Marianna Langerová: Za války se jí povedlo utéci do Anglie, bratr se musel přimluvit u generála

3. května 2018 | 06:00

Paní Marianna se narodila do židovské rodiny. Zpočátku utíkala přes Řecko a Francii a nakonec skončila v Anglii, kde strávila válku. Jejím rodičům se podařilo emigrovat do Palestiny. Po válce se všichni vrátili zpátky do Čech.

 

Paní Marianna se narodila v roce 1920 v Královských Vinohradech v Praze do židovské rodiny. Navštěvovala německou obecnou školu, současně měla soukromou učitelku češtiny a zkoušky na konci roku skládala pravidelně na české obecné škole. Její tatínek obchodoval s cukrem, a měl tak obchodní kontakty po celém světě, především v Řecku a na Blízkém východě. Tato skutečnost rodině za okupace zachránila život.

Když bylo Marianně šest let, tatínek povýšil a celá rodina se přestěhovala do většího bytu. "Měli jsme šestipokojový byt. Vzpomínám si, že jsem tam zabloudila. Měli jsme kuchařku a panskou," vypráví.

Z Československa přes Řecko do Francie

Na sklonku 30. let se z Německa pro Židy blížilo velké nebezpečí. Otec paní Marianny jednal obezřetně, a než v roce 1938 odjel na služební cestu, nechal dát rodině do pasů řecká víza. Své ženě přikázal, aby ihned odjeli, pokud jim bude hrozit nebezpečí. Po mnichovské dohodě vystoupila Marianna ze školy a soukromě se věnovala studiu několika jazyků. Věděla, že emigrují, ale nevěděla kam.

Nakonec se Pollakovi ocitli ve frontě na německé výjezdní povolení. To, že byli nakonec úspěšní, bylo zásluhou krásné Heleny, Řekyně, které se zalíbil Mariannin bratr. Babička paní Marianny s nimi neodjela. Nechtěla být na obtíž, a proto si vzala život.

Cesta začala jízdou nočním vlakem do italského Terstu. Přenocovali u jednoho z mnoha otcových obchodních přátel a pokračovali dál v cestě. Poté zůstali na nějaký čas v Řecku. Po italské invazi ale nemohla paní Marianna s bratrem v zemi zůstat, protože neměli pracovní povolení, a situace se tak pro ně stala nebezpečnou. Rodiče s podporou přátel zůstat mohli, ale po čase se jim podařilo odejít do Palestiny, tam přečkali válku.

Sourozencům se podařilo dojet do Francie. Bratr paní Marianny okamžitě narukoval do armády a ona dojela vlakem do Paříže. Chtěla pracovat pro Červený kříž, ale když zjistila, že by jako dobrovolnice nedostávala zaplaceno, musela své plány změnit. Začala proto pracovat načerno jako zubní asistentka u doktora Františka Krase, který jí vlastně zachránil život. "Když se blížili Němci, řekl mi: Přijdeš zítra balit nářadí. Já jsem namítala, že bude neděle. Vyjeli jsme ráno ve dvě hodiny a v sedm už byly zablokované silnice. Táhli uprchlíci z Belgie a Holandska," vzpomíná.

Sestru mi tu nenecháte

V Agde, tam měli namířeno, sloužil bratr paní Marianny v československé jednotce jako lékař. K tomu, aby se mohli nalodit a odjet do Anglie, potřebovali nová razítka.  Francouzská byrokracie byla neúprosná i vůči lidem v ohrožení života. Bratr Egon měl odjet lodí z jihofrancouzského Sète, Mariannu jako pouhou sestru na palubu odmítali vzít. "Bratr se jako ve filmu spustil z paluby po laně dolů, postavil se před generála a řekl: Já jsem se dobrovolně dal do armády neutrální země a vy mně tu sestru nenecháte. A nenechali," vypráví paní Marianna.

Poměry na britském parníku byly stísněné. Vojáci spali na uhlí, civilisté na palubě. Pamětnice spala ještě s dalšími dvěma dívkami v kabině na podlaze, v kabině spaly ještě maminka s šestiletým synem na posteli a paní plukovníková na pohovce. "Byly jsme tři holky a jedna z nich, Madeleine, se později stala mou švagrovou," říká. Sladká voda byla pouze ve formě čaje a na mytí se používala voda z moře. Po nekonečné třítýdenní plavbě je další loď S.S. Neurali dovezla do Liverpoolu.

