2°C
„Vzpomínky jsou jako vlny, stále se k nám vrací.“ To je podtitul vaší nové knihy Tsunami. Jaká je vaše nejranější vzpomínka na dobu dětství, vzpomenete si?
Sedím na lavičce na dvorku v Hrušovanech u Brna. Jsou mi čtyři roky. Moje prababička Barborka mě drží za ruku a já tu svou malou dětskou pozoruju v té její staré a vrásčité. Pamatuju si, jak mě to fascinovalo a jak velké jsem v ten okamžik prožívala štěstí.
Jaká byla vaše největší životní „tsunami“?
Nejspíš byly tři. Když jsem v dětství prodělala vážný úraz, když se mi narodila Jasmínka a když jsem se zamilovala do Richarda. A za každou tuto mou „tsunami“ jsem neskutečně vděčná.
Inklinujete k tomu, vracet se ke vzpomínkám, řešit, co by se mohlo stát, kdyby…? Nebo jste spíš fatalista, který život bere tak, jak běží?
Minulost je to, co nás utváří, a já ze svých vzpomínek čerpám v umělecké tvorbě vlastně neustále. Píšu na základě toho, co jsem v minulosti prožila. Zaznamenávám situace i pocity, které znám. Nelituju ničeho, co se mi v životě stalo a co jsem kdy udělala. Nechtěla bych nic měnit. Člověk se neustále učí. To je dar života.
Jak to mají doma tihle dva? Podívejte se na video:
Před pár lety jste se se svým mužem rozhodla odcestovat k moři a dát si tzv. mediální detox. Jaká to byla zkušenost, co vám to dalo, co jste si díky této zkušenosti uvědomila?
Ten detox si dal pouze Richard, byl to jeho nápad a potřeba. K Vánocům dostal tlačítkový mobil a odpojil se od sítí. Bylo to pro něj důležité, protože na rozdíl ode mě tráví na sítích poměrně dost času. Zpočátku měl sice lehký „absťák“, ale po pár dnech přestal všechno to sdílení informací potřebovat. A po měsíci měl problém vrátit se zpět. Nechtělo se mu, ale věděl, že musí. Z druhé strany jsme si během toho detoxového období uvědomili, jak těžko se bez toho funguje. Byli jsme v té době zrovna v Dubaji a tam si například většinu jídelních lístků přečtete jen on-line naskenováním QR kódů. O provozu na letišti a vyplňování covid dotazníků (což byla v té době nutnost) ani nemluvě.
Proč žijeme on-line a neumíme žít pouze a jen ve vlastním světě – tady a teď? Proč musíme sledovat a sdílet osudy a životy své i cizí?
Ono to tak ale bylo vždycky. Lidé kromě svých životů rádi sdílejí i životy lidí kolem. Co jiného byly „pavlačové drbny" než síť informátorů se zkresleným pohledem – tu živeným obdivem, tu nenávistí? Navíc lidé vždycky toužili po zprávách ze světa, jen se k nim dostávali pomaleji. Díky internetu se naše doba neskutečně zrychlila. Jsme neustále zasypáváni informacemi a každá čerstvá zpráva je už za pár minut stará. O svých přátelích a známých okamžitě víme, co zrovna dělají a kde jsou, aniž bychom museli vynaložit sebemenší úsilí a věnovat se jim osobně. A stejně tak můžeme do světa vykřičet i my, jak se nám daří a co máme zrovna v plánu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
