3°C
Irena Králová, rozená Machovčáková, přišla na svět roku 1968 v Praze. Vyrůstala v právnické rodině spolu se starší sestrou a mladším bratrem. V jejím životě hrál a stále hraje obrovskou roli volejbal, ke kterému ji dovedli rodiče. "Měla jsem si vybrat mezi volejbalem, basketbalem a házenou. Mí rodiče vybrali za mě, protože jim přišlo rozumné, že ta síť mezi soupeři je bezpečnější, než je tomu při basketbalu a házené. A tím začala má sportovní kariéra," vypráví Irena.
Tvrdě trénovala, od dvanácti let hrála za Rudou hvězdu Praha a postupně se probojovala do národního týmu. Těžce ale nesla poměry, které tehdy v československém volejbalu panovaly. "Při cestách do zahraničí jsme viděli, že tam je jiný přístup trenérů, jiný přístup hráček, prostě všechno jiné," říká Irena. V roce 1988, když jí bylo devatenáct let, se rozhodla, že se z některého ze zahraničních přátelských utkání domů už nevrátí. Zůstala tedy v Holandsku.
Neustále je hlídali
Pohyb sportovkyň během výjezdů neustále monitorovala tajná policie. "Byl nás plný autobus. Teď si vezměte: je tam čtyřicet šest sedaček, z toho dvanáct hráček, dva trenéři, jeden doktor a zbytek sedaček obsazený pracovníky policie. Ti tam jeli jakoby na dovolenou, měli za úkol nás hlídat," vzpomíná Irena. Volejbalistky měly zakázáno mluvit s cizinci a po návratu domů musely psát report, s kým a o čem mluvily, koho oslovily a kde byly.
Irena se se svým plánem utéct nikomu nesvěřila. Autobusem je vozili na tréninky nebo na zápasy a při cestě si Irena vyhlédla trasu, kterou se dostane na vlakové nádraží. Asi dvakrát mohly dívky do města na nákup, tam se mohly pohybovat pouze ve dvojicích. Irena ale kamarádkám řekla, že jde do vedlejšího obchodu, a spěchala na vlakové nádraží. S sebou měla pouze nákupní tašku, asi padesát marek a cestovní pas. Koupila si jízdenku do Amsterodamu a nasedla do vlaku.
"Celou dobu jsem koukala na hodinky a říkala jsem si, že se ještě můžu vrátit. Pak jsem vystupovala v Amsterodamu, a to už se nedalo změnit. Řekla jsem si, že už se v životě nevrátím a že už musím koukat jenom dopředu," říká Irena. V Amsterodamu se přihlásila na policii jako uprchlík. Trenéři ji mezitím hledali a místní policie po ní vyhlásila pátrání. Později našli vzkaz, který dala do knížky, protože věděla, že jí budou prohledávat věci. "Nehledejte mě, přijel si pro mě přítel, do Československa, domů, se nevracím. Děkuju. Zdravím, Irča," zněl vzkaz.
Rodiče se jí zřekli
Její emigrace negativně ovlivnila vztahy s rodiči. "Táta se mnou nekomunikoval, chtěl mě vzít sekerou, protože jsem mu zničila jeho kariérní postup na nejvyššího vrchního soudce, a mamince odebrali několik pravomocí, takže ta mě taky neměla ráda," říká Irena. Její matku asi po roce pustili do Nizozemska, aby Irenu přesvědčila o návratu do vlasti. Kdyby to udělala, musela by Irena jít na pět let do vězení. "Šla bych si odsedět trest jenom za to, že jsem se rozhodla žít v jiné zemi. Maminka se vrátila a oficiálně se mě zřekli. Tím si zachránili svá kariérní místa," vypráví.
Holanďané se k Ireně chovali ohromně. Manažer volejbalového týmu Dynama Apeldoorn ji vzal k sobě do rodiny, aby nemusela do utečeneckého tábora. Brzy se naučila řeč, studovala, dostala malou podporu, přivydělávala si po večerech mytím nádobí a hlavně pilně trénovala. Do dvou let získala také státní občanství. Brzy se dostala do nizozemského národního týmu, se kterým získala na mistrovství Evropy v roce 1991 stříbrnou medaili a zlatou pak v roce 1995.
Volejbal si zahrála téměř na všech kontinentech. S holandským týmem se zúčastnila dvou olympiád – v roce 1992 v Barceloně a v roce 1996 v Atlantě. "Obě byly úžasné. Potkáváte se s řadou sportovců a je to v podstatě to vyvrcholení sportovní kariéry," vypráví Irena.
Konečně viděla šťastné lidi
V roce 1991 se podívala do Československa. Bála se ale, aby ji nezatkli a neposlali do vězení. Zvědavost, jak se všechno po sametové revoluci změnilo, ale zvítězila. Navštívila také rodiče. Setkání bylo nervózní a křečovité, ale měla radost z proměny lidí. "Pozorovala jsem šťastné lidi v ulicích. Konečně jsem viděla ne ty šedivé myšky, ale šťastné lidi," říká.
To jsem rád, že v daleké cizině slyším rodnou řeč
Na jedné z cest s nizozemským národním týmem se seznámila s manželem. "Já na zádech Netherlands, on sundával kufr z pásu, hodil mi ho na nohu a přesekl mi šlachy na kotníku. Hned jak se ten kufr dotkl mého kotníku, věděla jsem, že je zle. A on se v byznysmenském obleku narovnal a řekl: To jsem rád, že v daleké cizině slyším rodnou řeč," vzpomíná Irena. Zůstali spolu dvacet pět let, až do manželovy smrti.
Sportovní kariéru ukončila Irena ve třiceti letech a vrátila se s manželem do vlasti. Zpátky se jí moc nechtělo, ale návratu nikdy nelitovala. S manželem měla dvě děti. V současnosti pracuje jako učitelka v mateřské škole a hraje sedmým rokem volejbal za Českou zemědělskou univerzitu v Praze v rámci ligy superseniorek a ráda by se stala volejbalovou trenérkou. I přes velké úspěchy, které přišly díky její vytrvalosti a odhodlání, si je vědoma, že v jejím životě sehrály velkou roli štěstí a náhoda.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
