3°C
Mluvíte řecky?
Je to ostuda, ale s řečtinou jsem na tom špatně. Jezdím do Řecka už od dětství, a přitom jsem se stihl naučit jenom dobré ráno, dobrou noc a na zdraví. Jinak nic. Vždycky když odtamtud přijedu, jsem strašně namotivovaný a slibuji si, jak si najdu učitele a začnu se ten jazyk poctivě učit. Protože na tom místě, kam už jezdíme skoro jako na chalupu, nás sousedi vždycky vítají s otevřenou náručí a je trapné, že s nimi ani po třiceti letech nejsem schopný vést jinou debatu než "dobrý den" a "nashledanou".
Přitom maminka je Řekyně.
Děda byl Řek a za občanské války se s celou rodinou včetně sourozenců ocitl v Česku. Tady společně vyrůstali a tady pak potkal babičku, která byla Češka. Já si jako dítě naivně myslel, jak moji rodiče a prarodiče celý život jezdili na dovolenou do Řecka, a přitom děda tam byl v dospělosti jenom párkrát.
Takže maminka řecky nemluví?
Ne, je podobná ostuda jako já. Občas jsem dokonce šikovnější než ona. Co vím z vyprávění, tak děda říkával, že Češi pro ten jazyk nemají buňky. Ale já naopak cítím, že bych to dal. Rozpoznávám jednotlivá slovíčka na rozdíl od své ženy, která i když je na jazyky velmi talentovaná, tak řečtina je pro ni jenom shluk zvuků a tónů. Já ta slova od sebe umím oddělit, tak snad si k nim jednou přiřadím i význam.
V Řecku máte i dům, hned vedle příbuzných…
Ano, můj děda byl z centrálního Řecka, z oblasti Soluně. Ale jeho sestra, která taky vyrůstala v Česku, žije na Krétě. Našla si Řeka a přímo v té vesnici, odkud pochází, máme baráček. Dědu jsem už bohužel nezažil, minuli jsme se o rok, ale jezdíme na jih Kréty za jeho sestrou.
Letos jste ale vynechali, protože se vám narodila druhá dcera. Jak přivítala Amélie sestřičku, snesou se?
Tím, že jsme s Marlene ve věku, kdy naši kamarádi a vrstevníci mají děti, tak jsme to bedlivě pozorovali a vysledovali jsme, jak ošemetné je přivést dítěti sourozence. Protože ten starší se může cítit dotčeně. Tak jsme se na to Amélii snažili připravit. A ona byla celou dobu v pohodě. Ale když se Jasmínka narodila a já jí ukázal na mobilu, jak vypadá, otočila se a celý den se se mnou nebavila. Další den jsme měli jít do porodnice a manželka navrhovala, abych ji nechal doma, že si třeba zvykne postupně, ale já s tím nesouhlasil, vzal jsem ji s sebou a dopadlo to skvěle. Chtěla Jasmínku pořád pusinkovat a chovat. A to jí naštěstí zůstalo. Když někam jedeme, byť jenom do školky, tak vypráví, že Jasmínka je doma a že se k ní vrátí. Má ji ráda.
Vy dceru vozíte do školky i o prázdninách?
Ano, protože naše školka funguje i přes léto. Je to česko-německá školka a Amélie ji navštěvuje už od dvou let. Je to super, protože i kdybychom se doma přetrhli, abychom jí vytvořili zajímavý program, tak s dětmi se beztak zabaví nejlíp.
Jak se manželce líbí vaše popularita a rozvětvená rodina, tak hojně propíraná v médiích, a k tomu ještě její řecká odnož? Jak to všechno pobrala?
Zpočátku, když jsme si hráli s myšlenkou, že bychom spolu měli tvořit pár, to bylo složitější, protože nemohla pochopit, že chodím do divadla, objímám se tam s jinýma holkama, dáváme si pusu, hrajeme milostné scény… Pro ni to bylo něco úplně nového, protože českou kulturou, natož divadlem byla nepolíbená. Pohybovala se mimo tuto společnost, takže tomu nerozuměla. Musel jsem ji všude brát, se všemi seznamovat, aby viděla, jak to v téhle branži chodí. A naštěstí teď už je to v pohodě. To spojení, já Řek a ona Němka, je ale i pro mě dost překvapivé. Vždycky jsem si myslel, že mě budou lákat spíš ženy z jihovýchodu. Na jaře a na podzim jezdíme pravidelně autem na Krétu. Bereme to přes Bratislavu, Maďarsko, Srbsko, Makedonii… A čím níž jedu, tím líp se mezi těmi lidmi cítím. Tak jsem si myslel, že v partnerském životě skončím někde tímhle směrem. A ejhle, západ. Takže jsme povahou dost odlišní. Ale její zásluhou jsem značně eliminoval svoje pozdní příchody. I když se to Marlene pořád ještě nepodařilo dotáhnout do takové dokonalosti, abychom někam přijeli o pět minut dřív, je to se mnou mnohem lepší než dřív.
