4°C
Věra Šormová se narodila v únoru roku 1920 v Praze do česko-polské rodiny. Její otec Bedřich Albrecht byl důstojník a působil jako vojenský inženýr. Před první světovou válkou působil na hranicích Ruska a Polska ve Lvově, tam se seznámil s matkou paní Věry Stefanií Wolfovou. Zamilovali se do sebe, ale následovalo dlouhé odloučení. Maminka odjela v roce 1914 do krakovského kláštera a otce převeleli na posádku do Tonalského průsmyku, kde zažil během první světové války prudké boje.
"Byla jsem se na Tonále dvakrát podívat. Chtěla jsem vidět to místo, abych pochopila, proč můj otec žil tak, jak žil. Říkal mi, že tam se jedinkrát v životě opravdu bál. Na tom místě jsem vše pochopila," vypráví paní Věra. Před koncem první světové války, v roce 1917, se Bedřich a Stefanie vzali. Počátkem roku 1919 byl Bedřich odvolán do Prahy a ustanoven přednostou strojního oddělení technického oboru ministerstva obrany.
Narozena do prvorepublikového Československa
Paní Věra navštěvovala v letech 1926 až 1930 Základní školu v Kladské ulici. "Otec jako by tušil, že se budu muset brzy starat sama o sebe, dával mi nejrůznější úkoly, aby posiloval mou odvahu, posílal mne jako malou večer se džbánkem pro pivo. Musela jsem jít sama přes dva bloky, ale otec věděl, že tam chodí policejní pochůzkáři, takže se o mne nebál," vzpomíná.
Poté nastoupila paní Věra na Církevní gymnázium na Mírovém náměstí. Kolem roku 1934 se její otec těžce rozstonal a byl nemocný až do roku 1941, kdy zemřel. Otcova nemoc byla pro rodiče impulzem, aby paní Věru přihlásili na obchodní akademii, kde se měla naučit praktickému povolání pro život. Ona si však přála studovat jazyky, a proto pro ni bylo studium obchodní akademie náročné. Nakonec ji však dokončila.
Mládí ve stínu německé okupace
V září roku 1938 nastoupila paní Věra do svého prvního zaměstnání do firmy Ringhoffer Tatra, kde měla na starost administrativní práce. V Tatře pracovala až do roku 1941. "Vzpomínám si na ten den, kdy začala okupace Československa, byla to hrůza. Strašně sněžilo a my jsme pozorovali na Smíchově německé vojáky. Vůbec jsme nevěděli, jak se dostaneme domů, byli jsme zoufalí," vypráví paní Věra.
V září 1939 vtrhla německá armáda do Polska. "Moje babička žila v okupované části a Němci po ní chtěli, aby se přihlásila k německé národnosti. Nabídli jí penzi, taky to, že dostane zpět vše, co jí dluží, ale babička to odmítla. Nedostala ani pětník, ale zůstala Polkou," vzpomíná.
V roce 1941 se paní Věra vdala za Zdeňka Müllera, se kterým se seznámila v zaměstnání. Manželství se ale nevyvíjelo dobře a po roce se manželé rozvedli. O rok později byl spáchán atentát na Heydricha. "Tu noc k nám přišli vojáci. Najednou dupot po schodech, zvonění, dva němečtí vojáci na prohlídce bytu. Prohlídli celý byt, a podívali se dokonce i pod pokrývku k babičce do postele, jestli se tam někdo neschovává," říká.
Teta paní Věry jí sehnala místo redaktorky v nakladatelství Orbis, tam pak pracovala až do roku 1945 v jazykovém oddělení. Při Pražském povstání zasáhla celou rodinu tragická událost. Němci bombardovali budovu rozhlasu a zásah dostal i vedlejší dům, v něm zahynula teta paní Věry.
