3°C
Když byly děti malé, často jste je fotila…
Fotím je pořád, i teď, kdy dospívají, a zároveň je uklidňuji, že se nemají čeho bát, že je nikde nevystavím. Dělám to kvůli nim, na památku. Ale nedávám je na sociální sítě, na tom jsem si vždycky dávala záležet, aby tam byly co nejmíň. Myslím, že na to mají právo. Neměly by trpět ztrátou soukromí jenom proto, že jejich maminka fotí.
Nejsou z toho potomci frustrovaní jako jejich otec Samuel, když ho v dětství fotografoval jeho táta Jan Saudek?
Ani náhodou. Sam fotografii vyloženě nenávidí a má to takhle zažité odmala. Tím, že byl Jan urputný a posedlý představou, jak by měl snímek vypadat, tak to focení zřejmě neprobíhalo pokaždé úplně hezky a jeho to deptalo. Na fotkách to sice není vidět, ale tekly i slzy. Ale já jsem svoje děti při focení nikdy do ničeho netlačila. Vždycky jsem měla zásadu: Nenutit a nenudit, aby to bylo rychlý a spontánní. A když udělají něco jiného, než si zrovna přeji, tak je nechat být, protože mi to nevadí. Takže naše děti nemají fotografii znechucenou, a protože byly párkrát u toho, když jsem fotila jiné lidi, a byly zvědavé, tak jsem jim dovolila, ať tam chvilku se mnou jsou a taky si něco cvaknou. Vždyť o nic nejde…
Ale častokrát jste měla v ateliéru nahé modelky, nepoznamenalo je to? Jak dneska reagují na nahotu?
Je pro ně přirozená. Ne, že bychom doma chodili nahatí, naopak, děti jsou cudné a stydlivé, řekla bych dokonce, že víc než ostatní, ale když vidí nahého člověka, neomdlévají ani nemají divoké sny, protože to znají z fotek a je to pro ně přirozená součást mojí práce.
Fotografovala jste i Idu, první ženu svého partnera Samuela, vídáte se ještě?
Dřív, když jsem ji fotila, vídávaly jsme se hodně často, ale teď už ne. Vím, že se provdala za Vladimíra Franze (hudební skladatel, výtvarník, jeden z kandidátů na prezidenta republiky, pozn. red.), ale to už je taky pár let. Ona je spíš ve spojení se Samem. Blahopřejí si k výročí sňatku a k výročí rozvodu. Mají moc pěkný vztah.
Nežárlíte?
Neeee! Proboha.
A obecně?
Ne.
To jste se naučila, když jste ještě žila s Janem Saudkem, který měl spoustu bokovek?
To se, myslím, naučit nedá. Člověk to může nějak přetrpět, ovládat se, pokud je mu tenhle nadhled cizí, ale nejspíš si tím hodně ubližuje. Já jsem prostě od tohoto „daru“ oproštěna a jsem tomu ráda, protože žárlivost je strašně blbá vlastnost. Obzvlášť, když je silná. Pak je to někdy pro všechny zúčastněné až nedůstojné.
A možná že to ani není dar.
Žárlivost je zbytečná tíha. Nežárlit je věcí přístupu. Nechci nikoho vlastnit a stejně tak sama nechci být něčí majetek. Každý člověk je svobodná bytost a zaslouží si mít svůj osobní život. Bohužel, lidi si to někdy vysvětlují: Aha, takže každý s každým. Ale tak to není. Mně jenom připadá nevhodné zeptat se partnera: „Kde jsi byl, s kým jsi mluvil?“ Nebo: „Kam jdeš?“ Když bude chtít, sám mi to řekne, tak proč bych se ptala, z jakého titulu? To bych si připadala hrozně a majetnicky.
Tak jaké jsou vaše požadavky na partnera?
Dochvilnost. Když řekne, že přijde za hodinu nebo za dva dny, tak aby to dodržel. Jsem ráda, když se můžu na lidi spolehnout. I pro fungování rodiny je to důležité, abychom si předali děti, úkoly… Ale neptám se, kde tu hodinu nebo celé dva dny byl. Chci, aby pokud možno nelhal, byl dochvilný a pracovitý. To mi přijde docela důležité, obzvlášť u chlapa.
Jaké má nároky Samuel?
Sam je absolutně nenáročný. Rozhodně ode mě nemůže čekat den co den teplé obědy a večeře…
Vždyť vaříte pro čtyři děti…
Ale u nás se to zas tak neprožívá, hlavně se musí navařit rychle, neztrácet s tím čas. Vaření pro mě není středobodem života. Rozhodně nejsem typ hospodyně, která kolem chlapa tancuje. Ale možná, že Sam v koutku duše po něčem takovém touží…
Tak co je to, co se mu na vás líbí?
Já si myslím, že ho to se mnou baví, nenudí se. Nejspíš mu imponuje, že nejsem puťka a dokážu se mu postavit. Ale zároveň ho to dráždí a štve, protože si se mnou nemůže dělat, co chce. Jsem paličatá, takže to se mnou není úplně jednoduché, ale možná právě to ho přitahuje.
Čím se živí?
Vystudoval práva a toxikologii, takže mi byl hodně prospěšný při psaní detektivek. Ale profesionálně se věnuje spíš právu, chemii ne.
