7°C
Sofie pocházela ze třinácti dětí a roku 1914 začala pracovat v Ostravě jako služebná u bohaté židovské rodiny. Po devíti letech služby se vrátila zpátky k rodičům s nemanželským dítětem – dcerou Grétou. "Ten pán domu z Ostravy ji znásilnil, ona otěhotněla, a tak ji vyhodil," říká její dcera Erika.
V roce 1928 se Sofie provdala za Josefa Rottera a měli spolu tři děti. Jedním z nich byla právě paní Erika. O pár let později však otec umírá na následky průstřelu plic, ten utrpěl v 1. světové válce. Celá rodina se stěhuje k Sofiiným rodičům do Vízmberku (dnešní Loučná nad Desnou). Po manželově smrti nebylo pro Sofii jednoduché uživit celou rodinu. Často musely přiložit ruku k dílu také děti. "My jsme jako děcka museli hodně dělat. Chodili jsme na jahody a na maliny, které jsme potom prodávali. Pokaždé jsme z lesa museli vzít nějaké to dřevo na topení domů. Ale stejně bylo dobře," vzpomíná paní Erika.
Nikdo nesměl být proti nacismu
V okolí Vízmberku bylo postavení komunistické strany i sociální demokracie poměrně silné. Paní Sofie byla proti nacistické ideologii a německému nacionalismu a své děti v raném věku přihlásila do levicové mládežnické organizace Roten Falken. Pohraniční oblast Československa ovládali stoupenci Konrada Henleina, ti napadli jejich tábor. "V noci nám ti henleinovci prostříleli stany. Za dva dny jsme tábor museli rozpustit, protože nás tam nenechali spát," vypráví paní Erika.
Po mnichovské dohodě a okupaci pohraničí její matku Sofii zadrželo gestapo. Vedle ní bylo z obce Vízmberku odvezeno plné nákladní auto německých antifašistů. Paní Sofie byla brzo propuštěna. Chování gestapa ji nezastrašilo, dál pomáhala lidem a nebála se veřejně mluvit o praktikách nacismu. Paní Erika vzpomíná: "Maminka neuměla být ticho a vždycky řekla pravdu. Když bylo něco špatně, tak to řekla." Přestože byla paní Sofie propuštěna, gestapo se pro ni ještě několikrát vrátilo.
V roce 1940 Sofii Rotterovou gestapo opět zadrželo – udali ji fašisté z obce. Tentokrát jí vzali také děti. Syna Ericha v devíti letech poslali na práci do Waltersdorfu (dnešní Žleb), dceru Annu do dětského domova. Pro Eriku a její sestru si přijeli strýc a teta Engelbertovi. Erika u nich zůstala. "Teta byla velice přísná. Ta mě věčně mlátila. Tak jsem potom psala mamince, že buďto pro mě přijede, nebo si něco udělám," říká paní Erika. Sofie pro ni přijela. Měla však zakázáno své děti vídat, a tak Eriku poslali do Waltersdorfu.
Pomáhala lidem
Sofie Rotterová pracovala v továrně Semprex, kde bylo zaměstnáno mnoho ruských a francouzských zajatců. Osudy těchto lidí nebyly Sofii lhostejné, a proto se jim snažila pomáhat. V táboře, kde pobývaly také ženy, otěhotněla jedna Ruska se svým manželem. Kdyby se to nacisté dozvěděli, poslali by ji i s dítětem do koncentračního tábora.
Sofie a další antifašisté z Vízmberku dítě ukryli. Po odchodu německých vojáků po válce odjela také dvojice se zachráněným dítětem. Za svou záchranu děkovali a slíbili, že Sofii budou pravidelně psát. Skutečnost ale byla jiná. "Všichni odešli a už se neozvali. Potom jsme slyšeli, že Stalin všechny, kdo tady byli zajatí, zabil. Všechny nechal zastřelit," dodává Erika.
Ke konci války přibývalo zraněných vojáků, kteří byli posíláni na doléčení do jednotlivých rodin. Dva z nich měla na starost paní Sofie, která opět dokázala, jak statečná je, když se rozhodla jednoho z nich zachránit. Odvedla ho na německé hranice, které byly ale vzdálené několik stovek kilometrů. "Byla víc než čtrnáct dní, skoro tři týdny, na cestě a pak zase přišla nazpátek. My jsme mysleli, že už nežije," vzpomíná paní Erika.
Vysídlení
Na začátku roku 1948 se paní Erika provdala za Čecha Oldřicha Bednáře z Jedlí a narodilo se jim dítě. Na jaře téhož roku došlo k vysídlování zbylých Němců. Erika s maminkou byla poslána do Želechovic na Uničovsku, kde pracovaly na statku. Neměly však nárok na mzdu, pouze na ubytování a stravu. Manžel o vysídlení nic nevěděl a neměl ani tušení, kde se Erika nachází. Té se podařilo zatelefonovat faráři z Jedlí, který vše vyřídil. Erika byla poté do Jedlí zařazena na práci u sedláka, kde strávila jeden rok. Po manželově návratu z vojny se oba vrátili do Loučné nad Desnou.
Maminka Sofie strávila na Uničovsku tři roky. Poté ji odtamtud dostali němečtí antifašisté z Rapotína, kde po zbytek svého života i bydlela. Do Loučné nad Desnou se nikdy nevrátila. Nedokázala zapomenout na křivdy, kterých se na ní někteří obyvatelé obce dopustili. Během důchodu nedostávala mnoho peněz, její dcery jí musely pomáhat. Zemřela v roce 1974.
Lehký život neměla ani její dcera. Dokončila pouze základní školu, protože po válce jako Němka nemohla dál studovat. Několik let byla zaměstnána v lese a později pracovala v továrně Velamos. Nikdy však nezapomněla na svůj původ a dále se stýkala se svými známými v Německu.
Připraveno ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum a sbírkou Paměť národa. Připojte se ke Klubu přátel Paměti národa a pomozte najít a zachovat další skutečné příběhy. Čtěte i další příběhy 20. století.
