Svátky jsou za humny. Už vás chytá vánoční panika?

Obvykle tak týden před. Mám tu atmosféru rád a hrozně mě baví dávat dárky, ale letos jsem si říkal, že by bylo fajn dát si každý jen jeden nebo žádný, což pro mě bude hodně těžký. 

To dětem asi nevysvětlíte…

Samozřejmě děti o dárky neochudíme, myslel jsem nás dospělé. Býval jsem vždycky tradicionalista, slavnostní večeře, stromeček, bohatá nadílka, ale asi před dvěma lety byli kluci u táty, tak jsme místo večeře šli na Kampu do takový obyčejný hospody, s Táňou, jejími i mými rodiči, a bylo to úplně skvělý. Vánoce mám prostě od toho, abychom byli spolu, a je jedno, jestli u stromečku nebo v hospodě. 

Vaše partnerka Tatiana Vilhelmová někde řekla, že jste vplul do otcovství jako do bačkor. Máte pocit, že to nějak změnilo váš pohled na svět?

Určitě mě to změnilo v tom, že si člověk stanoví jiné priority. Ne že by to bylo nějak násilně, že si třeba zakážete chodit s kamarády do hospody nebo pařit až do rána… Prostě to tak chcete, protože zjistíte, že ten čas s dětmi je nejplodnější, když je využit. Ale asi mám nějakou větší dávku zodpovědnosti. 

Často se přistihnu, že chci dítě za něco pokárat, a pak si uvědomím, že jsem jako malá dělala úplně totéž. Stává se vám to taky?

Často, ale bohužel až ex post. Takže nejdřív ho zprdnu, proč si to neuklidí, a pak si v duchu říkám, co blbnu, že jako dítě bych to po sobě taky v životě neuklidil. Ale naštěstí máme super chlapíky, takže někdy po sobě i uklidí. 

V jednom videu z doby, kdy jste s Táňou čekal Lojzíka, si čtete slavnou knihu Líný rodič. Podařilo se vám ten model – nechat děti maximálně svému osudu – převést do praxe?

Moc ne. Ono je to o tom, zůstat v mnoha situacích laxní a nechat věci, aby se vyřešily samy, což samozřejmě jde, ale musíte na to mít čas. Když spěchám a potřebuju, aby se dítě obléklo za pět minut, tak se samozřejmě neoblékne. Naopak když nespěchám, dokážu ho nějakým způsobem motivovat a vymyslet to tak, aby se obléklo rychle. 

Jak?

Hrou, jedině hrou. Hlavně musí zapomenout na to, že se obléká. Samozřejmě – čím jsou starší, tím to jde hůř. 

Řešíte, jak dlouho dovolit dětem sedět u počítače nebo televize?

Jistěže řešíme, ale my třeba nemáme televizi. Lépe řečeno máme ji fyzicky, ale od té doby, co jsme se přestěhovali, jsme ji nějak nezapojili. Pouštíme si filmy, to jo, ale televize nám nechybí. Možná i proto, že jsme byli přehlceni informacemi. Když člověk přišel domů a měl možnost si ji zapnout, tak u ní vždycky nějak vykydl. Ale když jsou děti déle u iPadu, tak se snažíme je něčím zaměstnat. Třeba v přírodě si na něj ani nevzpomenou. 

Celý rozhovor a ještě mnohem víc si můžete přečíst v dnešním vydání tištěného Blesku pro ženy:

Autor: archiv Bpž