3°C
V Pánském klubu hrajete psycholožku, které se terapie eroticky závislých pacientů tak trochu vymkne z rukou. Jak se vám odbornice na lidskou duši hrála?
Matěj mi tuhle roli psal tak trochu “na tělo”. Byla jsem jeho první čtenář i kritik. Mluvili jsme spolu hodně o tématech, která se v této komedii řeší. Až mě to občas přivádělo do rozpaků, říkala jsem si: „O co mu, sakra, jde?“ Snažil se ze mě dostat ženský pohled na věc. I proto některé věty, které terapeutka Linda říká, jsou přímé citace mě samotné. Čili s Lindou nejsme úplně stejné, ale máme podobný a v některých případech doslovný pohled na určitá témata, která se v komedii intenzivně řeší.
Čerpala jste někde inspiraci?
Jestli jsem jako brouzdala na seznamkách, koukala na porno nebo lezla do postele s kdekým? (směje se) Inspiraci jsem nikde nečerpala. Nechala jsem to na své fantazii a svou důvěru vložila do rukou režiséra.
Film je, stejně jako divadelní předloha, pod taktovkou vašeho muže. Společně působíte v Divadle Na Jezerce, které patří vašim rodičům. Jak velký rozdíl to byl – přejít z divadelních prken před kameru?
Scénář Matěj upravil pro kameru. Obohatil děj o postavy, o kterých se na divadle pouze mluví. Takže přibyli například Cyrilova manželka a děti, manželka záletníka Edy, manažer rockera Gigiho, maminka Lindy – mojí postavy – nebo Hanička, dlouholetá milenka scenáristy Přemka.
Co myslíte, že na výsledný efekt řeknou po premiéře vaši rodiče?
Já doufám, že se film bude líbit, a to nejen jim. Už jsem viděla zkušební projekci a musím říct, že jsem se dost nasmála.
Nakolik vás inspirovali k tomu, že jste se rozhodla jít v jejich šlépějích?
Odmalička jsem s nimi chodila do divadel. S mámou (herečka Miluše Šplechtová, pozn. red.) do Národního divadla, s tátou (herec Jan Hrušínský, pozn. red.) do ABC, do Řeznické, se strejdou Rudolfem do Činoheráku. Byla jsem skoro na každém představení. Buď jsem se dívala z hlediště, nebo z portálů a trávila jsem čas v zákulisí s herci. Strašně mě bavilo probíhat po představení mezi kulisami.
Takže potvrzujete rčení, že geny zkrátka neošidíme?
To opravdu netuším. Jak jsem říkala, trávila jsem v divadle spoustu času už jako malá holka a viděla jsem, jak to oba rodiče baví. Měla jsem možnost chodit s nimi na zkoušky, takže jsem už jako dítě viděla, jak představení vznikají. Jak herci hledají cestu ke svým postavám. A jaká je to pro ně zábava. A to mě bavilo. A baví doteď, když hledám cesty k těm svým. Myslím, že kdybych si zahrála jednu roli a nebavilo mě to nebo by mi něco nesedělo, tak bych herectví nedělala. Ale nějak to do sebe všechno zapadlo. (usmívá se)
Nedávno jste posílila dnes už kultovní seriál Ulice, kde hrajete tak trochu tajemnou Vandu. Vaši seriálovou matku hraje vaše skutečná maminka. Jak se vám spolu před kamerou hraje?
Hraje se nám skvěle! Tím, že spolu působíme už řadu let v divadle, víme, co od sebe máme očekávat, a předvídáme reakci té druhé. S mamkou se před kamerou cítím komfortně a moc mě to s ní baví. Jsem za tuhle příležitost si s ní – a vlastně i se strejdou Rudolfem – v Ulici zahrát strašně vděčná.
Co myslíte, že by na vás tři řekl váš dědeček, jeden z nejlepších herců své doby?
Nevím, myslím, že by byl rád, že spolu hrajeme.
Vím, že jste na otázku, jaký Rudolf Hrušínský byl, odpovídala už několikrát... Najdete ale ve svých vzpomínkách něco, čím vás, kromě herectví, zásadně ovlivnil?
Naučil mě mlčet. Chodila jsem s ním jako malá na ryby, kde jsme mlčeli, ale přitom jsme oba věděli, že jsme spolu rádi. Jak se říká, že jsou holky ukecaný, tak já opravdu nemám potřebu za každou cenu něco povídat. To mě Táda (tak jsme dědovi říkali) naučil. Mlčeti zlato.
Co váš čtyřletý syn Vojta? Vidíte v něm pokračování hereckých genů?
Abych řekla pravdu, kašpar to je. To ano. (směje se) Jezdí na koloběžce, přeskakuje z nohy na nohu a buď huláká, že je Hurvínek, nebo křičí, že je Belmondo. Pravda, různorodá dvojka, ale co. Nebo jdeme po Zámeckých schodech a on se zničehonic svalí na zem a skutálí se po nich, dole se zvedne a prohlásí: “Ještě jsem si nedokouřil svou poslední cigaretu.” Teď ho začaly docela bavit šachy, což je super.
Na svém Instagramu sdílíte hodně rodinných fotografií z Itálie. Je to vaše země zaslíbená?
Do Itálie jsme začali poslední dobou jezdit pravidelně. Je to nádherná země, každý region je úplně jiný. Spousta vesniček a každá má něco do sebe. Skvělé jídlo, ještě lepší víno. Pivo sice za nic nestojí, ale proč pít pivo jinde, když máme v Čechách zlato v podobě plzeňského? Itálie se začíná stávat naší srdcovkou. Navíc Italové jsou strašně vstřícní a ocení každé špatně vyslovené italské slovíčko, o které se pokusíte. To se mi líbí, a i proto se snažíme italsky komunikovat, i když to stojí za starou belu. Už se těším na léto, kdy ji zase prozkoumáme. Uvidíme, na která města, městečka a vesničky to padne tentokrát.
Prozraďte mi na závěr, co je pravdy na tom, že partneři by spolu rozhodně neměli pracovat. Vy o tom přece musíte něco vědět.
Kdo to říká??? Mně se s Matějem naopak pracuje moc hezky! Rozumíme si a ve většině názorů se i shodneme. A když už se neshodneme, dokážeme o tom mluvit a přijmout nápad toho druhého, pokud je dobrý a funguje. Nebo uznáme, že to byla blbost, ale: „Dík, žes mi dal/a šanci to zkusit.“ Myslím, že komunikace, respekt a láska je super kombinace a jde tak vytvořit skvělý tandem. Nám to klape.
Kdo je režisérem u vás doma?
S Matějem se režírujeme navzájem. Velice něžně. A nás oba pak režíruje syn Vojtík a jako pomocníka má naši fenku Monellu. A ten náš „film“, který režírujeme všichni společně, se vyvíjí docela sympaticky...