To mezi vámi musí vznikat pěkné třenice, když je Marlene akurátní a vy rozevlátý bohém.
To víte, že jo, občas u nás bývá i Itálie. Nemáme problém vyměnit si názory, to nám jde velmi dobře. (smích) Ale myslím si, že je to normální. Obzvlášť za jízdy si umíme říct věci, které dokážou vytočit toho druhého do vysokých obrátek. Ale jakmile dorazíme do cílové destinace, zase už fungujeme normálně.
Jaké profesi se věnuje, kde uplatnila svůj německý smysl pro pořádek?
Marlene má vystudovaný obchod a komunikaci a taky se tomu vždycky věnovala. Naposledy, než se narodila malá, pracovala v počítačové firmě. A jak jsou ajťáci hodně zaměření na počítače, mívají s organizováním problém, tak jim s tím pomáhá. Ví, jak by měl každý fungovat, a chce mít všechno v pořádku.
Před pár dny jste vystupoval v Sychrově. Hrál jste titulní roli v muzikálu Robinson Crusoe. Jaký jste měl z toho pocit?
Zpíval jsem ho před lidmi poprvé. On je to takový dlouhodobý projekt, premiéru jsme měli mít už před lety, ale nevyšlo to. Nakonec se nastudování ujalo Divadlo Na Maninách, ale objevil se covid a nastal další problém. Až koncem června se představení dozkoušelo. A když jsem měl hrát konečně před lidmi, tak jsem nemohl, protože jsem byl tou dobou v Chorvatsku, kde občas dělám kapitána na plachetnici. Takže mi utekly poslední zkoušky a premiéru jsem si odbyl až na Sychrově. A hned následující den jsem se tam vracel kvůli Draculovi.
Hrálo se v parku, za vámi byly nádherné kulisy tamního zámku. Uvědomoval jste si tu výjimečnost, nebo jste měl dost práce sám se sebou?
Na letních zájezdových představeních je právě krásné, že se můžou odehrávat i v takovýchto prostředích. Je skvělé, když se to podaří domluvit, protože jsou i kasteláni, kteří jsou na takové věci hodně citliví a nechtějí, aby se v jejich objektech provozovala kultura. Stejně jako někteří faráři o ni nestojí v kostelích. Tady to vyšlo a je to dobře, protože tímhle způsobem se tam dostanou i lidi, kteří by sami od sebe zámek nenavštívili. K takovým patřím i já. Nejsem typ, který by obrážel turistické destinace v Čechách nebo v zahraničí. Na dovolené spíš utíkám mimo lidi. Takže pro mě to bývá nádherné zjištění, jaké úžasné památky tady máme. Vzpomínám si, jak jsme odpoledne zkoušeli a zámek byl ještě v plném provozu, když za námi do parku přiběhla nějaká paní a já si říkal: „Ta přece s námi nehraje.“ Přitom měla na sobě dobový kostým. A najednou stála na nádvoří a křičela: „Prohlídka s princeznou začíná za pět minut!“ Takže to tam mají pěkně vymyšlené a já se budu muset ještě dovzdělat, protože právě takové věci s těmi našimi dětičkami asi budeme muset jednou absolvovat.
Jak proběhlo seznámení vašich rodičů s Jasmínou?
Zatím ji neviděli, takže mají černý puntík. Posledního června odjeli na Krétu a sedmého července se nám malá narodila. Ale už se budou vracet, takže je čeká poznávání se navzájem. Mezitím jim neustále posíláme fotky a videa. A moc se na ně těšíme, protože potřebujeme hlídat.
Jsou ochotní „hlídači“?
Jsou a my s Marlene se jim snažíme hlídání dopřát co nejvíc, protože nechceme, aby na nás děti byly až nezdravě fixované. Takže jednou dvakrát týdně je Amélie u babičky a dědečka. A moje máma ji už začala tahat na gymnastiku, kterou trénuje. Amélie se od dvou let pohybuje mezi jejími svěřenkyněmi, háže po nich míče a na hlavu si sype kuželky. Je to legrace.
Gymnastice se věnovala i vaše sestra Anna…
Trénovala ji máma a teď se nejspíš těší, že bude moci zlanařit i naši holčičku. Ale my jí chceme ukázat víc sportů, aby si sama jednou vybrala. Teď je to takový roztomilý... Školku má hned za rohem, takže babička ji vyzvedne a bere na gymnastiku, kde si zablbne se staršíma holkama.
A sestra? Ta pak začala dělat balet, věnuje se mu ještě?
Ano, už několik let je v angažmá v Národním divadle v Bratislavě. Předtím studovala v Praze konzervatoř a na Slovensku teď dělá vysokou školu – pedagogiku. Má tam přítele Rakušáka, takže budeme ještě víc multi-kulti. Dělá mi radost.
autor: Ivana Bachoríková
