Jaroslava Mokrá: V osmi letech jí gestapo odvedlo oba rodiče. Nikdy už je neviděla

7. června 2018 | 06:00

Její rodiče žili v pražských Vysočanech. Relativně spokojený rodinný život skončil ze dne na den, když rodiče deset dní po atentátu na Reinharda Heydricha zatklo gestapo. Malá Jaroslava tehdy musela k výslechu a gestapo chtělo vědět, kde se schovávali atentátníci. Po zatčení rodičů gestapo umístilo děti do provizorního dětského domova.

Paní Jaroslava se narodila v listopadu roku 1930. Oba její rodiče byli aktivní členové Sokola a účastnili se druhého odboje. Když bylo paní Jaroslavě osm let, odvezli ji a jejího bratra k babičce, protože tušili, že po nich půjde gestapo. "Maminka nás jednou ráno vzala ke svým rodičům Holubovým do Hloubětína. Tehdy jsem nevěděla, proč nás k babičce a dědovi odvezla," vzpomíná. To bylo naposled, co svou maminku paní Jaroslava viděla. 
Živě si pamatuje zatýkání ve Vysočanech, zejména zatčení náčelníka Sokola Jaroslava Piskáčka. Ten se nějakou dobu před atentátem obrátil na jejího otce Jaroslava Smrže s tím, že potřebuje ubytovat dva parašutisty. Jaroslav Smrž měl však malé děti a před nimi by dva cizí muže neutajil. Proto požádal svou sestru Emanuelu Khodlovou o pomoc, ta tedy parašutisty ubytovala. Den po zatčení sokolského náčelníka Piskáčka tušili Smržovi, že jsou na řadě, a odvezli své děti do bezpečí.

Já už vím, mami, kde to kolo je

To, že se děje něco zvláštního, malé Jaroslavě ale neuniklo. Velmi ráda jezdila na otcově kole, to jednoho dne zmizelo. Další podezřelé okolnosti si všimla, když přišla jednou k tetě Emě Khodlové. "Za protektorátu jsme my děti k tetě nosily mléko. Teta mě ale nikdy nepustila do bytu. Jednou jsem však postřehla, že jsou u ní dva muži. Tak jsem řekla mamince, že už vím, kde to kolo je, že ho mají ti kluci, kteří jsou u tety Khodlové," vypráví.

"Umíte si představit to zděšení mojí mámy? Zapřísahala mě, že to nesmím nikdy nikomu říct. Já jsem jí to slíbila a dodržela jsem to. A to i tehdy, když zatkli náčelníka Piskáčka, rodinu mé tety a mé rodiče," dodává.

Maminku zatkli doma

"Babička Smržová u toho byla, protože byla zrovna na návštěvě u mojí maminky. Vyprávěla mi, že se zrovna bavily o zatčení Khodlových, když zaslechly venku auta. Maminka se vyklonila a viděla, že z aut vyskákali gestapáci a je tam i zatčený tatínek. Babička na přání maminky stihla utéct o patro výš a schovat se k sousedům, maminku sebrali," vzpomíná.

Odvezli mě na gestapo a vyslýchali

Za pár dní si do Hloubětína přijelo gestapo pro kolo, které se stalo předmětem doličným, protože ho používali atentátníci Jan Kubiš a Jozef Gabčík. Po týdnu se gestapo vrátilo, aby vyslechlo malou Jaroslavu. "Ptali se mě na kolo a já jsem jim řekla, že nevím, že bylo pryč, že jsou prázdniny a že jsem lítala venku a nevšimla jsem si, že by kolo doma nebylo. Zkrátka jsem dodržela slib, který jsem dala mamince, a nic jsem neřekla," říká.

Gestapákům to ale nestačilo a oznámili prarodičům, že si Jaroslavu vezmou s sebou. Odvezli ji do Petschkova paláce, tam ji konfrontovali s bratrancem Václavem Khodlem. "Ptali se ho, kdo otevřel, když nám vracel kolo, a on řekl, že já. Ale já jsem to popřela. Opravdu jsem neotevírala já. Zpětně si myslím, že se příbuzní snažili ochránit maminku. A možná, že kdybych řekla, že jsem otevřela já, dopadlo by to jinak," vypráví.

