3°C
Paní Michal Efrat se narodila v roce 1926 v Moravské Ostravě v židovské rodině jako Evelina Schlachetová. Dobře se učila, hodně sportovala a kreslila a jejím snem bylo stát se tanečnicí. Její plány se ale neuskutečnily. Jako Židovku ji vyhodili z gymnázia a mohla navštěvovat pouze dobrovolné kroužky zaměřené na praktické dovednosti.
Zároveň se stýkala se sionisticky orientovanou mládeží sdružující se kolem spolku Tchelet lavan. "Rodiče byli salonní sionisté. Sami by se nevystěhovali, ale podporovali Židovský národní fond, který vykupoval půdu v Palestině. Starší bratr i já jsme se účastnili přípravného kurzu hachšara pro emigranty do Palestiny, několik měsíců jsem chodila do Jugend Alijah Schule v Praze a pak v Ostravě, ale odjet jsme nestihli," vypráví pamětnice.
V říjnu roku 1939 byl její otec deportován do tábora Nisko nad Sanem, kam byly vypraveny dva transporty Židů z Ostravy, Katovic a Vídně. Následující rok byl ale tábor rozpuštěn a vězni se vrátili zpátky domů. Celou rodinu čekaly dva roky nejistoty doprovázené zabavením majetku, ztrátou zaměstnání a zbavením občanských práv a svobod. Všichni členové nakonec nastoupili do transportu do ghetta Terezín. "Odjížděli jsme 30. září 1942 z Přívozu ještě normálním vlakem. Táhli jsme padesátikilové vaky a tehdy jsem si uvědomila, že nemůžu čekat pomoc od rodičů, naopak že musím pomáhat jim," vypráví paní Michal.
V Terezíně se dál setkávala se sionisticky orientovanou mládeží. Po práci se učili hebrejsky a účastnili se kulturního života v ghettu. Dodnes si vzpomíná na terezínskou hymnu. "Na troskách ghetta budeme se smát. To jsou verše z hymny. Její nadějí jsme se živili. Ostatně každý se snažil v Terezíně zůstat, když začaly jezdit transporty na východ. O jejich určení jsme nevěděli nebo možná nechtěli vědět. Vždy tvrdím, že nacisté nebyli zvířata, ale lidé. Zvíře zabíjí jen z hladu, nikdy plánovitě, důsledně a systematicky," vypráví pamětnice.
V ghettu patřila k pětici dívek, které si vybudovaly na půdě kasáren kumbál. "Říkaly jsme si Šaršeret, hebrejsky řetízek, ale kluci nám přezdívali KTS, což mělo znamenat Klub teplých sester," vzpomíná paní Michal. Po roce a čtvrt strávených v Terezíně dostala s bratrem a matkou příkaz k transportu do Osvětimi. Odjížděli v prosinci roku 1943 bez tatínka, který v Terezíně zemřel na srdeční slabost.
Život po Terezíně
Po příjezdu do koncentračního tábora byli rozděleni na mužskou a ženskou část, podstoupili dezinfekci v sauně a tetování. "Po úmorné cestě jsme vypadli z vlaku a v podstatě pasivně přijali osvětimskou realitu vzpírající se představám. Tehdy jsme si to neuvědomovali, ale tetování znamenalo život," vzpomíná. V táboře se setkala s terezínskými vězni, kteří přijeli do tábora o tři měsíce dřív, a zažila také jejich hromadnou vraždu, která ukončila jejich půlroční pobyt v Osvětimi-Březince. "Věděli jsme, že totéž čeká za tři měsíce i nás, i u našich jmen byla napsaná šestka a zkratka SB, tedy šest měsíců a zvláštní zacházení," vysvětluje paní Michal.
Pracovala v dílně, kde se z odřezků gumových pásů tkaly popruhy k puškám. Mohla tak získat porci polévky navíc, kterou dávala svému bratrovi, který ale ztratil vůli žít a selekcí, která předcházela likvidaci rodinného tábora v červenci 1944, neprošel. Paní Michal s maminkou byly vybrány na práci a Osvětim-Březinku po půl roce opustily. Dostaly se do Hamburku, kde spolu s dalšími vězeňkyněmi odklízely trosky po bombardování. "Nálety poškodily i tábory v Tiefstacku a Neugrabenu, kde jsme pracovaly. Nastala absurdní situace – i když jsme se kvůli nočním náletům nevyspaly a hrozila nám smrt, tolik jsme se z bombardování radovaly," vypráví pamětnice.
