Co je vlastně ten hlavní důvod, proč vás lidé navštěvují? 
Těch je několik, avšak všechny jsou stejně závažné. Někdy je to kvůli tomu, že nemohou otěhotnět, jindy je tu zase fakt, že lékaři stále nepřišli na důvod, proč pár nemůže počít. Nebo jsou prostě deprimovaní. V určité chvíli některé ženy začnou každou menstruaci považovat za takový malý potrat. A sama neplodnost zasahuje do jejich ženství, a hlavně do všech vrstev života.

Skutečně účinná rada, jak se uklidnit a nehnat se za touhou otěhotnět, asi není, že? 
Častou radou je prostě to, ať na to lidé nemyslí. Ať si odpočinou, odjedou na dovolenou, a že tam se miminko určitě povede. Anebo jsem také slyšela, že některé sestřičky pacientkám radí, ať si prostě odskočí k sousedovi. Jde ale hlavně o to, myslet na něco jiného, což ale také nemusí být vždy účinné. Jedna moje klientka takhle vystudovala dvě vysoké školy, a nic. Takže žádná univerzální rada skutečně neexistuje. Musí se smířit a vydržet. A to je těžké.

Funguje pro lidi jako útěcha i to, že si mohou dítě adoptovat?
Ano, ale ne každý má k tomu kuráž. Tady je ale hrozně moc důležitý už ten pouhý fakt, že si mohou dítě adoptovat. Dostanou tím pocit, že to, že nemohou mít vlastní děti, ještě neznamená, že tady končí cesta. Možností osvojit si potomka ta cesta pokračuje. Ale musí o tom být oba dva přesvědčeni a musí skutečně chtít.

Co se týče nějaké stimulace myšlenek, mají s tímto problém i muži? Upínají se také tolik na početí?
Jistě, několik žen mi říkalo, že jejich partner během ovulace selhává a není ničeho schopen. Tam ale existuje jednoduchá finta. Řekněte mu, že s manželkou může dělat vše, ale nesmí dojít k samotnému aktu pohlavního styku. Můžou se mazlit, provozovat orální sex, ale to je vše. A když do toho jdou se zákazem, tak erekce téměř vždy přijde. Protože když chlap selže poprvé, zneklidní. Podruhé je jasné, že selže i napotřetí. Ale když mu to zakážete, jde do toho s naprostým klidem, že o nic nejde a nic se po něm vlastně nechce. 

Kdo z té dvojice celou situaci obecně snáší hůře?
Je to dost stejné. Ženy mají pocit, že pokud nepřivedou na svět dítě, nejsou plnohodnotné ženy. Muž, pokud nezplodí dítě, tak má pocit, že selhal ve své životní roli rozsévače...

Jak se pracuje s ženami, které si nejsou kvůli tomu jisté svou ženskostí?

Většinou se spolu snažíme dobrat toho, jestli je ženství skutečně postaveno pouze na tom, mít děti. Je důležité dívat se na to i z jiných úhlů pohledu, z jiných sociálních rolí. Žena není pouze matka, ale také manželka, dcera, sestra, šéfová, kamarádka. Měla by se tedy naučit stavět i na těchto rolích. 

Měl by pár vůbec tuto věc oznámit svému okolí? A jak? 
To je hrozně těžké. Vždycky radím, že mají dvě možnosti. Mohou jít s pravdou ven, a budou tak mít čistý stůl a nebudou muset nic tajit. Vyhnou se vymýšlení výmluv pro šéfa, proč už zase musí k doktorovi a tak dále. Ale tímto odhalením dávají všanc svou intimitu. A nejen svou, ale i svého partnera. Pravděpodobně se pak setkají s tím, že si lidé kolem budou povídat o tom, jestli se jim to už zadařilo, či nikoliv. S odhalením své diagnózy musí počítat s tím, že si v tu chvíli pozvou do ložnice celé své široké okolí.

Pak je tu druhá věc, že to budou tajit. Jaká úskalí jsou u této varianty?
Tady zase hrozí, že pokud budou držet svou intimitu pod pokličkou a zaměří se třeba jen na svou práci, aby v myšlenkách utekly, lidé je budou mít za kariéristky. Budou si říkat, že to je ta, co je jí práce důležitější než rodina. Přitom netuší, jak by toužila být doma s dítětem.

