Pondělí 21. června 2021
Svátek slaví Alois, zítra Pavla
Oblačno, bouřka 31°C

Idylka vzala za své! Ztracený se snoubenkou se zhádali kvůli koncertům!

3. června 2021 | 06:00

Zatím jsou s Marcelou Skřivánkovou pořád jenom snoubenci, ale Marek Ztracený se svatby nezříká. „Chceme si ji užít, proto jsme ji posunuli,“ vysvětluje. Pandemický rok využili k práci na sobě. Zpěvák zeštíhlel, jeho partnerka svoje tělo vyrýsovala. A oba chtějí vyrazit na Tour de Léto, což vneslo do jejich poklidného vztahu malou bouři.

Vy jste se ale vyfikl! Sluší vám to. Vy asi nebudete teplákový typ.

Moc ne a musím říct, že i během koronavirové karantény jsem se snažil jednou dvakrát týdně dát trochu dohromady. Chtěl jsem, aby Marcela viděla, že má doma chlapa, který se umí normálně, důstojně obléct.

A kam jste pak takhle vyfešákovaný šel?

Projít se kolem našeho rozestavěného baráku a zase domů. (smích)

Vaše snoubenka o sebe taky dbala? Byla si vědoma toho, že ukazovat se celý rok svému muži v teplákách by nemuselo být ideální?

Marcelka je tak krásná, že by jí slušel i pytel! A navíc tu koronavirovou dobu využila k tomu, že má dnes postavu fitness trenérky. Fantastickou! Samozřejmě oba si rádi uděláme pohodlí, ale ona chce i doma vypadat upraveně a dělá dobře, protože mi to imponuje.

Jak proběhly zásnuby Marka a Marcely? Účastnily se jich tisíce lidí!

Zásnuby Marka Ztraceného: Prozradil, jak je připravoval!

Vy jste ale taky na svém těle zapracoval. To už jste chodil do fitka ve svém novém domě?

Tam určitě taky jednou bude, ale zatím jsem navštěvoval kamaráda, který má na půdě posilovnu. A úplně jsem se v tom našel. Možná to není na první pohled vidět, ale jsem už fakt velikej. Nic mi není, musel jsem si pořídit celý šatník nový. Sice jsem ubral na váze, mám 94 kg, ale zase jsem vyrostl v ramenou. Cvičím moc rád, je to skvělý relax. Člověk navíc přijde domů „vybouchanej“ a nevylívá si na nikoho blbou náladu. Fakt je to zázrak.

A Marcela?

Ta chodí s kamarádkou na hůlky (nordic walking – pozn. red.) a hodně sama doma cvičí. Dřepy a podobně. Vypadá skvěle! A i když to není ten důvod, proč s ní jsem, oceňuji, že má snahu na sobě pracovat. Je to lepší než mít doma maminu, která o nic nemá zájem, ani o sebe.

Jednoduše: lepší nenajdete. Tak kdy už si ji konečně vezmete?

Svatba samozřejmě bude… Mrzí mě, ne kvůli sobě, ale kvůli Marcele, když někteří novináři píšou, že ty zásnuby na koncertě v O2 Areně byly jenom na oko.

To se jim nesmíte divit, když uběhl rok a svatba se zatím nekonala!

My už jsme měli jedno datum naplánované, ale tou dobou bylo povoleno na svatbách asi jenom deset lidí. A taková událost má být radost, a ne aby vám někdo diktoval, koho si můžete pozvat. Nikam nechvátáme, chceme to mít hlavně hezký, užít si to, tak jsme si řekli: Pojďme to obrátit, nejprve si postavíme barák, pak si uděláme svatbu.

Takže se Marcela nemusí obávat, že byste zařadil zpátečku?

To určitě ne! Mohli jsme zajít na radnici a odbýt to. Hlavně abychom se jmenovali stejně. Ale o tom to přece není.

Máte se ještě radši po té přestálé zkoušce, kdy jste byli nuceni být pořád spolu?

Je pravda, že pro nás to bylo něco úplně nového být takovou dobu jeden na jednoho. Ale pojali jsme to podle mě skvěle, rozhodně se z nás nestal pár na gauči. Pořád jsme něco dělali a snažili se navzájem si imponovat. Člověk nesmí zpohodlnět, a to se nám naštěstí nestalo.

Co konkrétně jste dělali? Moc možností během lockdownu nebylo.

Třeba jsme se hezky oblékli k večeři. A místo toho, abychom šli do nějaké drahé restaurace, což ani nebylo možné, udělali jsme si romantiku doma. Taky jsme hodně sportovali, jezdili na kole… Nebylo to tak špatné.

