4°C
Jsme tady dnes kvůli Halině Pawlowské, protože má už třicátou sedmou knihu, to je neuvěřitelné číslo. Myslíte si, že byste to zvládla někdy napsat?
Já bych v životě nezvládla napsat ani první kapitolu, jelikož já mám naprostou fobii z bílého papíru. Přestože mě vlastně psaní živí do určité míry, rozhodně nejde o psaní knih, ale scénářů, tak já jsem mluvící typ. V momentě, kdy mi dáte papír, tak já se upíšu, protože to pořád opravuji. Nikdy nejsem spokojená, takže obdivuju všechny spisovatele na světě, že mají tu vůli a ten drive to dokončit.
Když něco napíšete, kdo je tím člověkem, kterému nejvíc důvěřujete a kterého necháte si to přečíst?
Ono záleží na více věcech, protože partner nemluví česky, takže u nás je to tak, že když já něco napíšu, tak mu to musím překládat do angličtiny, čímž se to trošičku ostrouhává, když ještě pak koriguji nebo kontroluji, jestli je to správně přeloženo... Někdy používám Google, někdy překládám já, ale když jde opravdu o něco důležitého, tak to hodím do Googlu, to se přiznávám, protože mi jde o to, aby to bylo precizní. Myslím si, že jeden z mých prvních čtenářů hodně důležitých věcí je Ester Janečková. My si to tak přihazujeme navzájem. A naše parta holek, která – teď to poprvé řeknu veřejně – se jmenuje Sekta svatého klokana. Vůbec se neptejte, kdy to vzniklo, nevím to sama – nebo možná vím, ale teď jsem se úplně zapotila, protože jsme to nikdy neodhalily... Je nás deset, z toho asi třetina nebo čtvrtina jsou dámy showbyznysu znalé. Potkaly jsme se a jsme spolu patnáct let. A to je takový náš trychtýř všech našich emocí, kam to hážeme, a pak to vždycky někde vypadne.
To by mě zajímalo, proč jste zvolily zrovna klokana – že má velkou kapsu, kam se toho hodně vejde?
To byla řetězová reakce na nějaký komentář jedné z nás, ale máte pravdu, že tam byla nějaká souvislost s něčím, pravděpodobně mým mateřstvím nebo něčím takovým. Původně to byla taková nenásilně pojmenovaná skupina dam, která vysublimovala tady v tohle, a už se to drží fakt pěknou řádku let. Musím říct, že to je moje podpůrná skupina. My jsme vlastně v denním kontaktu, je to takový babinec, a když je fakt nejhůř, tak držíme pohromadě a za těch x let, co jsme spolu, tak jsme se myslím podržely v těch úplně zásadních momentech. To je pro mě strašně cenné.
Kamarádství je nejvíc, nevyměnila byste tedy kamarádku za chlapa?
No, v první řadě – já jsem strašně překvapená tím, že mým nejbližším okruhem jsou právě ženské, já jsem vždycky fungovala v mužském světě, ale kvůli tomu, že jsem byla vychovávána trošku jako kluk. A hodně jsem tíhla k samostatnosti a cestovala jsem sama, to se do toho ženského světa v té době moc nehodilo. Pravdou je, že pak se to začalo tak nějak nabalovat a vznikl z toho právě klokan, kde jsou všechny ty ženské strašně od rány, životem obouchané... A hrozně si notujeme. Ono je to možná smutné, do určité míry. Musím říct, že za tu dobu, co jsme spolu, jsme snad každá – až na Ester – toho partnera ne vyměnily, ale osud tomu chtěl, že ho odvál od nás... Ale klokan zůstává. Je to sekta, holt.
Ta Halinina kniha se jmenuje Užívej života. Jakým způsobem vy si nejvíc užíváte života?
Třeba tím, že zavolám maminku, aby šla hlídat, což se mi podařilo dneska. Mám to takhle krásně jednoduché. Čím jsem starší, tím víc vím, že čím víc spokojených lidí okolo sebe mám, tím spokojenější jsem já. Takže pro mě vytváření pozitivní nálady, pokud to tedy samozřejmě jde, je vlastně trošku sobecká, ale sobecky velmi obecně prospěšná věc, takže já se snažím, aby okolo mě lidé byli šťastní, protože pak jsem šťastná já, a užívám si tak života.
Tu sekyrku v hlavě, to musíme nějak vysvětlit! Jsme tady vlastně na halloweenské párty. Jste ten člověk, který se rád převléká do kostýmů?
Ne, vůbec, protože to je taky součástí mé práce, totiž převlékání se do kostýmů pomyslně i fakticky, takže já si spíš užívám, když nemusím. Ale tu sekyrku jsem tady chytla mezi dveřmi, kamarád mě pozdravil a dopadlo to takhle. Zatím držím!
Halloween se většinou u nás slaví kvůli dětem. Měli jste nějakou halloweenskou párty nebo slavíte to nějak u vás doma?
No, my jsme Halloweena doslova zazdili, bohužel. Vzpomněli jsme si na to v neděli večer poté, co jsme se vrátili z víkendu plného zábavy, ale ne teda halloweenské... Došlo nám, že David má ve škole právě Halloween a měli přijít v maskách. Takže já jsem si ve tři čtvrtě na osm po příjezdu domů úplně hystericky uvědomila, že nemáme ale vůbec nic doma, takže jsem začala objíždět okolo otevřené večerky. A sehnala jsem neuvěřitelnou masku. Dala jsem mu svůj šátek, připnula jsem mu na to sponu obrovského pavouka, krásného, to je moje nádherná brož, a překvapivě chlapec získal druhou nebo třetí cenu jako nejlepší kostým ze dvou set dětí. Sám tedy zhodnotil, že to nebylo spravedlivé, že tam byly lepší masky, ale já jsem na sebe hrdá, protože se mi to povedlo i za těch strašně úporných podmínek.
Tak to ukazuje, že jste žena, která v těch klíčových situacích dokáže velmi dobře improvizovat.
Jo, dokážu sehnat dobře masku.
Jinak to neplatí?
Myslím si, že život naší rodiny je jenom jedna velká každodenní improvizace.
Na co se v nejbližší době nejvíc těšíte?
Já to mám vážně tak, že se těším z každého nového dne, a zní to buď hrozně stařecky, nebo jako hrozné klišé, ale já to nepřeháním. Protože u nás je fakt super, když jsou všichni zdraví, když se zrovna nikdo nezabil navzájem, když víme, že třeba příští týden o víkendu někam spolu vyrazíme a všichni budou zdraví a nikdo se do té doby nepozabíjí, takže já to mám teď takhle krátkodobě... Ale vlastně v důsledku je všechno tak, jak má být!