Po nějaké době, kdy děti Smržovy očekávaly návrat svých rodičů, si gestapo nečekaně přijelo i pro ně. Oba sourozenci si měli sbalit věci a nasednout do auta. "Můj dědeček si před nimi klekl a s pláčem je prosil, aby nás neodváželi. Samozřejmě marně. Když jsme pak seděli v autě, jediné, co nám děda stihl dát, byla větev hrušek, kterou utrhl ze stromu," vzpomíná paní Jaroslava.

Obě děti odvezli do Prahy 6 na Jenerálku, do domova vojenského invalidy, který vyklidili. Zřídili v něm totiž improvizovanou ubytovnu pro celkem šestačtyřicet dětí pozatýkaných odbojářů a všech, kteří nějakým způsobem pomáhali atentátníkům. Příbuzní se dozvěděli, kde děti jsou, a chodívali se na ně dívat alespoň z dálky.

Motáky do mlýnku

Bratr paní Jaroslavy těžce onemocněl. Měl vysoké teploty, zřejmě zápal plic a pohrudnice. Ležel na marodce a jeho sestra se bála, že brzy zemře. Prostřednictvím kuchaře mu sehnala pomoc. Hodila mu vzkaz na motáku do mlýnku a on ho poslal příbuzným. 

"Napsala jsem jim, že Vláďa je těžce nemocný. Maminčina sestra Růžena Homolková se díky tomu vydala za lékařem, který jezdil za dětmi na Jenerálku. Věděla, že by ji mohl nechat zavřít, ale přesto ho poprosila, aby tomu chlapci pomohl. A on mu skutečně pomohl tak, že se z toho Vláďa dostal," vzpomíná.

Dospělí vězni pro nás dělali první poslední

V dubnu 1944 převezli děti do Svatobořic u Kyjova. Děti bydlely v mužské části lágru, v tzv. Kinderheimu, a zdejší vězni, jakmile zjistili, že jsou v táboře děti, pomáhali jim potají, jak mohli. Děti trpěly nedostatkem oblečení, protože z něj dávno vyrostly, a starší děvčata neustále zašívala, přešívala a přeplétala prádlo pro sebe i malé děti. 

Nejpříznivější změnu pro děti ve Svatobořicích přinesli tři lidé, kteří se o ně starali. S otevřenou a láskyplnou náručí je přebraly vězeňkyně paní profesorka Míla Marková, paní učitelka Mikuláštíková a Julie Šperlová. Těmto třem dámám na dětech skutečně záleželo a snažily se dětem předat to nejlepší, co mohly. Po téměř dvou letech se díky nim začaly tajně učit.

Osvobození

Na jaře 1945, když se blížila východní fronta, svatobořický tábor nacisté vyklidili. Děti spolu s dalšími vězni byly převezeny do lágru v Plané nad Lužnicí. Příbuzní se dozvěděli, kde děti jsou, a začátkem května je navštívili.

Konce války se děti dočkaly 5. května, zrovna ve chvíli, kdy se mohly po dlouhé době osprchovat. "Vběhl tam vězeň, který měl na starost sprchy, a volal: Děvčata, pospěšte, už je konec! Nevěřily jsme mu, myslely jsme si, že nás chce jen dostat rychle ze sprch. Ale měl pravdu. Byl konec války. Přišli nás osvobodit lidé z Plané a zpívali hymnu," vzpomíná.

Rodičů se nikdo nedočkal

Sestra Jaroslava Smrže Antonie Bejčková si tehdy čtrnáctiletou Jaroslavu a šestiletého Vladimíra odvezla do Prahy, a oba tak byli prvními z dětí, které se dostaly domů. Následovalo šťastné shledání s babičkou Holubovou i Smržovou. Jen dědečka Holuba už se děti nedočkaly – konce války se nedožil. Jaroslava Mokrá, stejně jako ostatní děti, doufala v návrat svých rodičů. O jejich smrti se dozvěděla z úmrtních listů, které přišly z Mauthausenu. Zemřeli 24. října 1942.

Pamětnice na počátku padesátých let založila rodinu. Vzdělání, které v lágru promeškala, si mohla doplnit až o mnoho let později. Těsně po válce vstoupila do KSČ. Pracovala po celý život jako administrativní pracovnice například na ministerstvu spravedlnosti, v prezidentské kanceláři či na předsednictvu vlády. Její bratr Vladimír zemřel v roce 2004 na rakovinu.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.

720p 360p
Post Bellum pořádá sbírku na výstavu Paměť národa • VIDEO: 

Autor: Aneta Valešová
Diskuse ke článku
.
1080p 720p 360p
DesktopMobile