Shodnete se na výchově dětí?
Ne, neshodneme. Sam nemá žádné zásady a principy, co se dětí týče, takže na mě zbyla role generála, který musí být drsný a tvrdý a dožadovat se nastavených pravidel. Jinak bychom žili v úplném chaosu.
Z jeho strany je to určitá filosofie, nebo sám řád nezažil, a tudíž ho neumí vyžadovat?
Ne, on není potrefený módními směry, jako je nevýchova, kdy dítě je božstvo, kterému je třeba klanět se, nesmí pocítit strach a odmítnutí, a podobné nesmysly, to ne. Spíš bych řekla, že nezažil správné rodinné zázemí. A já zase jo. Tak to do těch dětí pěchujeme každý podle sebe a doufám, že si z toho vezmou jenom to dobré.
Kdo má u dětí větší autoritu?
Řekla bych, že já. Starala jsem se o ně naplno odmala a věnuji se jim stejně i teď, ale tatínka bezmezně milují. Když byly malé, říkaly: Tatínka máme rádi, protože nám kupuje dárky a slizké oči. Což jsou takové nechutné slizy, které se prodávají u Číňana v potravinách. Takže tyhlety nevinné dětské duše to viděly takhle.
Pokoušejí se už samy fotit?
Neeeee. Třeba budou normální. (smích)
A vy, na čem teď pracujete?
V létě jsem měla mít velkou výstavu s Robertem Vanem, ale byla zrušena. Pak padla podzimní výstava na Moravě. Teď v lednu a únoru bych měla vystavovat v Mariánských Lázních, tak tam pojedu a užiju si to. Vždycky jsem si říkala, že bych si jednou chtěla dopřát pobyt v lázních. Mám problémy se zády, tak budu chodit na rehabilitace, masáže…
Nebude to trošku nuda?
Já se nudit neumím. Chci tam psát. Těším se, že zažiju něco nového.
Máme se těšit na detektivku z lázeňského prostředí?
No, to by bylo… Ale asi nebudu zabíjet lázeňský personál.
Píšete mimo domov často, na jak dlouho vždycky odjíždíte?
Většinou bývám mimo jenom dva tři dny. Abych měla klid. A když se vracím, tak to doma vypadá jako ve válečném stavu, katastrofa. Kluci mi už teď říkali: „Ty budeš pryč, maminko? No, to budou zase známky ve škole.“
Takže vědí, že dobré známky mají jenom vaší zásluhou, a ani se nemíní snažit?
To doufám ne. Hodně mi s nimi pomáhá jejich sestra. Holky jsou jiné a Sára, aniž bych ji do toho tlačila, je doma takovým mým zástupcem. Kontroluje je, vaří jim, dělá s nimi úkoly, když je potřeba, zapojuje je do chodu domácnosti… Je pro ně přirozenou autoritou.
Blíží se Vánoce, pořád je neslavíte? Nezměnila jste názor?
Neslavím. Ale děcka jsou s tím srovnaná. Děti ochuzeny nejsou, dárky dostávají. Jenom si nehrajeme na Ježíška, advent a vánoční tradice. K nám přiletí během slunovratu kometa a poschovává dárky po domě.
Ale u kamarádů vidí, že se slaví jinak. Neptaly se někdy, nedožadovaly se toho taky?
Ne, samy mi řekly, jak jsou rády, že u nás všechno probíhá v klidu a nestresujeme se. Protože u nás nemusí být uvařeno, napečeno, nazdobeno. Maximálně si děti upečou perníčky a hned je vesele zbaští. Ze školky a pak ze školy si nosily domů klasické ozdoby a mohly si je kamkoliv pověsit. Nejsem fanatik, který by jim to zakazoval. Ale jsme v klidu. Ony ty tradice znají, ale považují si toho, že to doma máme jinak.
Vy sama jste jako dítě Vánoce mívala?
Ano, a hezké. Ale jakmile jsem přišla do Prahy, přestala jsem je slavit. Odstřihla jsem se od všeho, co provázelo moje dětství, i když jsem to neměla spojené s nějakým traumatem. Zjistila jsem jenom, že takhle se mi žije líp. Rodiče třeba doma zavařovali, já nezavařuji. Chodívali jsme do lesa na houby, já houby nesbírám…
Jak u vás tedy probíhá Štědrý den?
My máme ten den posuvný. Říkáme si: „Tak co, přiletí k nám kometa dneska, nebo pozítří, jak se nám to hodí?“
A pokud se to někomu nehodí nebo nestihnete obstarat dárky, tak si můžete Vánoce posunout klidně až na červen…
Teoreticky by to možné bylo. Taky už se stalo, že jsme si je udělali až 28. prosince. A pro děti to byla výhoda, protože zatímco ostatní už měli dárky rozbaleny, ony se na ně ještě mohly těšit.
Stromeček nemáte a klasické štědrovečerní menu vám asi taky nic neříká. Tak co uvaříte?
Vzhledem k tomu, že jediné pořádné jídlo, které umím udělat, je ryba, tak připravím rybu. Ale nebude to nijak výjimečné, protože ji míváme na jídelníčku často. A budeme spokojení.
