„Když mi bylo dvanáct, tak jsem v rádiu, v pořadu Dvanáct na houpačce poprvé uslyšela píseň Jsi můj osud. Nevěděla jsem, kde je Kanada a kdo je Paul Anka, ale ta píseň se mi zaryla do srdce. V roce 1966 se stal zázrak a ve sjezdovém paláci měl Paul Anka koncert!“ V té době bylo Nadě 17 let a Paulu Ankovi 25. „Lístek stál 40 korun. Našetřila jsem si na něj z kapesného, které mi dávali rodiče,“ vypráví paní Matoušková. Byla to láska na první pohled.

Léta plynula, paní Naděžda se vdala, ale bohužel v rádiu za totality nebyla možnost poslouchat cizí písničky. „Naštěstí můj manžel měl kamaráda, který chytal rádio Luxenburg a nahrával mi na kazety Paulovi písničky. Mám ji dodnes schovanou,“ pochlubila se  Naděžda. Vysílání televizního pořadu v roce 1979, kde viděla svůj idol vystupovat, spustilo lavinu. Paní Matoušková se obrátila na kanadskou ambasádu s tím, že by chtěla zpěvákovu adresu. Tam ji dali kontakt na českého redaktora působícího v Kanadě, který jí odpověděl a poslal jí první originální kazetu. Od té doby šla rodina stranou a paní Matušková začala psát dlouhé dopisy do Kanady a poslouchat rádio Kanada. Přes tuto svou aktivitu se nakonec dostala do spolku přátel Kanady a stala se předsedkyní v pražské pobočce.

Je neuvěřitelné, kam člověka zavedou jeho kroky, když se do něčeho vrhne střemhlav stejně jako paní Matoušková. Sama by se do Kanady asi nikdy nedostala, ale vášeň, kterou v ní vzbudila hudba Paula Anky a následná fascinace touto zemí, vedla k tomu, že byla v roce 1994 pozvána na šest týdnů do Kanady. „Mohu říct, že jsem tam prožila nejšťastnější chvíle svého života. Otevřeně říkám, že kdybych neměla dítě a manžela, tak bych se už nevrátila.“

Naděžda si posléze prožila několik krušných let, během kterých se starala o manžela, jež onemocněl rakovinou mozku. Po jeho smrti se jí do rukou dostalo DVD s koncertem Paula Anky a její život zase dostal smysl. Objevila také kouzlo internetu, a tak začala sledovat zpěvákovu koncertní šňůru. Plánoval koncert v Moskvě a paní Matoušková tam za ním odjela. „Jela jsem tam na tři dny a celé mě to stálo padesát tisíc. Tolik peněz jsem neměla, ale nakonec jsem je sehnala. Splácela jsem tuhle půjčku dva a půl roku. Musela jsem si kvůli tomu, abych si vydělala na svůj náročný koníček, sehnat brigádu. Je to hodně náročné, ale Paul za to stojí.“

Díky tomu, že celý život pracovala u Českých drah, mohla na některé jeho koncerty cestovat vlakem, a tím nějakou korunku ušetřit. Do dnešního dne byla již na sedmi koncertech a všechny lístky si schovává. S Paulem Ankou si dopisuje a dokonce se jí podařilo několikrát dostat na pódium během koncertu a získat nezapomenutelnou hubičku od své životní lásky. Dokonce se dostala i do rakouských novin s fotografií z koncertu. „Moje zážitky z koncertů jsou absolutně fantastické. Pokaždé mu nosím růže a dárečky. Jednou jsem mu dokonce upekla cukroví. Tady v Praze bych se s ním chtěla setkat nejen během koncertu, ale chtěla bych mít možnost mu říct, jak moc si vážím jeho práce, jak mi v životě pomohl. On to sice neví, ale ví to moje srdíčko a myslím, že jsme na sebe navázáni energií, kterou cítíme oba dva.“