3°C
V roce 1919 v Roudnici nad Labem se narodila paní Libuše Nachtmannová, rozená Marianová. Její otec byl českým učitelem, který v době Rakouska-Uherska učil na českých školách v německém pohraničí. Rodina byla vlastenecky zaměřena a paní Libuše byla členkou skauta i Sokola. Celá rodina kladla důraz na dobré vzdělání, a proto po absolvování reálného gymnázia pobývala v německé rodině v Liberci, aby si zlepšila jazykové dovednosti. Zároveň se učila francouzsky a později ve Francii také studovala.
V září roku 1938 začala navštěvovat vysokou školu v Praze, obor farmacie. Studovala do roku 1939, poté byly vysoké školy uzavřeny. Události kolem mnichovské konference prožila částečně v rodné Roudnici nad Labem a částečně v Praze. Přestože byl mnichovskou dohodou rozbit historický svazek českých zemí, stále zde trvalo určité spojení s první republikou. Když se v září paní Libuše zapisovala ke studiu na vysokou školu, mohli studium zahájit její spolužáci židovského původu. Dokončit akademický rok už ale nemohli.
V odboji
Po uzavření všech vysokých škol pracovala v Praze v německé firmě. Díky svému členství v Sokolu a skautu byla už od roku 1939 přizvána do odbojové skupiny Obrana národa. Zakladatelem byla československá armáda. Úkolem paní Libuše bylo zajišťovat přesuny vysílaček a radiotelegrafistů na nová místa. Zároveň doprovázela odbojáře na útěku z protektorátu. "Ti muži bydleli ilegálně v rodinách, ale nemohli tam být dlouho, protože neznali nájemníky v tom činžáku. Třeba by je někdo udal. Tak my ženy, děvčata, jsme je po pár večerech převáděly do jiné rodiny," vypráví paní Libuše.
V říjnu roku 1941 byla pamětnice zatčena. Postupně byli odhaleni členové odbojové organizace. "Při převážení vysílačky mě nechytili. Někdo mě musel jmenovat. Při výslechu věděli, co jsem dělala. Ale co chtěli vědět – jména. Další jména. Byli jsme ale instruováni, že máme kecat. Čili vymyslet si lidi. Tak jsem si je vymyslela," vzpomíná paní Libuše. Po výsleších gestapa byla bez soudu v listopadu 1941 poslána do koncentračního tábora Ravensbrück, kde byla vězněna až do konce druhé světové války. Tábor byl určen pro ženy, které pracovaly pro frontu, vyráběly výbavu a oblečení pro německé vojáky.
Paní Libuše nejprve pracovala, kde bylo potřeba. Odklízela sníh, skládala přivezené bedny s jídlem. Později byla přiřazena na trvalou práci do továrny, kde se šily slaměné boty pro hlídky v Rusku a důstojnické kožichy, které se nejspíš šily z ukradených kožichů Židů – často byly zakrvácené. Ženy pracovaly týden v noci a týden ve dne. Za noční směnu musely ušít dva páry bot a tři kožichy. K jídlu dostávaly zeleninovou polévku s tuřínem a brambory, které byly často shnilé.
V Ravensbrücku bylo vězněno 130 000 lidí, z toho 92 000 zahynulo, hlavně na tyfus. V táboře se ale také popravovalo a prováděly se zde i pokusy na lidech. Polky, na kterých byly prováděny pokusy, byly spoluvězeňkyněmi nazývány „králíčci“. Byla na nich testována nová antibiotika. Němečtí „lékaři“ na nich simulovali zranění vojáka na frontě (nařízli jim stehna a lýtka, dali do ran střepy, špínu a podobně a pak rány sešili). A pak půlku dívek léčili antibiotiky, ty se uzdravily.
Útěk z Ravensbrücku
Paní Libuše absolvovala také takzvaný pochod smrti, z něj se jí podařilo s několika přítelkyněmi utéct. Ke konci války už vězeňkyně nedostávaly pruhované vězeňské oblečení, ale civilní šaty označené bílým křížem. Ženy se na útěk připravily, kříže si udělaly jen zubní pastou, kterou poté odrolily. Nejprve šly k Američanům, ale jelikož byl Ravensbrück v ruské okupační zóně, nepřijali je. Potom odešly k Rusům. Kvůli tyfu, proti kterému byla ale Němci přeočkována, byla paní Libuše držena v karanténě a domů se vrátila v červnu 1945.
Když přijela zpátky do Roudnice, na nádraží ji maminka nepoznala, tak ji koncentrační tábor zničil. "Tak maminka tam stála na nádraží, věděla, že přijedu tím rychlíkem, to už jezdily normálně podle jízdního řádu, když my jsme se vraceli. A maminka stála. A já jdu. Maminka se dívá skrz mne – nepoznala mě. Tak jsem se otočila a šla jsem ještě jednou. Maminka pořád koukala k tomu vlaku, kdy z něj vyjdu. No tak mně nic jiného nezbylo, já jsem se musela přihlásit. Řekla jsem: Mami, ty mě nevidíš?"
Po válce
Po válce se paní Libuše provdala za svého přítele z mládí a narodil se jim syn. Dostudovala farmacii a od roku 1949 až do důchodu pracovala ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby v Praze-Ruzyni. Ani po válce nevstoupila do KSČ. Libuše Nachtmannová je členkou Mezinárodního výboru koncentračního tábora Ravensbrück a Sdružení osvobozených politických vězňů. „Životní zásada… Zůstat morální! Nenechat se koupit, nenechat se prodat. Zůstat svůj. I v tom koncentráku některé kolaborovaly, ale musím říct, že Češky ne. Konečně, upřímně řečeno, my Češky jsme vždycky držely pohromadě,“ dodává ke svému příběhu.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