Nevítaný návrat
Kvůli blížící se frontě došlo k evakuaci táborů, a tak byly vězeňkyně převezeny do tábora v Bergen-Belsenu. Většina pamětníků tento tábor popisuje jako vrchol chaosu a peklo na zemi. V táboře chyběly potraviny i voda a kvůli katastrofální hygienické situaci vypukla tyfová epidemie. Paní Michal se spolu s maminkou dočkala v dubnu 1945 osvobození. "Britští vojáci, kteří tábor osvobodili, se s ničím podobným nesetkali. Netušili, že dostatek jídla bude pro vězně smrtící. Viděla jsem mrtvé, jejichž střeva neuvyklá potravě po letech strádání vyhřezla z těla. I maminka se chtěla najíst, ale já jsem jí to vymlouvala. Nevěřila mi a zlobila se, že jí nedopřeji," vypráví paní Michal. Přestože tyfem onemocněly obě, maminka epidemii na konci dubna 1945 podlehla.
Po rekonvalescenci odjela pamětnice zpátky do Československa. "Vysadili nás na Wilsonově nádraží a sbohem. Měla jsem jen zubní kartáček a pastu, kterou jsem dostala od Britů," vzpomíná pamětnice. Krátce žila u příbuzných z otcovy strany v Praze a po několika týdnech odjela ke strýci do Kopřivnice, kde se ale nesetkala s vlídným přijetím. Po prázdninách se vrátila do Prahy, kde se jí náhodně ujal cizí manželský pár. Vzal si paní Michal k sobě. Na popud svého ochránce složila na podzim 1945 přijímací zkoušky na střední grafickou školu a téměř ji dokončila.
Nakonec totiž emigrovala do Palestiny. "Stýkala jsem se dál se sionistickou mládeží. Když jsem prvně viděla skutečné Izraelce, silné a opálené, na setkání demokratické mládeže, rozhodla jsem se odjet. Poslední možnost legálně vycestovat se naskytla začátkem roku 1949 před maturitou, neváhala jsem," vzpomíná na svůj odjezd.
Nový život v kibucu
Do Palestiny vycestovala se skupinou dalších mladých sionistů a spolu s nimi čekala na nalodění v přístavu Bari. "Podmínky tam byly dost těžké, ale trpěli jsme s radostí, vždyť jsme měli před sebou cestu do Izraele. Okamžitě po příjezdu do přístavu Haifa se loď, na níž jsme pluli, rozpadla," říká paní Michal.
Po příjezdu se rozhodla pro život v kibucu. Se svou přítelkyní stopem objela několik kibuců a poslední Givat Chajim je přijal. "Neuměly jsme ani slovo hebrejsky, při první práci venku jsem dostala strašlivý úpal, žily jsme ve stanech pro nové přistěhovalce a od agentury jsme dostaly pár liber, matraci a železnou postel," líčí své začátky. Kibuc Givat Chajim se stal jejím novým domovem, a to se všemi klady i zápory tohoto hnutí – bezvýhradně společným vlastnictvím, podřízením se zásadám kolektivu, prací pro kibuc bez nároku na osobní odměnu i společnou výchovu dětí.
Po příchodu do kibucu si změnila jméno na Michal a po svatbě v roce 1950 přijala manželovo jméno Efrat. Pracovala v jídelně, kde se naučila jazyk, později jako natěračka a po několika letech si našla zaměstnání v nakladatelství mimo kibuc. V roce 1952 vyšla první dětská kniha, kterou Michal Efrat ilustrovala. "V Izraeli byly ilustrace pro děti spojené jen s disneyovskými postavičkami, evropský styl neznali. Snad proto má tvorba zaujala a měla úspěch," vysvětluje paní Michal. Přestože nemá v Izraeli kořeny, jiná země pro ni neexistuje, a jak sama říká, zůstala mu věrná po celý život.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
