2°C
Řešíte jídlo?
Jím to, co je. Ale když se na něco připravuji, tak jídlo hodně řeším. Někdy držím půsty 10–14–18, v těch nejnutnějších případech. Když jsem se připravoval na film Ostrov, který jsme točili v Thajsku, tak jsem to dodržoval, abych nevypadal tak zoufale. Zhubl jsem o osm kilo.
Blíží se zima, čas na hory! Co pro vás znamenají skialpy?
Vstoupil jsem do nové řeky a plavu a radostí se zalykám. Objevil se mi nový svět, logicky se to provázalo s tím, co jsem dělal v mládí. Když táta byl normální, hodně jsme chodili po horách. A já tu lásku k horám, sluníčku, sněhu v sobě mám a teď se mi vrací všechno, co jsem v mládí načichal. Skialpinismus mi to všechno umožňuje. A dává mi to, co mi turistika dává v létě. V Jižním Tyrolsku, na náhorní planině Fanes, to platí dvojnásob. Tam by se člověk jinak nedostal. Je to sport, u kterého zůstanu do co nejdelšího věku. Budu to dělat, dokud to půjde, třeba už pak nebudu sjíždět tak prudké kopce, já to stejně neumím, ale chci, aby mě to provázelo co nejdéle.
Podívejte se na pokec s Adélou a Jirkou:
Jak jste se k tomu dostal?
Minulý rok v lednu jsem se poprvé sešel s Gabem Adamcem (horolezcem a velkým propagátorem skialpinismu v Česku a na Slovensku – pozn. redakce). Protože byl covid, tak jsem nepracoval, nehrál, nenatáčel, dva tři dny každý týden jsem byl v Peci. Mám hodnou ženu, když viděla, že mě to baví, podporovala mě. Učil jsem se to s Gabem, načichával jsem si to. Nejdříve mi přinesl 15kilovou výbavu, a když viděl, že makám a nebrblám, tak jsem dostal lepší a lepší výbavu. Musel jsem si ji vychodit, dokud pan učitel nebyl spokojený. Za leden, únor, březen jsem nachodil více než za celý život. Letos jsem byl na skialpech pětkrát, při první túře v Jižním Tyrolsku jsem málem vypustil duši.
Prý jste šli 1100 výškových metrů!
Mám sešroubovanou páteř, a šli jsme s plnou horolezeckou výbavou, tak jsem to nesl hůř než ostatní kluci. Měl jsem dost. Druhý den 950 metrů.
Stíháte ve městě trénovat fyzičku?
Když musím, tak něco dělám. Loni se mi na skialpech chodilo dobře, protože jsem měl dvakrát třikrát týdně kondiční trénink s trenérem. Bylo to zajímavé, když člověk začne cvičit až v pětapadesáti letech, tak to tělo nezareaguje tři čtvrtě roku vůbec. Jen jsem zhubl, ale aspoň se na mě dalo dívat. Odpráskl jsem si rameno a levý loket. Začnu zase znovu, ale už ne činky, ale s vlastní vahou těla. Já už nemám proč, všechny ty role, kdy souložím před kamerou, už končí. Bohužel v rámci filmu Ostrov, který bude mít premiéru příští rok, jsem opět před kamerou souložil. Doufám, že naposledy. S Janou Plodkovou.
- 69
FOTOGRAFIÍ
Vzal jste na skialpy Adélu?
Adéla nemá problém vyběhnout na kopec 800 až 900 výškových metrů. Má problém sjíždět z kopce. Počkal jsem na ten správný okamžik, vzal jsem ji do party s lidmi z Pece, kteří jsou moc fajn, dali jí super výbavu, šli jsme na Výrovku. Ve čtvrtce túry se lidi ptali: „To sis z nás dělala legraci, že jsi nikdy nešla?“ Vyběhla jak laňka, dolů s ní sjel kamarád, dali jsme si pivo, líbilo se jí to. Mám v sobě hodně ženské energie a nebojím se to přiznat. Těším se na zimu příští rok, že spolu vyrazíme.
K čemu je vám dobrá ženská energie? K čemu se hodí?
Ke všemu. V tom mém povolání se mi hodí. Nejsem soutěživý, hrozně mi to pomáhá v tom, že člověk je klidnější, když cokoliv dělá. Jsem vytrvalostní typ, jsem spokojený, že jsem to zvládnul za tři hodiny, nepotřebuji to zdolat za hodinu. Jsem v pohodě, nic jsem si nezlomil... To je pro mě mnohem větší vítězství.
Nepřichází to s věkem?
Říkají, že to v sobě mám, vědomě s tím nepracuji. Hodně chlapů si to nechce přiznat, bojí se, že by tím ukázali svou slabost, ale tak to není. Byly doby, kdy jsem nechal kurevsky všechno proudit, takže jsem rád, že teď jsem tady, že jsem sešroubovaný, ale držím.
Máte parťáka ze showbusinessu?
