Příběh čtenářky Ireny: Žila jsem s nájemným vrahem, a nevěděla o tom | Pro ženy | Blesk.cz

Příběh čtenářky Ireny: Žila jsem s nájemným vrahem, a nevěděla o tom

9. července 2014 | 10:08

Přípravy svatby s vysněným chlapákem, se proměnily v noční můru. Místo k oltáři šla tehdy jednatřicetiletá učitelka Irena v poutech na policejní výslech. Málem přišla o zaměstnání a její tehdejší nastávající si poseděl za mřížemi za účast na několika vraždách na objednávku.

Irena se přestěhovala do Prahy v osmadvaceti z malé středočeské vesnice. Utekla před nevydařeným vztahem, který ukončila, ale její okolí jí neustále dávalo najevo, že si ve svém věku šlape po štěstí a měla by se hodného vesnického chasníka držet. “Na vesnici to chodí trochu jinak, svobodná osmadvacítka je za ztracený případ. Všichni slušní chlapi jsou už v chomoutu, takže není z koho vybírat. Proto jsem se přestěhovala do Prahy, kam jsem před tím chodila na vysokou a měla tam přátele,” vzpomíná.

Hrdina z diskotéky

"V Praze jsem se pohybovala spíš v intelektuálním prostředí a muži tohoto typu mě moc nepřitahovali. Bývala jsem na urostlé sporťáky, takže jsem ještě téměř rok žila sama a plánovala si, jak zestárnu se svým kocourem.“ V den svých 29. narozenin si vyrazila s kolegyněmi do vyhlášené pražské diskotéky. “Nejsem žádná křehotinka, ale když jsem odcházela, sotva jsem pletla nohama a málem se přerazila před východem. Už jsem se řítila k zemi, když mě někdo zachytil za ruku a pomohl mi získat rovnováhu. Pamatuju si, že jsem viděla jen krásný modrý oči a ramena, že by se do jejich stínu dal zaparkovat tank,” vypráví zjihle.

Kluk do nepohody

Petr byl místní vyhazovač, pocházel ze severních Čech a ještě tu noc ji doprovodil domů, protože mu právě končila směna. “Byla jsem dost opilá, ale on si nic nedovolil, choval se jako pravý gentleman, a tak jsem si s ním ochotně vyměnila telefonní číslo,” dodává.
Už od prvního rande jí bylo jasné, že Petr není žádný filosof, ostatně vzděláním byl elektrikář, ale měl smysl pro humor, správňáckou povahu a oba byli blázni do sportu. “Dokonce si ho brzy oblíbili i moji intelektuální přátelé, společně jsme jezdili na výlety, na vodu, na kola i na hudební festivaly. Prostě jsem si byla jistá, že jsem našla chlapa pro život, o kterého se můžu opřít nejen díky jeho širokým ramenům,” shrnuje. Žili spolu rok a pár měsíců, když ji Petr požádal o ruku a ona bez váhání souhlasila se svatbou.

Zásahovka v předsíni

V jednu sobotní noc se však Petr nevrátil z práce domů. “Stávalo se často, že přišel až nad ránem, byl zkrátka vyhazovač v diskotéce, nebylo na tom nic zvláštního, ale když nebyl doma ani odpoledne po mém návratu z práce, znervózněla jsem. Mobil měl nedostupný. Popravdě moc jeho přátel jsem neznala, jen kamaráda Romana z jeho rodné vesnice, který také pracoval v diskotéce, a pár kluků, se kterými jsme chodili hrát bowling,“ popisuje krušné chvilky. Vlastně až v tu chvíli si uvědomila, že většinu volného času tráví s jejími přáteli a že o Petrově životě mnoho neví. “Roman byl také nedostupný a na ostatní jsem neměla telefon. V diskotéce o něm nic nevěděli, že prý odešel kolem jedné s tím, že jde domů. Byla jsem zoufalá, celou noc nespala a když jsem na ránem zabrala, probudila mě obrovská rána.”
Kolem šesté ráno jí policejní zásahová jednotka vykopla dveře a v pyžamu jí odvedli k výslechu. Teprve na policejní služebně se dozvěděla, že Petr byl zatčen, ale až po několikahodinovém výslechu jí řekli proč.

Ve stínu obvinění

„Nevěřila jsem tomu. Petr, můj Petr, že by někomu ublížil? Nevěřili mi, že o ničem nevím. Vyslýchali mě snad 24 hodin, než mě pustili domů. Ani nevím, jak jsem se tam dostala. Petr, že zavraždil šest lidí? Třásla jsem se hnusem a únavou. To všechno je jen noční můra. Ráno vedle mě bude Petr ležet pod peřinou a všechno bude jako dřív. Nebylo,“ popisuje nestrašnější dny svého života. 

Vyšetřování trvalo několik měsíců. Policie přišla i k ní do školy, vyptávala se kolegů a doneslo se to až k některým rodičům, kteří u ředitele protestovali, a tak musel pustit třídnictví. „Stal se ze mě paranoik, nestýkala jsem se s nikým, jen chodila do práce a pak se schovávala doma. Místy jsem měla dokonce pocit, že mě někdo sleduje. Kromě toho jsem absolvovala ještě několik výslechů, které mě začaly utvrzovat v tom, že Petr možná nebude takové neviňátko.“

Mluvila jsem pravdu

Všechno do sebe zapadalo. Noci, kdy nebyl doma, víkendy, kdy musel odjet předčasně z kamarádovy chalupy, aby pomohl jinému kámošovi opravit auto... Po půl roce bylo vyšetřování uzavřeno a po dalších třech měsících šel Petr k soudu. Irena musela svědčit. Nepomohla mu. Zkrátka po pravdě řekla, že v inkriminovanou dobu nebyl s ní a neví, co dělal. Státnímu zástupci se nakonec nepodařilo prokázat, že by Petr někoho skutečně vlastníma rukama zabil, ale byl u trestného činu přítomen, spoluorganizoval ho, a proto byl odsouzen za spoluúčast na 8 let nepodmíněně.

Po ramenatých už nekoukám

Řadu let žila Irena ve strachu, že se jí bývalý pomstí. Navíc jí z vězení posílal střídavě milostné a nenávistné dopisy. Ale když ho propustili, už ji nevyhledal,. Skoro pět let se stranila přátel a lidí celkově. „Nakonec se na všechno tak nějak zapomnělo a mohla jsem žít zase normálně. Přátelé mě podrželi, změnila jsem zaměstnání, a našla si krátce před čtyřicítkou přítele, se kterým žiju dodnes. Jen děti už asi nestihneme. Ale doma na vsi, je to i po deseti letech stále živé. Prostě tam nejezdím. Je to za mnou a alespoň vím, že nezestárnu s kocourem, ale s prima chlapem, který sice nemá ramena, do jejichž stínu by se dal zaparkovat tank, ale pevně věřím, že nikoho nezabil a nikdy nezabije.“