Tak teď je ale dilema, pro jakou variantu se rozhodnout.
Já svým pacientkám říkám, že toto je jejich svobodná volba, jakou cestou se vydají. Obě jsou ale trnité. A pokud si žena uvědomí, že to byla její svobodná volba, ponese se jí to mnohem lépe. Hlavně se ten pár musí navzájem domluvit, co komu řeknou.

Jak nejlépe oznámit partnerovi, že jsem neplodná?

Pokud se dva lidé snaží o dítě, tak to časem vyplyne samo. Jestliže ale žena ví, že je neplodná, měla by to partnerovi oznámit ve chvíli, kdy jejich vztah začne být vážný. Blbé je, pokud se s ní ten muž rozejde. Neměla by se tím však nechávat moc deprimovat, lepší je se nad to povznést. V žádném případě to není nějaké její znehodnocení, to vůbec. V takové situaci ženě radím, že buď za to fakt nestál, nebo zvážil své síly a došel k závěru, že bez dětí by to skutečně nedal. Ale ty rozchody jsou často i ze strany ženy, když zjistí, že je neplodná.

Jak to myslíte?
Často se stává, že se pak snaží s mužem rozejít, aby mu otevřela cestu k dětem. Aby měl šanci najít si jinou partnerku, která mu dá plnou rodinu.

To ale dělá asi podvědomě, ne?
Právě, že ani někdy ne... Pokud ví, že muž po dětech touží, má pocit, že ho brzdí. A protože ho miluje a chce, aby byl šťastný, chce mu tuto možnost poskytnout. Takže takto rozhodnuté ženy jsou protivné a dělají vše pro to, aby ho zahnaly. Aby si řekl, že s takovou megerou dál žít nechce. Ale už jim nedochází, že mu upírají to právo říct: "Hele, já s tebou ale chci být."

Nemůžu si pomoct, ale občas mi přijde, že veřejnost považuje mužskou neplodnost za něco snazšího, protože se to prostě vyřeší darovaným spermatem, když to řeknu takhle hodně zjednodušeně.

To je právě problém s všeobecným povědomím o neplodnosti. Ale mně se tady ukázalo, že je pro ten pár mnohem psychicky těžší unést právě tu darovanou spermii. Vajíčko přijmou mnohem lépe. Právě pro ženu vstoupit do toho "klubu žen" znamená porodit dítě. Pro okolí se stává plnohodnotnou ženou až ve chvíli, kdy porodí dítě. A to, jestli je vajíčko její, nebo nikoliv, je vlastně jedno. Okolí vidí, že je těhotná, že porodí. Chlapovi jde o ten genetický základ. Čili když je darovaná spermie, tak ona je vlastně za takovou královnu matku, zatímco on pouze ten trubec, který pečuje o ni a darované dítě.

Takže darovaná spermie je těžší pro muže?
No pro oba. Jednou mi vyprávěla paní, že se poprvé bojí pozitivního těhotenského testu. Protože je z darované spermie. A že manžel souhlasil jen proto, že mu nic jiného nezbylo, ale že to pro něj bylo skutečně těžké. Což dopadalo i na její psychiku.

Setkala jste se někdy s tím, že by muž po porodu odmítl dítě, že není jeho?

To ne, ale zažila jsem, že muž to odmítl ve chvíli, kdy byla žena na hormonální stimulaci. Řekl prostě stop, dál už to neunesu. A teď si vemte, že je ta žena napěchována hormony, a do toho taková rána. To je pak konec vztahu. Na druhou stranu tento problém funguje jako prubířský kámen. Buď je to stmelí a vědí o sobě, že se na sebe mohou navzájem spolehnout, nebo rozklíží. Což pak nemá smysl.

Často slýchám radu, ať si ti dva pořídí zvíře, když nemohou mít děti. Je to dobrý nápad?
Něco na tom je. Úplně to neodmítám, protože to tu pozornost odvede jiným směrem. Když si pořídíte malé zvíře, tak v tom něco mateřského musí být. Samozřejmě by dítě nemělo být nahrazeno zvířetem, jakože se na něj šišlá a obléká se do růžových hadříků.