Většina z nás má tolik různé práce... Kdybych nebyl na volné noze a natvrdo si neproškrtl diář nebo trochu nezalhal, že už něco mám, nedostal bych se nikam. Jsem už ve věku, kdy už chci pracovat jen pět dnů, sice úplně naplno, ale pak chci dva dny odpočívat. Už v sobě nemám, že to musím všechno zvládnout, stihnout a musím být nejlepší. Nějaká cena mi život k lepšímu nezmění, byť bych si jí vážil, potěšilo by mě to. Já tu práci dnes dělám víc pro radost, než že chci něco někomu dokazovat. A tak si dnes dokážu leccos odepřít a nechat se nabít energií tady. Pak být dva měsíce spokojený.
Máte některé role raději než jiné?
Mám velké štěstí, že pracuji s lidmi, se kterými chci pracovat. Obzvlášť v Ungeltu. S Jirkou Dvořákem, to je čistokrevná radost. A zase se spolu uvidíme v další hře, kterou bude režírovat Martin Huba. Nemám nic, co bych měl víc nebo míň rád. Všechny čtyři kusy, ve kterých nyní hraju, jsou úžasné. Už dvacet let hraju v Divadle Palace dvě komedie, to mě taky nesmírně baví. Bavit lidi je mnohem těžší, než je rozplakat.
Opravdu? Mně přijde, že se poslední dobou lidé smějí i tam, kde to nemá co dělat...
Je to jedna z nejtěžších disciplín. Lidi, když přijdou do divadla, jsou nyní hrozně vděční za cokoliv, ale mohu říct, že divadlo po covidu zempatičtělo. Že jsou vděční, že jim ze sebe dáte maximum.
Nestýská se vám po těch velkých rolích, které jste hrával třeba na Palmovce?
Ve filmu si moc nevybírám, ale musel jsem si přiznat, že u nás jsou tak skvělí filmoví herci jako například Ivan Trojan nebo Karel Roden, že si nemohu představit, že bych hrál takové charismatické role. Já nemohu hrát toho léčitele, to musí hrát lepší a fascinující člověk i herec Ivan Trojan. Má v sobě ryzost, která mně chybí. Je to herec od pánaboha.
A neustoupil jste trochu z těchto rolí kvůli depresím? Nebyl to záměr?
V divadle jsem zaparkoval tam, kde jsem, byla to moje přirozená cesta. Já už nemám radost z toho, hrát pro 1200 lidí na Shakespearovských slavnostech, chci hrát v malém divadle.
Našel jste se také v krátkých formátech na Seznamu a YouTube...
Z toho mám velkou radost, že si mě našli kluci o deset patnáct let mladší, kteří dělají na internetu a jsou neúprosní. Pracovat s nimi je velká radost, ale občas je to těžké. Oni si mě sice váží, ale vůbec se se mnou neserou. Jak je vše zrychlené, tak jen houknou: udělej to jinak. Naučil jsem se pracovat v tak neuvěřitelných podmínkách, ale protože to dělám s lidmi, které mám hrozně rád, jsem ochoten podstupovat tenhle nekomfort. Práce má potom velké výsledky a mně to otevírá dveře k novým a mladším divákům. Mám ohromnou radost, že jsem to chytil, že mi ti kluci neutekli a mohu s nimi pracovat mladě. Jsem šťastný, že se nám to povedlo. Teď půjde na Voyo Národní házená, což režíroval Suchánek se Skorkou ve dvojici, dva malí muži s velkou sílou. Ti na mě takhle ukážou a já jdu. Nevím, co bych si měl přát víc. V divadle parkuji v té správné garáži, filmy hraji, co mohu.
Naučil jste se vystoupit ze své role po představení?
Už se mi to překlopilo na normálnější stranu, odjedu domů do Pyšel, tam si otevřu pivo na terase, koukám na hvězdy, jsem doma, vím, že mám skvělou holku, děti jsou v pořádku, a už nepotřebuji ten humbuk okolo a chlastání...
A jsou pryč i ty deprese, které to také provázely?
Nechtěl jsem přijít o Adélu, která vypadala, že by se mnou dokázala žít, což není jednoduché ani teď, záleželo mi na tom, abych nepřišel o své dvě dcery, šel jsem a nechal jsem si pomoct. To byl krok číslo jedna. Krokem číslo dva bylo začít opravdu bojovat a říkat si, že to zvládnu bez těch antidepresiv. Když je přijmeš do svého světa, strašně se ti uleví. Je to ale jen jeden z kroků, musíš také začít na sobě pracovat. A to hodně. Třetí věcí bylo to, že jsem měl oporu v partnerce, která mi láskyplně nastavovala zrcadlo. To, jak se ke mně chová, mě nutí být lepším, abych si ji zasloužil. Tím pádem jdu do nekomfortních zón, uvědomuji si své chyby a pracuji na nich. Důležité bylo, že jsem měl pro koho to dělat. A bylo to správné rozhodnutí.
Hlavně je super, že o tom mluvíte. To dodá sílu i dalším lidem...
