2°C
Luděk je viceprezidentem stomatologické komory. Zvažoval jste někdy nějaké jiné povolání než herecké? Co třeba stát se zubařem?
U nás v rodině je hodně zubařů. Můj táta je zubař, mí tři bratři jsou zubaři a manželky dvou z nich jsou také zubařky. Když jsem dostal roli zubaře tady v Ulici, tak jsem okamžitě napsal do naší bratrské skupiny, že mají utrum s posměšky, poněvadž už nejsem komediant, ale zubař. Pak jsem v seriálu dokonce povýšil na viceprezidenta stomatologické komory, což znamená, že jsem subordinačně z profesního hlediska téměř jejich nadřízeným. Řekl jsem jim, ať si na mě odteď dají velký pozor, protože bych jim klidně mohl začít dělat problémy a začít odebírat licence. Popravdě je skvělé, že mám po ruce dostatek odborných konzultantů. Párkrát jsem jejich rady využil.
Jak byste charakterizoval vztah mezi Luďkem a jeho dětmi?
Luděk dětem trochu nešikovně diriguje život tak, jak si myslí, že je to pro ně nejlepší. V konečném důsledku to tak třeba i může být. Kdyby ale byl ve vztahu ke svým ratolestem trochu vřelejší, určitě by mi to udělalo radost. Luděk s Adamem (Vojta Machuta) má momenty, kdy se k sobě dostanou blíž a pouto otce a syna se trochu upevní. Tyhle momenty, kdy se projeví, že krev není voda, mě těší.
Hlavní těžiště děje v Ulici je ve vztahu Luďka a Blanky. Jak se bude v jarní sezoně jejich vztah vyvíjet?
Co Luděk provedl v této sezoně, se zúročí v té další. Rozhodně ten vývoj nemůžeme popsat jako pro Luďka příznivý.
V rámci vaší dějové linky dojde k něčemu, co je za hranou, v partnerském vztahu by se to stávat nemělo. Hraní těchto scén nemohlo být ze své podstaty příjemné ani jednoduché. Snažil jste se někdy scenáristům vymluvit zápletku, kterou si pro Luďka přichystali?
Nesnažil. Věřím, že scenáristé dobře vědí, proč takové zápletky do scénářů píšou. Všechno má svůj smysl. Bohužel to, co hrajeme, nejsou situace, které by se ve společnosti nestávaly. Ulice zpracovává fenomény, které se skutečně objevují. Někdo je prožívá a my o nich hrajeme. Tím se snažíme na ně poukázat. Takže navzdory tomu, že některé scény nepatří k nejpříjemnějším, nemám k nim připomínky, protože vím, že je důležité, aby se v příbězích našich postav objevovaly.
Pro vás a Lindu to není poprvé, kdy hrajete skutečně silné a emotivně vypjaté scény. Jak se na ně připravujete? A jaká bývá na place i mimo něj atmosféra?
Čekali jsme, že to bude nepříjemné, a nakonec to bylo ještě nepříjemnější, než jsme se domnívali. I když jsme se to snažili odlehčovat, moc to nešlo. Ale to je součástí naší práce.
Vedle Lindy na place potkáváte také Martina Fingera, který je v soukromí vaším velmi dobrým kamarádem...
Nejen kamarád, ale taky je to můj umělecký šéf v divadle, v Činoherním klubu. Nemám to v práci úplně snadné od doby, kdy jsem Evženovi přebral Blanku. Dřív jsem se s Martinem na place potkával víc. Když jsme na place všichni, celý náš milostný trojúhelník, je to vždycky zážitek. Oba se s mimořádným potěšením předvádíme před Lindou, což je samozřejmě zdrojem nejen našeho, ale i jejího potěšení.
Odkud se vlastně znáte?
Známe se už od školy. Martin chodil o pár ročníků výš. Potkávali jsme se v Divadle Komedie, natočili jsme společně film i seriál v České televizi. Teď se už několikátou sezonu vídáme v ateliérech Ulice a brzy si spolu konečně i zahrajeme v Činoherním klubu.
Co vám role Luďka v Ulici dala?
Diváci roli Luďka intenzivně nesnášejí. Zpravidla říkají, že jsem v Ulici odporný, a jen výjimečně se mě někdo snaží hájit. Ale obávám se, že po jarní sezoně Ulice přijdu úplně i o ty, kteří mně ještě alespoň malinko fandili.
Dokázal byste na Luďkovi najít něco pozitivního?
Já myslím, že v jeho případě je cesta do pekla dlážděna dobrými úmysly. Vždycky se snaží lidi posunout, zbavit je problémů nebo dát jim kvalitnější život. Volí k tomu poměrně nešikovné způsoby, ale pozitivní zacílení je myslím evidentní.
Jste velmi zaměstnaný člověk. Hrajete v Ulici a v několika divadlech, moderujete v rádiu, natáčíte audioknihy a také jste hlasem nového kanálu Nova Lady. Kdybyste měl na den volno a mohl byste dělat úplně cokoliv, co by to bylo?
Jel bych do Jizerek na chalupu. Prošel bych se, večer bych si udělal oheň a nad ránem bych se vrátil zpátky, podle toho, v kolik hodin by mi začínaly pracovní povinnosti.
Co vám dělá radost?
Když trávím čas s lidmi, kteří jsou milí a zábavní.
Máte rád přírodu? Odkud vlastně pocházíte?
Pocházím z Uherského Brodu, z podhůří Bílých Karpat, na jejichž hřebeny jsem od malička viděl z okna. Hory mám opravdu moc rád, a to v létě i v zimě.
Máte nějaký oblíbený sport?
V létě kolo, občas tenis. Hraju sice mizerně, ale o to raději. V zimě jsem šťastný na lyžích. Rád taky chodím. Po Praze se pohybuju převážně MHD a pěšky. Když jsme v koroně nehráli divadlo, chodil jsem každý večer svůj osmikilometrový okruh, poslouchal u toho audioknihy a rozhlasové hry. To je například věc, která mně dnes intenzivně schází.
Zmiňujete divadlo – prozradíte nám něco o své nové divadelní roli, kterou hrajete společně s Markétou Stehlíkovou (pro diváky Ulice známou jako Karla)?
Premiéru máme za sebou. Je to nádherný text Linda Vista od Tracyho Lettse. Jedna z nejkrásnějších divadelních her, které jsem za poslední dobu držel v ruce. Nadto v citlivé a křehké režii Ondry Sokola. Příběh vypráví o padesátiletém chlapíkovi, kterému se doposud nedařilo vést život tak, aby se mohl ohlédnout a říct si, že všechno bylo fajn a že těch chyb moc nenasekal. Jakkoli je plný touhy po lásce a harmonii, zanechává za sebou poměrně velkou spoušť. I přes to všechno ho mám rád a doufám, že si ho oblíbí i naši diváci.
