Děsivý příběh Martiny: Myslela jsem, že mě miluje, on mě chtěl zabít! | Pro ženy | Blesk.cz

Děsivý příběh Martiny: Myslela jsem, že mě miluje, on mě chtěl zabít!

8. ledna 2014 | 07:00

Z šokujícího přiznání Martiny vás bude mrazit. Když se před lety probudila v nemocnici ochrnutá a téměř slepá, řekl jí její bratr: "Tvůj manžel tě napadl a pokusil se tě zabít!" Z jejího milovaného partnera se stal surový zabiják.

S Ondřejem jsme se poprvé setkali v roce 1995. Bylo nám jasné, že jsme stvoření jeden pro druhého, a tak jsme se už za tři měsíce vzali. Přesně v den mých 35. narozenin. První roky manželství byly úžasné.

V únoru 1996 se narodila naše první dcera Šárka, o tři roky později přišla na svět Julie. Ondřej byl milující otec, často bral holky na projížďky na kole nebo na výlety, prostě perfektní táta. V roce 2005 se ale všechno změnilo. Zemřela mu totiž sestra, pouhé tři týdny poté, co jí diagnostikovali rakovinu. Bylo jí 53 let. Ondřej to neustál a zhroutil se. Lékař mu předepsal antidepresiva a já se snažila být mu oporou a trávit s ním co nejvíc času.

Z NAPADENÍ JSEM SI NIC NEPAMATOVALA

...

Z Ondřeje se postupně stával jiný člověk. Už to nebyl ten energický muž plný života, do kterého jsem se zamilovala. Měl i dobré dny, ale jak roky plynuly, jeho stavy byly čím dál horší. Stačilo, aby něco nebylo na svém místě, a už byl naštvaný. Když jsem si zašla s kamarádkou na kafe, myslel, že ho chci opustit anebo že někoho mám. Bála jsem se tudíž cokoliv udělat, aby zase nevyletěl. Pak jsem zjistila, že mi dokonce čte e-maily. Usoudila jsem, že už takhle dál nemůžu.

Naše hádky znervózňovaly děti a všechno, co jsem až doteď udělala, nepomohlo. Zoufale jsem ho prosila, ať vyhledá odbornou pomoc, ale nedal si říct. Proto jsem se rozhodla pro rozvod. „Nemusíme nikam pospíchat, můžeš s námi strávit i Vánoce,“ dodávala jsem opatrně. Nic neříkal, jen přikývl na souhlas a pak mi oznámil, že půjde do hospody a vrátí se pozdě.

Bylo už po desáté hodině, a on ještě nepřišel domů. Asi potřebuje přemýšlet o samotě, přesvědčovala jsem sama sebe. A to je poslední věc, kterou si pamatuju. O týden později jsem se probrala v nemocnici. Zpočátku jsem si myslela, že se k nám vloupali zloději a napadli mě, ale bratr mi řekl pravdu: „To byl Ondřej!“ Šokovaná jsem vyhrkla: „To není možné, on by mi nikdy neublížil!“ Ano, měl hodně chyb, ale agresivní rozhodně nebyl. Pak Michal dodal: „Když se vrátil z hospody, došel si do zahradního domku pro sekeru a čtyřikrát tě s ní uhodil.

PŘESTALA JSEM VIDĚT NA LEVÉ OKO

Michal mi také řekl, že jsem přišla o dva zuby a o zrak v levém oku. Měla jsem rozdrcenou lebku a oční důlek. „Byla jsi na operaci, aby ti odstranili krevní sraženinu z mozku. Je to zázrak, že jsi přežila,“ říkal mi. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ondřej pr ý ihned po incidentu zavolal policii a přiznal se. Zatkli ho a vystrašené děti odvezli k mým rodičům.

Invalidní vozík (ilustrační foto)

Odmítala jsem uvěřit tomu, že by mi manžel ublížil schválně. Ale verdikt lékařů byl nemilosrdný - ochrnula jsem na levou stranu a čekal mě dlouhý pobyt v nemocnici. „Je mi to líto, Martino, ale možná už nikdy nebudete moct chodit,“ řekl mi lékař. Zhroutila jsem se.

ZAČALA JSEM MÍT TĚŽKÉ NOČNÍ MŮRY

Soustředila jsem se jen na své zotavení, které zahrnovalo i intenzivní fyzioterapii. Už jenom to, že jsem si dokázala sednout na posteli, byl úspěch. Věděla jsem, že kvůli dětem se prostě musím znovu postavit na nohy. Nejdříve jsem začala chodit s pomocí chodítka. Pak, k údivu lékařů, jsem po čtyřech týdnech byla schopná přejít pokoj už i bez pomoci. Zanedlouho mě konečně propustili z nemocnice domů.

Nemohla a jsem spát, v noci jsem přemýšlela, co se to s námi vlastně stalo. Jak k mi to mohl Ondřej udělat? Trápily mě hrozné noční můry, v noci i jsem se probouzela s křikem, čímž jsem vždycky vyděsila dcery. Nemohla jsem unést, jak hluboce je to ovlivnilo. Uvědomila jsem si, jak lehce jim mohl jejich otec také ublížit. Odmítala jsem za ním jít do vězení. O devět měsíců později, v srpnu 2010, měl soud. Když jsem Ondřeje uviděla, začala jsem se celá třást. Na něm však nebyla znát žádná známka rozrušení ani výčitky svědomí.

...

JAK TO JEN MOHL UDĚLAT?

Soudce popisoval se strašnými detaily každý moment oné noci. Když se Ondřej vrátil z hospody, ještě jednou jsme se pohádali, pak si došel ven pro sekeru, vrátil se zpátky do ložnice a napadl mě. Muž, kterého jsem milovala, se najednou změnil v zrůdu. Odsoudili ho na osm let pro těžké ublížení na zdraví. Rozplakala jsem se úlevou, že je to všechno už konečně za mnou.

Uplynulo 18 měsíců a já začala znovu žít. Mám ale omezenou pohyblivost a už nikdy nebudu tou stejnou matkou, jakou jsem bývala. Mé dcery mohly mít úplně jiný život se dvěma zdravými rodiči - to Ondřejovi nikdy neodpustím. Avšak stále je to jejich otec, a tak, když se holky zeptaly, jestli by ho mohly navštívit, souhlasila jsem.

Jednou za pár měsíců je za ním beru, ale čekám radši venku. Kvůli nim bude Ondřej navždy součástí mého života. Chci si ale být jistá, že už nikdy nikomu nebude moct ublížit. Když se teď podívám do zrcadla, už nevidím ustrašenou ženu, ale vítěze.

Autor: red