Práce pro Františka Halase a nové manželství
Po válce se vrátila zpátky do Orbisu, ale její oddělení zrušili. Od roku 1945 pracovala jako redaktorka v agentuře Centropress, kde mimo jiné dělala tajemnici básníkovi Františku Halasovi. Na konci roku dostala nabídku, aby jela pracovat na československou ambasádu v Londýně jako překladatelka. Souhlasila a v lednu 1946 odletěla. Po cestě se seznámila s Bohumilem Šormou, který byl delegátem v Mezinárodní dopravní organizaci. Později se za něj paní Věra provdala.
"Setkali jsme se v botanické zahradě. Řekl mi, že výbor jejich společnosti se stěhuje do Paříže, a zeptal se mne, jestli bych nejela s ním. Řekla jsem, že bych moc ráda, ale že mám zde práci. On povídá, že neshání sekretářku, ale jestli bych se za něj neprovdala. Já řekla: ‚Pane doktore, já nevím, ale myslím, že ano.‘ Načež vytáhl z kapsy kytičku fialek a za dva měsíce jsme už měli svatbu," vzpomíná paní Věra.
Setkání s Janem Masarykem a narození syna
Během pobytu v Paříži Věra otěhotněla. Tehdy se také setkala s ministrem zahraničí Janem Masarykem. "On mi pak na plese dělal kavalíra, protože jsem byla těhotná a on byl rád, že nemusí tancovat. Ptal se mě, jak pojmenuji děťátko. Já jsem řekla, že holčičku po mojí mamince Štěpánce a chlapečka bych si dovolila pojmenovat po vašem panu otci. Pak se na něj podívám a on měl úplně zamžené oči, jakou měl radost," vypráví. V roce 1947 se v Paříži narodil syn Tomáš.
Návrat do Prahy krátce před komunistickým převratem
Koncem roku 1947 se rodina vrátila do Prahy, kde se mezitím změnila politická situace. "Byli jsme jedno odpoledne u známých, když přišel jejich syn a řekl, že prezident Beneš přijal demisi. My jsme zůstali jako opaření," vzpomíná. Její manžel poté odjel služebně do Dánska a paní Věra měla za ním přijet. StB jí však oznámila, že její pas zabavilo ministerstvo vnitra. Poté ji začala sledovat na každém kroku.
Po návratu ze zahraničí jejího manžela vyhodili z práce. Skončil ve výrobě, ale kvůli zdravotním problémům musel odejít. Střídal proto různé dělnické profese, ale vždy ho vyhodili. Nakonec si dodělal večerní průmyslovku a jeho známý mu sehnal místo v ČKD, kde překládal dokumentaci. Mohl nahlédnout do kádrového materiálu své ženy, ve kterém se dočetl, že jeho žena slíbila Janu Masarykovi, že když se jí narodí syn, bude se jmenovat Tomáš po prezidentovi.
"Přemýšleli jsme, kdo to slyšel, jak je možné, že o tom ten kádrovák věděl. Tehdy vedle mne seděl jenom velvyslanec, tak jsme podezřívali různé lidi, až jsme se to nakonec dozvěděli. Byl to kamarád mého muže, který mě přišel navštívit do porodnice. Já jsem mu tam řekla, co jsem slíbila Janu Masarykovi. Byl to přitom náš host v Paříži, o kterého jsem se starala a kterému jsem vařila," říká paní Věra.
Radostný azyl v Hubenově v temných letech
V roce 1949 se pak narodil druhý syn Štěpánek, ale rodinné štěstí netrvalo dlouho. Nakazil se spalničkami a ve dvou letech umřel. Politickou a společenskou situaci v 50. letech vnímala paní Věra velmi zle. Jedinou radost tehdy představovalo narození její dcery Terezy v roce 1953 a nalezení azylu v obci Hubenov u Dobříše, kde rodina strávila jedna z nejhezčích let svého života. O čtyři roky později získala paní Věra zaměstnání v podniku Škoda na oddělení výzkumu a vývoje palivových pecí. Tam dělala překlady a tlumočení až do roku 1963.
