2°C
Když jsem se kamarádce zmínila, že budu dělat rozhovor právě s vámi, tak mi rovnou pomohla s otázkou: „Zeptej se jí, jak to dělá, že vypadá pořád stejně!?“ Tak se vás ptám: Jak to děláte?
Pořád stejně nevypadám, tak to není! I když občas zhřeším, snažím se zachovat se co nejdéle „čerstvá“. Je to otázka kázně, která a priori k herecké profesi patří. Jsou herečky, které nevynesou koš, aniž by se nalíčily, k těm já zrovna nepatřím, naopak si myslím, že není na škodu, když se žena, co se fyzičky týče, dokáže udržet. Takže já třeba hodně chodím, mám na to dvě čtyřnohé trenérky ohařky, které mě vytáhnou ven za každého počasí. Taky cvičím, a co můžu vřele doporučit, je obličejová jóga. Luxusní záležitost!
Ano, slyšela jsem o jejích zázračných účincích. Ovšem tento druh pohybu se musí odehrávat nejlépe bez diváků…
Občas ji dělám v autě, takže když zrovna stojím někde na křižovatce, to si ji odpustím (směje se). Obličej má taky svaly, a pokud nechcete, aby povolily, jóga je skvělé řešení.
Nezhřešila jste, co se sebekázně týče, ani o Vánocích?
Sladké mám ráda, když jsem pekla cukroví, ochutnávala jsem, akorát už dnes nezbaštím dvanáct kousků, ale zůstanu u dvou. Některá představení v divadle hraju už léta, nemůžu těm nebohým kamarádkám kostymérkám udělat to, že přijdu po Vánocích o pět kilo těžší, protože by mě pak do toho kostýmu zkrátka nezapnuly.
Pečujete o sebe víc, než když vám bylo třicet?
Ne že bych byla ve třiceti nějak zvlášť ukázněná, ony ty prohřešky člověku ale procházely zkrátka líp. Když jsem dvě tři noci nespala, zase se toho tolik nestalo. Dnes už bych si to nedovolila. Přišla bych na natáčení tak zdevastovaná, že by se mnou ani naše zázračné maskérky nic nesvedly.
Myslíte, že existuje nějaký univerzální recept, který napomůže tomu, aby žena vypadala skvěle i po šedesátce?
Je to strašně individuální. Žádná z nás by se tím ale neměla moc trápit, protože to je zase druhý extrém. U mě je to především o té zmiňované kázni.
Máte v merku roli, kterou byste si s chutí zahrála?
Úplně mladá jsem toužila hrát Maryšu, s postupem času jsem ale zjistila, že je lepší nechat se překvapovat tím, co vám osud přinese do cesty. Protože kolikrát jsem o některých krásných rolích ani nesnila, a ony mě potkaly. Takže netoužím, ale očekávám.
Váš hlas je hodně známý i z dabingu. Která americká diva, jíž jste propůjčila hlas, vám přirostla k srdci?
Hodně jsem dabovala Liz Taylor, asi kvůli tomu, že byla stejný mrňous, měřila taky 158 cm, měla modré oči… Sedělo mi její herectví. Musím říct, že ji mám jako herečku, i s těmi jejími skandály, moc ráda.
Mám vás v paměti z filmu Tootsie, který nedávno běžel v televizi a kde jste dabovala herečku Jessiku Lange. Měla roli naivní adeptky na herectví, do které se zamiluje hlavní hrdina v podání Dustina Hoffmana v hlasovém podání stejně skvělého Václava Postráneckého. Dabovat tak kvalitní snímek musí být asi radost.
Na Tootsie vzpomínám moc ráda. Nedávno byl na Netflixu film právě s Jessikou a stejně skvělou Susan Sarandon, kterou jsem taky kdysi dabovala. V tom filmu hrály role stárnoucích hereček a bylo vidět, jak moc si to obě užívají. Takový kousek kdybych mohla dabovat – ať už by mi dali jednu nebo druhou, to by se mi líbilo moc.
Odmítla jste někdy nějakou roli?
Ano, jednou jsem odmítla panu Kachyňovi, protože v dané roli bylo mnoho erotických scén. Můj bývalý manžel byl totiž hodně žárlivý a já nechtěla mít doma nepříjemnosti.
Jak se odmítá takové osobnosti? Řekla jste pravdu?
Pan Kachyňa si dal se mnou schůzku a říkal: „Holka, holka, ale tohle taky patří k herecké práci! Co uděláš, až ti zavolají z Hollywoodu?!“ Ale protože to byl pan Režisér, schůzka nakonec skončila v hezkém smířlivém duchu a on mě v tom samém filmu obsadil, byť do jiné role.
Marně přemýšlím, o který film šlo…
Nezlobte se, ale neprozradím. Už jen kvůli kolegialitě vůči herečce, která byla obsazena místo mě, by to nebylo fér.
