2°C
Vy vážně nikomu nepředepisujete léky?
Ale předepisuji, pochopitelně. Někdy to bez nich nejde. Ale lidem vždycky radím, aby nechodili k doktorům zbytečně. Budou je totiž léčit. A na to by si měli všichni dát pozor. Důležité je totiž zamyslet se nad tím, co nám chce tělo nemocí sdělit. Jsem přesvědčený, že většina stonajících tuto příčinu najde a obejde se bez doktorů i bez léků. Porozumět tělesným signálům nemoci je na prvním místě. Celostní medicína pacientům radí, co mají ve svém životě změnit, jaké podmínky si vytvořit, aby se uzdravili. Teprve potom, když jejich síly na to už nestačí, přijdou na řadu léky. Pokud možno, jen dočasně, aby jim pomohly se odrazit ode dna k potřebné životní změně.
Co je tedy nejúčinnějším lékem celostní medicíny?
Samouzdravovací schopnost organizmu. Naše tělo je totiž většinou moudřejší než my sami a před námi samými nás taky dokáže velmi dobře a důmyslně chránit. Pravda, nezvládne to do nekonečna. Jestli ho neposloucháme, jeho signály přehlížíme, tak se nakonec pokazí. Jako příklad můžu uvést pacientku, které ke mně přišla do ordinace po dvou letech bolestí kolen. Její problém začal celkovou únavou, tedy prvním signálem. Překonala ji silou vůle. Prolomila tím první obranný val těla. Potom jí začala bolet kolena. Zašla k odborníkovi, který jí předepsal léky proti bolesti. Tím zbořila další obrannou linii organizmu. Když totiž přestala cítit bolest, myslela si, že může pokračovat ve stylu života, jaký vedla předtím. Tělo se ale nechtělo vzdát a svoji majitelku hodlalo dál chránit před ní samotnou. Tak jí kolena začala otékat. Kromě léků proti bolesti dostávala i prášky proti otokům. Tělo to zkusilo ještě jednou: v kolenech se začaly tvořit výpotky a pacientka prodělala spoustu punkcí. K tomu další léky na bolest a zánět. Nic nepomáhalo. Prášky proti revmatu už odmítla a přišla za mnou. Byla ředitelkou firmy, matkou malých dvojčat, neustále unavená, naložila si toho na sebe tolik, že z toho prostě šla do kolen. Dvouletou záhadu jsme spolu vyřešili za půl hodiny. Postupně se začala uzdravovat. Kdyby byla poslouchala tělo a začala hned z kraje odpočívat, nemuselo to dojít tak daleko. Únavu a bolest bychom neměli brát na lehkou váhu nikdy.
To znamená každou bolístku řešit a strachovat se?
Takhle jsem to nemyslel. Bolest je důležitý obranný a varovný mechanizmus těla, které nemá jinou možnost, jak nám říct, že něco děláme špatně, než právě bolestí. Je jako červená kontrolka v autě. Před léty, kdy jsem dělal lékaře cyklistického týmu, jsme s jedním závodníkem vyrazili jeho autem na závody. Zanedlouho potom, co jsme vyjeli, mu začala na palubce blikat kontrolka. S tím, že „to nic nebude“, jsme blikačku přelepili žvýkačkou. Zadřel se motor, oprava stála tisíce. Chovali jsme se oba jako idioti. Když začneme brát prášky proti bolesti, aniž bychom zjistili, co nám je, je to jako s tou kontrolkou – skončíme třeba se zničenými klouby. Nebo žaludkem. Nejlepší je, když nás bolí pokaždé chvíli někde jinde. To vlastně znamená, že nám nic není.
My pacienti jsme ale vychováváni jinak. Když nás něco bolí, běžíme k doktorovi pro jistotu. A věříme tomu, co nám říkají, jakou nám dávají prognózu…
Je fakt, že autorita lékařského stavu je obrovská. Doktor rozhoduje o tom, co nemoc je a co není. Může člověka uspat, odstranit mu nějaký orgán… Diagnózy a prognózy pacient přijímá s nábožnou úctou. Přitom i lékař se může mýlit. Podle výzkumů, které se prováděly ve Švédsku, se ukázalo, že rozhodující pro délku marodění nebyla závažnost objektivního nálezu při vstupním vyšetření, ale prognóza – předpověď - lékaře o tom, jak dlouho bude pacient stonat. Když řekl: „vidím to na dva týdny“, ležel člověk dva týdny. Když předpověděl měsíc, marod stonal měsíc.