Znám muže, kteří by to nepřiznali. Ale já jsem šťastný, že jsem to udělal, proto o tom chci i mluvit. Tam jsem jedny dveře zavřel a otevřely se mi ohromné lítačky do rozkvetlé zahrady. Zlepšily se mi i vztahy s lidmi v práci. Bylo mi jedno, co si o mně lidé myslí. To je obrovský omyl. Jak nemáš rád sám sebe, nemůžeš mít rád ostatní a oni tě také nemají rádi. Měl jsem malé sebevědomí, přerážel jsem to tímhle. Pořád jsem se sebou něco řešil a kvůli tomu jsem se choval špatně i k druhým. Všechno dobré. Práce nekončí. Plavu tou správnou řekou, ale pořád ještě by se mi mohlo stát, že zajedu do nějaké tůně a tam začnu stagnovat, a to by bylo škoda.
Jaké to je být dědečkem?
To nejlepší na světě. Je to pro mě čistokrevná radost a žádná starost. Už se těším, až začne chtít být s dědou a budu se mu moct věnovat a rozmazlovat ho. Vím, že si na to musím počkat. Když chtějí přijet, tak u nás jsou. Když tam chtějí být tři dny, tak tam jsou. Adéla je nesmírně komunikativní člověk, celá rodina ji má ráda. Díky ní k nám rádi jezdí.
Co to otužování? To je taky vystoupení z komfortní zóny?
Jako malého mě táta naučil chodit do sauny a studené vody, nezačínal jsem nyní. Do tůní jsem lezl, ještě než se v Česku vědělo, kdo je Wim Hof. Když jeden kluk v Pyšelích viděl můj diplom, že jsem uplaval 300 m v rámci memoriálu Alfréda Nikodéma, příští zimu už byl otužilecký klub, jehož jsem čestným předsedou. Máme krásnou tradici v jednu hodinu na Štědrý den, všichni se sejdeme s manželkami, dětmi, psy... Kořalečky, cukroví, chlebíčky... Mám radost, že to vzniklo na můj popud a přidalo se dost lidí. Náš předseda a někteří členové plavou kilometr. Já to dělám, že mě to baví. Letos jsem si řekl, že nebudu plavat na čas, ale budu v té vodě každý den. Máme na zahradě bazén, každý den ho přeplavu jednou dvakrát. Minulou zimu jsem chodil třikrát týdně, ale delší časy.
A co pes Maybe?
Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že budu mít psa, vysmál bych se mu. A mluvit o mém vztahu k ní – asi bych se tady rozbrečel. Klidně bych pro ni skočil ze skály.
Mluvil jste také o zranění páteře, opravdu to bylo tak dramatické?
Vždyť jsem si zlámal páteř. A ne jen obrazně. Mně se to opravdu stalo. Ani to mě nezastavilo, až po první velké operaci, když jsem si záda zlámal znovu, musel jsem jít na obrovskou reoperaci, až to mě zastavilo. To není frajeřina žít jako idiot, naštěstí je to pryč, že jsem to přežil, je s podivem. Já se o tom období snažím nemluvit, vím, že to nebylo dobře. Že si to uvědomuji, že jsem si to přiznal. Když pak někam s Adélou jedu, užijeme si to. Ráda chodí po horách, jen má strach z výšek, miluje našeho psa, na lyže se mnou jede, na běžkách je se mnou ráda, na skialpech. Jsme spolu rádi. Já jsem se naučil jednu věc: netlačím na pilu. Dnes už vím, že když si počkám, tak se dočkám.
Je zajímavé, že takový vztah přijde až k padesátce...
Má to svou logiku. Oba jsme měli už nějaký vztah a jsme poučení, co by mělo být, a co ne, co jsme třeba tehdy tomu partnerovi nedali… Nevím, nejsem manželská poradna. To, že jsme se našli, je největší zázrak, co se mi stal. Ani si ho nezasloužím, měl jsem hodnou ženu, to já jsem to pokazil. Adéla, jak vidí, že mě něco baví, dělá všechno, abych tam mohl vyjet, ale já bych nejradši jel s ní. To jsou naše největší „problémy“. Ale teď jsme si naplánovali cestu i s pejskem za kamarády do Francie a cestou zpátky si na pár dní zase pochodíme třeba v horách v Jižním Tyrolsku, dáme si saunu, to jsem ji taky naučil. Povídáme si, teda ona mluví, já mlčím…
Čím se to tak sešlo?
Člověk se občas dostane do situace, že si myslí, že je všechno oukej, že to všechno pěkně jede. Pak se na chviličku zamyslíte a zjistíte, že to není jen tak. Že to je takové štěstí, kterého si musí člověk vážit. To, že jsem ustoupil ze svých pozic, se mi stonásobně vrací. A když si to řeknu, nemám ani na chvíli pocit, že bych o něco přicházel. To je největší přidaná hodnota toho, že jsem šel do nekomfortu, zašel za psychiatrem. Každým dnem si ten pocit štěstí, kterým se plní tělo zevnitř, umocňuješ a zvětšuješ.
Jaké to je být absolutně věrný?
Chvilku je z toho člověk nervózní, prožívá lehké stavy paniky, že ti něco utíká. Když si to ale uvědomí, je to lepší. Poprvé jsem díky Adéle poznal lásku, ne zamilovanost. To je něco, co bych nikdy nepoznal, kdybych žil dál svým starým životem. A byl jsem zamilovaný mnohokrát do mnoha krásných žen.
