3°C
Alice Šmotková, rozená Molíková, se narodila v říjnu roku 1933 ve Zlíně. Dětství prožívala za války a z této doby si pamatuje na velkou chudobu, ve které rodina žila.
Její maminka byla velká patriotka a před válkou pracovala jako mistrová u Bati, zastávala tam tak nejvyšší možný ženský post. Před válkou ale o tuto práci přišla a rodina se rozhodla přestěhovat se do Čech v naději, že se jim tam podaří sehnat práci. Tatínek paní Alice pracoval na Slovensku, ale když se během války vrátil do Čech, udělal si kurz a stal se řidičem a průvodčím tramvaje.
Aby se maminka paní Alice mohla postarat o své děti, musela rozprodávat rodinný majetek. Pamětnice si živě vybavuje pocit nejistoty, který rodina každý den prožívala. Všude okolo byla spousta konfidentů a člověk nevěděl, komu může důvěřovat, a komu ne.
Seznámení s Ludvíkem
Během dospívání po válce byla paní Alice velmi živé a divoké děvče. Ve svých patnácti letech si přála odjet na skautský tábor, ale její maminka o ni měla obavy, a tak ji poslala místo tábora na prázdniny k tetě do Hanušovic. Tam se seznámila s Ludvíkem.
"Nejenže byl teda pěknej a že za ním šílely všechny holky, ale taky byl partyzán. Zrovna se vrátil z akce vedené proti banderovcům. No já byla samozřejmě na něho zvědavá, bylo mi patnáct roků. Byla jsem divoká. Každou chvilku pod oknem někdo zapískal, mamka z toho byla na větvi, protože to byli samí kluci s motorkama. Ale nikoho jsem neměla opravdově ráda. Pak jsem ho uviděla, krásnej byl! Byla jsem prostě vedle a vydrželo nám to po celý život," vzpomíná na seznámení se svou životní láskou paní Alice.
Čtrnáct let čekání
Po prázdninách se musela Alice vrátit do Prahy, tam nastoupila na ekonomickou školu. S Ludvíkem ale zůstala v kontaktu a pravidelně si dopisovali. Pak zničehonic dopisy chodit přestaly. "No já jsem byla nešťastná a zničená. Protože jsem si říkala, že to pro něho byla jen epizoda, že na mě zapomněl. Tak jsem byla otrávená a pořád jsem se jen učila," vzpomíná. Když se blížil konec roku, přišel za Alicí její tatínek a vyptával se, zda má hotovy všechny zkoušky, posadil se vedle ní a vzal ji do náruče. "Tak co, mámo, už jí to řekneme? Abys věděla, on na tebe nezapomněl! On je zavřenej!" řekl.
Celá rodina se snažila o Ludvíkovi zjistit nějaké informace. Od jeho sourozenců se dozvěděli, že je zavřený v Uherském Hradišti a čeká na soud. Paní Alice s tatínkem často poslouchala vysílání z Londýna a z Ameriky, kde se hodně mluvilo o odbojářské skupině Světlana. Právě Ludvík byl členem této skupiny. Z jednoho hlášení se dozvěděli, kolik chlapců bylo odsouzeno a na jak dlouho. Ludvíkovo jméno v seznamu ale nezaznělo. Paní Alici zaplavila úzkost a bezmoc. Své lásky se ale nechtěla vzdát a proces sledovala vytrvale dál.
Během soudu Ludvík na otázku, zda lituje svých činů, odpověděl: "Nelituji ničeho. Já jen lituji těch chlapců, kteří zemřeli pod mým velením za takovou republiku." Touto větou si podepsal ortel smrti. Naštěstí se za něj postavili lidé z národního výboru a prosili o změnu trestu. Soud nakonec rozhodl Ludvíka odsoudit na doživotí. Paní Alice byla za tuto změnu trestu vděčná, protože stále doufala, že se jí jednou Ludvík vrátí.
Po vystudování ekonomické školy začala pracovat jako sekretářka, ale to ji příliš nebavilo. Toužila pomáhat lidem. Proto absolvovala kurz a stala se zdravotní sestrou. Ze začátku pracovala na infekčním oddělení a později si po večerech dodělala zdravotní školu. Pak pracovala na plicním oddělení.
Vězení
Ludvík byl převezen z Uherského Hradiště na Mírov a později do Leopoldova. Odtud mu dovolili poslat dopis, ve kterém prosil Alici o návštěvu. "První návštěva po hrozně letech. Po třech nebo čtyřech letech jsem za ním poprvé jela. Co to se mnou dělalo, to si nedovedete představit. Já jsem ho pořád milovala," vypráví. Za Ludvíkem se tedy vypravila. Jela celou noc, celé dopoledne čekala na mrazu před Leopoldovem, aby ji bachař nakonec odbyl se slovy, že její návštěva byla zrušena.
