Děsivé zjištění: Za rakovinu prsu mohou vztahy s muži | Pro ženy | Blesk.cz

Děsivé zjištění: Za rakovinu prsu mohou vztahy s muži

20. dubna 2014 | 11:00

„Rakovinu jsem dostala díky chlapům“! Tohle odvážné tvrzení myslí naprosto vážně sedmapadesátiletá Romana. Před patnácti lety přišla o jedno prso, to druhé jí lékaři museli vzít před rokem. Proč si myslí, že za jejím onemocněním stojí její nedořešené vztahy s muži?

„Je to jednoduché. To, co jsem celou dobu jen tušila, ale bála se to vyslovit nahlas, abych nebyla za blázna, se nakonec potvrdilo“, začíná rekapitulaci svého života Romana.

Před několika měsíci ji navštívila vzdálená příbuzná, která žije ve Švýcarsku a přivezla jí časopis zaměřený na alternativní medicínu. „Zveřejnili tam studii, kdy oslovili několik desítek žen s rakovinou prsu. U všech se zjistilo, že měli nevyjasněné vztahy v rodině, ovšem nikoliv s dětmi nebo rodiči, ale s muži.

Dokonce tam zazněla i teorie, že ty ženy, které přišly o levý prs, trápil vztah s vlastním otcem, ty, kterým bylo odebráno pravé prso, pak „bojovaly“ s partnery.“ Boj, to je ostatně to, co Romanu ve vztazích provázelo téměř celý život. Dnes je přesvědčená, že
za to mohl právě její otec.

Absence otcovské lásky měla krutý dopad

„Nikdy mi nedokázal projevit jakoukoliv náklonnost, o mazlení nebo vyznání: „Mám tě rád“, ani nemluvě. Můj otec mě nikdy nepohladil, když jsem chtěla nějaký kontakt, pamatuju si jen obligátní větu: „S tímhle běž za maminkou…“

Když po letech právě s ní řešila bolestnou zkušenost, matka jí potvrdila, co už Romana dávno věděla. Vyjadřování citů a lásky neuměla dát hlava rodiny ani své ženě. „Máma se s tím prý naučila nějak žít, hodně se upnula na mě a bratra, ale já dodnes nevěřím, že se tím netrápila.“

Líp na tom Romana nebyla ani v partnerských vztazích. „Můj intimní život, to je jedno velké fiasko. V podstatě jsem celý život hledala u chlapů to, co jsem postrádala u táty. Něhu, dotyky, no prostě lásku se vším všudy. Bojovala jsem o neustálý důkaz lásky…“

Muži jejím životem procházeli jako na běžícím pásu. Proč vztahy nakonec ztroskotaly rychleji, než vůbec mohly přerůst v něco hlubšího? Romana si myslí, že je „udusila“ svou urputností. „Neustále jsem vyžadovala pozornost, chtěla jsem nejlépe 24hodinový kontakt, tohle ustojí málokdo, o to míň chlap, usmívá se, ale její úsměv zračí především ironii a zoufalství…

Smrt manžela rozjela sérii výčitek a depresí

Romana byla vdaná jednou, manžel však zemřel jen pár měsíců před diagnózou, kterou Romaně oznámili na preventivní prohlídce na mamologii. „Byli jsme spolu jen devět let, ale zase to byla dost dlouhá doba na to, změnit něco v sobě samé, změnit ten můj přístup, to, že jsem chtěla slepě jen brát, ale už jsem jaksi zapomněla dávat…“

Nejvíc Romanu mrzí to, že si se svým mužem nikdy otevřeně nepromluvili, jejich vztah se řešil pouze okolo praktického chodu domácnosti. „Manžela nejvíc trápilo, že jsme nestihli mít děti. Jenže, popravdě, já byla takový sobec, že mě ani nenapadlo je mít.“ Když Petr před šestnácti lety zemřel na mozkovou příhodu, stačil necelý rok na to, aby se u Romany „rozjela“ rakovina.

„Ta šílená ztráta a výčitky, že jsem od Petra pořád jen něco očekávala a nežila jsem, jak se říká „tady a teď“, mě dohnaly k takové depresi a stresu, že mě pak samotná diagnóza rakoviny nepřekvapila. Tehdy jsem ztratila víru jak sama v sebe, tak v život jako takový.“

Přesto ale podstoupila léčbu, která byla relativně úspěšná, i když kvůli ní přišla o obě prsa. „Víte co, mně to nijak zvlášť nepoznamenalo“, krčí rameny nad otázkou, jak moc ženu může tahle zkušenost zasáhnout.

„Vím, že spousta ženských z toho upadne do depresí a chtějí to řešit implantáty, já ale do sebe žádnou další chemii už nechci. A stejně, kvůli komu bych měla být krásná? Žádný vztah už nehledám, bojím se. Možná jsem i za ta léta otupěla a nemyslím si, že bych kdy ještě mohla milovat. Možná, že jsem vlastně ani nikdy pořádně nemilovala. No… Díky táto…“

Autor: Dita Černá