Jules Verne, Alexandre Dumas, Jane Austen i váš muž – spisovatel sci-fi příběhů... Díla všech těchto autorů jste měla možnost namluvit v audioknihách. Kolik herectví do namlouvání musíte vložit, když nemáte před sebou fyzicky žádnou postavu?
Některé audioknihy vznikly jako rozhlasové hry a já rozhlas miluju, protože v něm mám možnost využít pouze jeden výrazový prostředek. Nemůžete hrát tělem, obličejem, mluví za vás jen a pouze váš hlas. Ale mikrofon je tak citlivý partner, že zase můžete hrát těmi nejmenšími nuancemi hlasu, které pro změnu nemůžete použít na divadle, protože už by vás od druhé řady dál nikdo neslyšel. Já osobně mám tedy herectví, které je vázané na hlasový projev, velmi ráda. Člověka to ukázní, dá mu to mantinely, na druhé straně je to velká svoboda.
V seriálu Ulice patříte mezi stálice. Čím si vysvětlujete, že má pořád tak ohromnou sledovanost?
Jsem strašně vděčná všem režisérům, scenáristům i kolegům, kteří na Ulici pracovali a pracují, za to, že řemeslná úroveň je na to, v jakém objemu se točí, tak vysoká. Myslím, že tak obrovský dosah a oblibu má seriál díky tomu, že se zabývá všedními problémy. Lidé se tam najdou právě v té všednodennosti.
Přiznala jste, že jste spíš sova než skřivan. Jak zvládáte natáčení? Zrovna Ulice se začíná točit brzy ráno...
Těžce! Všichni to o mně vědí, jenže není zbytí, většinou vstáváme v pět, točit se začíná od půl sedmé, od sedmi. Takže zase je to o té kázni. Já osobně se potřebuju ráno nasnídat, trochu si zacvičit, umýt hlavu, abych přišla holkám do maskérny připravená, navíc nebydlím zrovna blízko od ateliéru, takže když točíme od 6.30, vstávám o dvě hodiny dřív. I když někdy točím třeba jen dopoledne, pak už se mnou moc legrace není. To pak přijdu večer domů a říkám: „Mluvte na mě, ale nechtějte po mně odpověď!" (směje se)
Se svým hereckým kolegou a seriálovým expartnerem Adrianem Jastrabanem se objevíte i v nové divadelní hře o dvou hercích. Asi na sebe musíte hodně slyšet.
S Adrianem jsme přátelé i mimo plac, naše rodiny se také přátelí, dokonce jsem mu fotila i svatbu. Musím říct, že když nás tvůrci seriálu rozvedli a přestali jsme spolu tolik točit, mi to jednu dobu hodně chybělo. Už dlouho jsme toužili zahrát si na divadle, a když nás oslovil jeden producent, začali jsme hledat hru, která by byla nám oběma ušitá na míru. A takovou jsme nakonec našli.
Půjde jistě o lásku, vztahy a nenávist…
Přesně tak! Hra se jmenuje Miluju tě, tak se měj, a pokud covid dovolí, tak ji snad už konečně dozkoušíme a bude mít brzo premiéru! Je to emotivní, dojemná a vtipná záležitost z hereckého prostředí s odkazem na soužití mojí milované Liz Taylor a jejího osudového muže Richarda Burtona. S Adrianem se tam pěkně vyřádíme! K vidění bude v nově otevřeném Divadle Metro na Národní, ale budeme s ní jezdit i zájezdově.
Zmínila jste, že jste Adrianovi fotila svatbu. Nakolik se focení věnujete ve volném čase?
Focení je můj velký „kůň“! Měla jsem pár výstav, tisknu kalendáře, ale fotím především cestovní fotografie, protože cestování miluju. Svatby fotím jen kamarádům, je to velká řehole, nesmíte zapomenout na žádnou tetičku, to není žádná legrace. V období covidu jsem si založila Instagram, který je plný fotografií právě z mých cest.
Vánoce jsou za námi, našla jste pod stromečkem všechno, po čem jste toužila?
Víte, čím je člověk zralejší, tím víc se vzdaluje hmotným dárkům. Já si přála to, co asi všichni. Abychom se vrátili k normálnímu světu, protože si myslím, že si budeme daleko víc vážit toho, že se budeme moct setkávat se svými blízkými, aniž bychom měli strach z nějakých fatálních následků. Že budeme cestovat, tancovat, chodit na koncerty, že se diváci nebudou bát chodit do divadel a že se nebudou smát za rouškou…
Povídáme si jen pár dnů před koncem roku. Co byste popřála všem ženám do toho nového?
Užívejte si své ženství a to, co nám bylo všem dáno: něhu, lásku, schopnosti, které nám příroda dala, protože to, že jsme ženy, je úžasný dar. Takže holky, užívejme si toto všechno dosyta, radost je zaručena!
