4°C
Ingeborg Cäsarová, rozená Przybylová, přišla na svět roku 1936 v Bohumíně. Oba její rodiče byli Němci, a proto v poválečných letech žila více než osm let v internačních táborech ve Svatobořicích a Mohelnici. Za druhé světové války bylo její rodné město jako významný železniční koridor často bombardováno. Rodina bydlela v blízkosti nádražní budovy a bomby často padaly na jejich zahradu. Při jednom z náletů přišly Inge a její maminka málem o život.
Protože se fronta blížila čím dál víc k Bohumínu, musela být část civilního obyvatelstva evakuována do tábora RAD, kde osmiletá Inge poprvé zažila příchod sovětských vojsk. "Byli jsme tam taky v takovém lágru. Blížila se fronta, a jedna žena tam byla dokonce zabita těmi nálety, takže nás potom nastěhovali do zděného baráku a tam potom přišli Rusové," vzpomíná Inge.
Těžké časy
Při návratu do Bohumína byla malá Inge málem zastřelena místní hlídkou. Nerozuměla česky, a tak nezareagovala na povel k zastavení, který na ni křičel strážný. Ten vytáhl zbraň a začal střílet do vzduchu. Dívka se střelby lekla a zakřičela jediné české slovo, které znala: maminko. To ji nejspíš zachránilo život, protože když strážný uslyšel češtinu, přestal střílet.
Po návratu rodiny byl jejich dům zapečetěný, a všichni se proto ukryli ve starém polozbořeném domě. Otec Inge byl internován do Ostravy, a v domě tak zůstala spolu s maminkou Emílií, která se musela velmi ohánět, aby sehnala něco k jídlu. Přídělové lístky pro Němce byly nedostačující a bez živitele rodiny byla situace ještě těžší. "My jsme neměly z čeho žít, protože nám dávali jen občas určitou sumu na živobytí," říká Inge.
Po půlroce se otec vrátil a paní Inge si vzpomíná, že nevypadal příliš dobře. Byl vyhublý a zavšivený a nechtěl vyprávět, co v táboře zažil. Finančně rodině také moc nepomohl, protože ho nikdo nechtěl zaměstnat. Jeho bývalí kolegové z válcovny, kde pracoval jako vedoucí, dělali, že ho neznají. V polorozbořeném domě bydleli až do dubna 1947, kdy dostali výzvu od úřadů, aby se připravili na přesun do internačního tábora ve Svatobořicích.
Internační tábor
"Po příjezdu jsme viděli ty věže a ten dvojitý plot a mezi tím ještě natažený drátěný, tak to už byl hroznej dojem. Byli tam samí staří lidé. V každé rodině byl někdo nemocný nebo postižený. Nebo to byly takové staré dámy, které byly svobodné. O ty v Německu nebyl zájem," vzpomíná. V táboře nebyly žádné děti, a Inge tak neměla žádnou kamarádku, se kterou by si mohla hrát.
Ani ve škole si žádné kamarády nenašla, protože české děti se k ní nechovaly hezky a hned po vyučování musela zpátky do tábora. "Já jsem měla jen knížky a to mně hodně pomohlo. Neměla jsem žádné hračky ani kamarády. Házeli mně po hlavě aktovky. Vždycky mě hnali ze školy přímo do toho lágru. Jednou přišla učitelka do třídy a děcka na mě plivala. A já jsem řekla: Vidíte, co mi dělají? A ona: Však ty jsi vinna," vzpomíná na školu Inge.
Podmínky pro život v táboře byly otřesné. Lidé z tábora nemohli prakticky ven a příděl potravin byl velmi malý. Inge proto sbírala nedojedené svačiny svých spolužáků z koše a nosila je pak domů. Většina lidí v táboře musela pracovat. Její otec dělal zadarmo na skladišti a maminka pracovala v prádelně a v létě na poli. Hygienické podmínky v táboře nebyly ideální. Inge i její maminka brzy onemocněly tuberkulózou. Také zdravotní stav otce se zhoršoval. Byl silným diabetikem a nedostatečná strava jeho nemoci nepřidávala.
Obě nemoc díky propašovaným injekcím přežily. Jiní ale takové štěstí neměli. Z tábora byli velmi často odnášeni mrtví na blízký hřbitov. "Tam byl hřbitov na kopci a my jsme tam vždycky doprovázeli ty, kdo umřeli. Byla to totiž jediná možnost, jak jsme se mohli dostat ven, že jsme měli nad sebou vzduch a svobodu," vypráví. Když po letech se svým manželem hřbitov navštívila, bylo jí smutno. Místo pomníků totiž nalezla jen pole.
Tábor Mohelnice a svoboda
V srpnu roku 1949 byla rodina ze Svatobořic propuštěna. Místo svobody je ale čekal další přesun do tábora Mohelnice. Stále museli žít v oploceném prostoru a při každém příchodu a odchodu se hlásit na vrátnici, ale celkový režim byl mírnější. Zdraví jejího otce se stále zhoršovalo a kvůli nedostatečné zdravotní péči přišel o nohu. Její maminka se proto musela starat o živobytí.
Teprve při studiích na zdravotní škole v Šumperku, na které díky dobrým známkám dostala stipendium, zažila Ingeborg relativní svobodu. Stále se ale musela vracet do tábora, z něj byli až v listopadu roku 1955 propuštěni. Celá rodina se nastěhovala do bytu v Mohelnici. "Bylo to tam sice hrozně vlhké, protože ze tří stran byla prádelna, ale mně se to tam moc líbilo. Měli jsme kuchyň a pokoj. Sice bez záchodu a bez vody, ale byli jsme tam spokojení," vypráví. Otec František si ale svobody nestihl moc užít, protože zanedlouho zemřel na neléčený diabetes.
Za nějakou dobu se paní Inge provdala za Jana Cäsara, který byl také německého původu. Dnes je předsedkyní Svazu Němců Severní Morava a Orlické hory a žije v Šumperku.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