Později byl Ludvík z Leopoldova přeložen do Jáchymova, tam musel pracovat v uranových dolech. Trest mu byl z doživotí změněn na pětadvacet let a paní Alice každý rok vytrvale žádala prezidenta o milost. V Jáchymově mohl mít odsouzený jednou za čtvrt roku návštěvu a jednou měsíčně mohl poslat dopis. Paní Alice tak strávila své mládí psaním dopisů a návštěvami ve vězení. Změna trestu obnovila její naději na společný život. Rodina byla v těchto chvílích pro paní Alici velkou oporou.
Jednoho večera probudil paní Alici zvonek. Za dveřmi stála policie, oznámili jí, že musí jít s nimi. Odvezli ji do vazební věznice a při výslechu se vyptávali na černé dopisy, které byly posílány vězňům do Jáchymova. Několik hodin Alici vyslýchali, snažili se ji vystrašit a vyhrožovali jí, že si ji tam nechají. Alice vše, co mohla, tak zapřela. Uslyšela z chodby křik své maminky, která na všechny volala, aby její dceru pustili domů. Alice byla nakonec propuštěna.
Amnestie a svatba
V roce 1960 byla vyhlášena amnestie, při které mělo být propuštěno mnoho politických vězňů. "Měli bichle plné jmen. A oni tam v nich přede mnou hledali, protože tam bylo hrozně moc politických vězňů. A pak řekli: No jo, ale nebyl zatčen na Moravě? A já: No byl. Tak vzali tu bichli Moravy. Ani tam ale nebyl. Tak přinesli tu, kde byli ti, kdo do toho nějak nespadali, a tam byl Ludva. A úředník říkal: No jo, nejtěžší paragrafy, velezrada, špionáž. Nanesli na něj kdeco. A pak řekli: Tak bohužel, na něj se amnestie nevztahuje. Bylo to hrozný," vzpomíná Alice.
Později jí jeden známý poradil, aby nežádala o milost pro snoubence, ale aby zkusila požádat o možnost svatby na dálku a dále aby pak žádala o milost pro manžela. V té době ale byla možnost svatby v zastoupení už rok zrušena. "Přesto i mezi těmi bolševiky byli opravdu dobrý lidi. Ten jeden to za mě vzal a antedatoval mou žádost – a prostě se pak uskutečnila svatba na dálku. Ale víte, bylo to hrozný, protože pro každou holku je svatba něco úžasného," říká Alice.
Ihned po svatbě odjela do věznice – tentokrát na Bytíz – s cukrovím a zprávou pro Ludvíka, že jsou manželé. "Tam jsem musela prosit toho bachaře, aby to dal Ludvovi a aby mu řekl, že ten sňatek prošel, že je ženat. On všechno slíbil a já jsem za čtrnáct dní potom dostala dopis, kde Ludva znovu psal: Prosím tě, napiš mi datum, kdy to bude. Já aspoň v duchu budu s vámi a budu v duchu stát vedle tebe," vypráví.
Propuštění
V červnu roku 1963, díky další žádosti o milost, byl Ludvík po čtrnácti letech vězení propuštěn na svobodu s desetiletou podmínkou. Měl zakázáno pracovat v Praze a po propuštění musel každý měsíc platit tři sta korun, aby splatil dluh za to, že mohl pobývat v nápravném zařízení. V srpnu téhož roku uspořádali manželé novou, opravdovou svatbu, kde stáli po svém boku a mohli si říct své ano. Okamžik, na který oba tak dlouho čekali, se stal skutečností.
První syn se manželům Šmotkovým narodil přesně rok po Ludvíkově propuštění. Oba byli šťastní, že se jim podařilo zplodit potomka, protože mnoho Ludvíkových přátel z Jáchymova, se kterými pracoval v uranových dolech, bylo v důsledku záření neplodných. Během těhotenství byla Alice ve velkém stresu, protože Ludvík trpěl nočními můrami. Asi proto se syn narodil předčasně, v šestém měsíci. Po porodu bylo rodičům oznámeno, že dítě pravděpodobně nepřežije a že nejlepší způsob, jak se s tím vyrovnat, bude ten, že rovnou po šestinedělí matka znovu otěhotní...
Alice jako zdravotní sestra pracovala na novorozeneckém oddělení, o svého nedonošeného syna Petra se velmi dobře starala, a on tak zůstal naživu. Ludvík se držel pokynů a za dalších devět měsíců porodila Alice syna Luďka. V roce 1973 se pak manželům narodila ještě dcera Alice. Ludvík Šmotek zemřel v listopadu v roce 2002.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