Počátkem 60. let dostala rodina od úřadu nabídku na zakoupení parcely v Hubenově, ale nechtěli jim tam dovolit postavit žádné obydlí. Pan Šorm musel složitě vyjednávat na úřadech v Příbrami, až nakonec dostali povolení na postavení obydlí o půdorysu 4 x 4 metry. Dům postavil jejich syn.
Později Věra pracovala ve Spojprojektu jako překladatelka a tlumočnice. V roce 1971 ji propustili – jako záminku komise uvedla, že Věra je proti okupaci, podporuje Dubčeka a propaguje vesničky SOS. Odvolala se u právníka na odborech, ale ten jí nechtěl pomoci. Poté se živila, čím mohla. Dělala příležitostné překlady, pletla, učila děti angličtinu a němčinu.
Po roce 1989 byla rehabilitována a nabídli jí výnosnou práci. Paní Věra ale odmítla. "Řekli mi: Vy jste byla výborná překladatelka a tlumočnice. Byla byste nám ochotná pomoct? Já jsem se na toho funkcionáře tehdy podívala a řekla jsem: Co čekáte, že vám odpovím? Ne, nemám to zapotřebí," vzpomíná. Její manžel byl v té době nemocný a zanedlouho zemřel.
Nezištná pomoc obětem války v Čečensku a lidem v nouzi
V době druhé války v Čečně kolem roku 2000 se paní Věra pustila do péče o čečenské děti. Říkalo se jí "pletací babička". Inspiroval ji článek novinářky Petry Procházkové, která v Grozném založila stacionář pro opuštěné děti. Podařilo se jí Petru kontaktovat, předala jí věci, které pak odvezla do Grozného. Spojila se také s Člověkem v tísni, který zajistil další transport.
Později kontaktovala také Charitu ČR, s ní pak dlouhodobě spolupracovala prostřednictvím mise na Severním Kavkazu. "Hodně lidí mi to tehdy mělo za zlé, že pomáhám teroristům. Dodneška se na mě někteří zlobí, protože nechápou, že jsem nepomáhala teroristům, ale obětem následků války," vypráví.
Vedle toho, že posílala do Čečny dětem pletené oblečení, starala se na dálku o čečenskou holčičku Anicu, která měla srdeční vadu. Sbíraly se peníze na její operaci, ale bylo nutné, aby nejdřív povyrostla. Srdíčko holčičky ale nevydrželo. Po její smrti začala paní Věra podporovat novou rodinu dívenky Madlen. Třídenní holčička byla totiž nalezena ve vlhkém sklepení bez péče a bez jídla.
Okamžitě ji adoptovala žena z Grozného. Po dvou letech se ukázalo, že je dívenka zřejmě postižena. Nedokázala se postavit na nohy, nemluvila a nereagovala na své okolí. Musela podstoupit komplexní vyšetření, které zjistilo dětskou mozkovou obrnu. Díky darům prostřednictvím Charity ČR a organizace Berkat byla Madlen zajištěna léčba, a to včetně náročné operace. Díky ní se naučila chodit.
Hluboký zájem paní Věry o lidi postižené nouzí se v průběhu let zaměřil i na další země. Dárky, peníze a pletené oblečení posílala na Ukrajinu, podporovala domov důchodců v Moldavsku a přispívala také na provoz nemocnice v Pákistánu. "Toto všechno jsem činila ve jménu mojí matky, mého otce a mojí babičky. Oni byli původci mé charitativní činnosti, pro svou slávu bych to nedělala, ale pro jejich památku ano," dodává paní Věra.
I přes svůj pokročilý věk a zdravotní problémy paní Věra nadále podporuje nejrůznější humanitární projekty. V roce 2010 získala za svou dlouholetou pomoc Cenu Charity ČR a v roce 2016 certifikát o podpoře pákistánské nemocnice od Diny Štěrbové.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
