2°C
Eva, za svobodna Mändelová, se narodila v červenci roku 1921 v Žatci. Pocházela z německy mluvící židovské rodiny. Její otec Arnošt Mändel, veterán z 1. světové války, učil na gymnáziu latinu a řečtinu. Sama Eva gymnázium studovala. S nástupem roku 1938 obyvatelé postupně podléhali hitlerovské propagandě. Vytlučená okna, slovní i fyzické útoky vůči Čechům a Židům a další projevy nenávisti se staly každodenní realitou. "Jeden den jsem s nimi byla kamarádka, druhý den mě nenáviděli, to byla úplná davová psychóza," vzpomíná paní Eva na proměnlivou atmosféru mezi spolužáky žateckého gymnázia.
Celá rodina v období mnichovské krize opustila Žatec a přestěhovala se do mnohem skromnějšího příbytku v Praze. Po pár měsících Hitler obsadil i zbytek Československa. Už dříve se Eva sblížila s Richardem Roubíčkem, kterému se podařilo uprchnout do Anglie.
Snažil se také pro ni zajistit britské vízum, ale nepovedlo se. Koncem roku 1941 započaly deportace Židů do nově zřízeného terezínského ghetta. Obsílku dostala i Eva a její rodina. "Lidi, kteří žili tady v Praze nebo vůbec v protektorátu, měli jakž takž známé, majetek, byty. My už jsme byli vytrženi z toho prostředí, my už jsme ztratili domov. Řekli jsme si, že v Terezíně už to horší být nemůže. Bylo to horší, samozřejmě, tam jsme měli hlad. To jsme si nějak neuměli představit, co tam bude," vzpomíná.
Balíčky od železničáře
Zpočátku měla Eva štěstí, přidělili ji na práci v zemědělství. Nehrozil jí transport dál, pracovala mimo ghetto, na poli občas mohla ukrást nějaké jídlo. Jednou v létě roku 1942 spatřila Eva muže v železniční uniformě, který jí rukama naznačoval, kam ukryl balíček. "On na mě mával a ukazoval, že mi tam nechal balíček. Byly tam chleba se sádlem, cibule, krabička cigaret," vypráví Eva.
Se třetím balíčkem jídla od železničáře Karla Košvance ji chytil četník. Něco takového znamenalo transport, dlouhé vězení nebo popravu. Cigarety mezitím ztratila, salám mohl být z nového transportu, ale cibule? Eva svedla vinu na svého kamaráda Bennyho Grünbergera, aby neprozradila pravý zdroj. Nechtěla mu ublížit, věděla, že četník Bennymu sem tam nějakou cibuli povolil. Nepočítala s tím, že to četník zapře, a tak musel Benny nastoupit do transportu do míst, odkud už nebylo návratu.
Terezínský deník
Po měsíční vazbě Eva vyvázla bez postihu. Vrátila se ke své práci v zemědělství a s pomocí kamarádek se začala učit česky. Po celou dobu pobytu si vedla deník, ve kterém zaznamenávala každodenní realitu. Eva psala o svých kontaktech s "árijcem" Karlem Košvancem.
"Od svého árijce jsem dostala balík. Nevím, co mám dělat. Ráda bych se s ním sešla, neboť nejde, aby mně posílal dárky zadarmo. Ovšem ti, kteří mi od něj přinášejí věci, mě hrozně zrazují, protože je velmi neopatrný a vše vypravuje i zcela cizím lidem. Já bych ho však ráda poslala do Prahy. Když slyšel, že mám těžce nemocnou přítelkyni, tak jí poslal med a ovoce. Není to báječné?" zapsala si do svého deníku.
V ghettu zůstala sama
Vedle potravin a dalšího zboží zásoboval Karel Košvanec obyvatele ghetta také novinami. Naděje vyvolané příznivými zprávami z fronty ale nemilosrdně uťala velká vlna deportací na podzim roku 1944. Celé rodině se do této doby transporty vyhýbaly. V prosinci téhož roku si ale Eva do deníku zapsala následující záznam: "V říjnu šel neúprosně jeden transport za druhým do Polska. Na rozdíl od všech předchozích transportů ale tentokrát nebyl možný žádný odklad, žádná reklamace, žádné odvolání, žádná milost. Téměř celé ghetto bylo likvidováno. Nakonec jsem tu zůstala zcela sama."
Paní Eva chtěla do transportu dobrovolně a prosila, aby mohla odjet do Polska s rodiči. Marně. Přišla tak o oba rodiče, blízkého přítele a její život v ghettu se změnil v přežívání. Její deníkové záznamy se staly strohým výčtem událostí. Když viděla lidské trosky, které nacisté přihnali z Osvětimi a dalších táborů, ztrácela naději, že by snad její blízcí mohli přežít.
Věci pro ni ztratily cenu
Poslední zápis z Evina deníku je datován k 5. květnu 1945. Pouhá dvě slova: "Schluss, KONEC." Terezín byl ale osvobozen a lidé, kteří přežili věznění, pochody smrti i zákeřnou epidemii skvrnitého tyfu, se mohli vrátit domů. Často ale neměli kam. "To bylo jedno z nejhorších období mého života. Když jsem zjistila, že jsem úplně sama, že nikoho nemám, žádná rodina neexistuje. Já jsem neměla kde bydlet, neměla jsem peníze," popisuje svůj poválečný stav.
Veškeré naděje upírala k myšlenkám, jestli žije její předválečný snoubenec Richard. Nakonec se dozvěděla, že se v květnu 1945 vrátil do Prahy, a přes společné známé Richarda kontaktovala. Oba zjistili, že i přes všechny prožité hrůzy jejich city přetrvaly, a po několika měsících se konala svatba a později se jim narodily dvě děti.
Právě ty náhodou našly v šedesátých letech v šuplíku matčin starý deník. Toto jediné svědectví bylo v roce 2009 publikováno v českém překladu. "Já jsem se změnila tím, že jsem si řekla, že nikdy mně už nebude záležet na věcech. Jestli mám nějakou věc, nebo o nějakou přijdu. Věci pro mě ztratily úplně cenu. To, co bylo důležité, byly lidské životy," ukončuje své vyprávění paní Eva.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