Nechal v domku úplně cizí lidi - válečné uprchlice

Po lékařské prohlídce odvezli Angličané uprchlíky autobusy do Londýna a internovali je v Emperor´s Hall. Ráno je pracovnice Červeného kříže rozvážely do rodin, které se rozhodly válečné uprchlíky přijmout. Zvonily, ale nikdo neotvíral. "Vyšla ven sousedka a říká: Vy vezete ty válečné uprchlice? Pan Ryan tady nechal klíč. Dovedete si to představit? Úplně cizí lidé. Nechal nás v domku. Pan Ryan se vrátil až o půlnoci, byl řidičem autobusu," vzpomíná paní Marianna.

Brzy se rozkřiklo, že má celkem bezpečné bydlení, a začali u ní přespávat další čeští uprchlíci a vojáci. Leželi na stole, na podlaze, všude, kde se dalo. Bratr o ni měl ale strach, a tak se rozhodl, že se paní Marianna přestěhuje za ním do Cholmondeley Park u Chesteru. Začala pracovat v malé továrně, kde se vyráběly soupravy kartáčů, hřebínků a zrcátek. Tam se jí ale nelíbilo a vrátila se zpátky do Londýna.

Paní Marianně se nakonec splnil její sen a začala pracovat v nemocnici. Původně v ní pracovaly německé diakonistky, a když vypukla válka, místo změnili na velký sál pro devětadvacet pacientů. V té době Marianna těžce onemocněla, penicilin nebyl, musela práci opustit. Později krátce pracovala v cateringu.

Knedlo-vepřo-zelo ve Friendship Clubu

Politicky patřila Marianna k levicové části emigrace. Komunisté a sociální demokraté všech národností bývalého Československa měli Klub československo-britského přátelství, kde se pravidelně scházeli. "Byly tam schůze, přednášky, ale hlavně tam byla restaurace. V tomhle Friendship Clubu bylo možné jíst knedlo-vepřo-zelo," říká.

V klubu se Marianna seznámila se svým budoucím manželem Arnoštem Langerem, sudetským Němcem z antifašistické rodiny. "On byl úplně z jiného světa. Skutečný dělnický kádr. Pocházel z dělnické rodiny, jenže on byl dobrodruh. Byl ve Španělsku v občanské válce, a to byli pro nás tenkrát superhrdinové. On utíkal z domova, třeba projezdil celou Evropu na kole. Já jsem vyrostla v prostředí, kde bylo všechno nalajnované," vzpomíná.

Vzali se po tříměsíční známosti a za rok se jim narodila dcera Věra. Zůstat v Londýně bylo nebezpečné, a tak byly matka a dcera evakuované. Odjely do Walesu, kde bratr pamětnice pracoval jako lékař v československé internátní škole.

Otec přisluhovač kapitalistů, manžel interbrigadista

Manželé Langerovi a bratr Egon s rodinou se do Čech vrátili a zpočátku neměli kde bydlet. Později se paní Marianna s rodinou nastěhovala do Vejprt. Její rodiče se vrátili z Palestiny a bydleli v podnájmu v jednom pokojíčku. Po únoru 1948 se bratr rozhodl vrátit do Anglie. Paní Marianna se později pokoušela s rodinou emigrovat do Austrálie, ale marně.

"Můj otec byl přisluhovač kapitalistů a můj muž interbrigadista, což byl v 50. letech taky prohřešek. Ale jelikož jsme byli na tom venkově uklizení, nechali nás na pokoji," říká. Státní bezpečnost sice předvolala Arnošta k výslechu, který trval dvanáct hodin, ale další perzekuce nenásledovala. Její otec vrátil do původního stavu vilku v Želízích, kam se celá rodina přestěhovala a kde žili pohromadě. Po roce 1989 Marianna dostala odškodné. Peníze procestovala a byly to podle ní nejlépe utracené peníze.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky. 

720p 360p
Post Bellum pořádá sbírku na výstavu Paměť národa • VIDEO: 


Autor: Aneta Valešová
1080p 720p 360p
DesktopMobile