Jak zvládal váš syn on-line výuku? Nemuseli jste ho nutit, aby vstal, převlékl se…

To víte, že museli. Zrovna tohle lehký nebylo. Snažil jsem se zůstat kreativní, pracovat a najednou slyším z vedlejšího pokoje, jak se Marek s Marcelou dohadují ohledně školy. Ale nebyli jsme výjimkou, pro všechny to bylo těžké. Nakonec jsme to zvládli, což je zásluha hlavně Marcely. Já to zase ošéfoval z druhé strany, aby bylo všeho dostatek. Myslím, že jsme byli docela dobrý tým.

A když bylo zapotřebí přísnější ruky, zafungoval jste? Máte v rodině tohle postavení?

Jo, je to taková moje role, ale já jsem dal malýmu na zadek zatím všehovšudy dvakrát. On ví, když přestřelí, a umí se i omluvit. Taky mu vštěpujeme, že přiznat chybu je důležité. Zatím je skvělý, stačí mu domluvit. Ale uvidíme, časem to samozřejmě může být jinak.

Jaké metody jste použil, abyste ho přiměl brát on-line výuku vážně? Slíbil jste mu za to něco?

Ne, prostě jsem mu to vysvětlil: „Normálně bychom tě budili v sedm, šel bys do školy a vrátil se v jednu hodinu. Teď máš možnost vstát v osm a v jedenáct mít volno. Tak o čem se tady bavíme?“ My jsme měli ještě docela dobrý režim, výuka probíhala jenom dvě tři hoďky. Jiné děti seděly u počítače i sedm hodin. A on to pochopil, nakonec byl rád.

Když už jsme u těch dětí, stal jste se patronem pohřešovaných osob, mezi nimiž jsou právě i nedospělí jedinci. Jak k tomu došlo?

Oslovila mě Policie České republiky, jestli bych nebyl patronem Pomněnkového dne, který je vzpomínkou na děti, které se nikdy nenašly. A zároveň jestli bych nepomohl s osvětou, aby každý věděl, co dělat a nedělat, když se mu ztratí blízký člověk. Cílem bylo hlavně apelovat na děti, aby z domova neutíkaly, že Ztracený by měl být jenom jeden. Zprvu jsem zvažoval, jestli jsem pro takovou osvětu vhodný typ, ale pak jsem se na to podíval jako táta desetiletého kluka. Kdyby se nám nedejbože něco podobného přihodilo, bylo by fajn vědět, jak takovou situaci řešit a na koho se obrátit. Tak jsem do toho šel a byla to skvělá zkušenost.

Takže se vychází z toho, že většina zmizelých dětí odešla z domova dobrovolně…

Malé děti se obvykle ztratí a ty větší z domova spíš utíkají. A já se snažím prostřednictvím videí na děti působit, aby tímto způsobem své problémy neřešily. Sám jsem to kdysi prožíval, taky jsem to měl těžký. Nerozuměl jsem si s lidmi ve svém okolí, měl jsem chuť někam utéct a se vším skončit. Ale když chcete, všechno se dá řešit.

Ale s rodiči jste si rozuměl, ne? Táta byl dlouhovlasý rocker, máma hrála na flétnu… Přinejmenším pro svůj hudební růst jste měl dobré podmínky.

Já měl dětství skvělé, ale když jako puberťák odejdete do Prahy, dějí se vám různé věci… A taky okolí k vám nemusí být nejmilosrdnější. V dnešní době jsou velký problém i sociální sítě. Můžou vás přes ně šikanovat. Hodně dětí se cítí méněcenně, že nejsou hezké a šikovné, protože mají o sto lajků míň než jejich kamarádi. Sám jsem to zažil. I já ve svých šestatřiceti letech, dvoumetrový chlap se sto kily váhy, mívám někdy takový pocit.

Že vás lidi nemají rádi? A co ta vyprodaná 02 Arena?

No jo, přesto někdy na okamžik zaváháte. Ale já si s tím poradím, protože jsem už vyspělejší, kdežto kdyby mi bylo patnáct, mohl bych se z toho složit. Mělo by se o tom mluvit.

Váš syn může být smutný zase z toho, že se do něj kvůli vám navážejí děti. Děje se to?

Jsem si jistý, že ano. Ale taky mu z toho, že má známého otce, plyne spousta výhod, tak se o tom snažíme spolu mluvit, hlavně já, a zatím to bere fantasticky. Je na mě pyšný a zároveň ví, že jsme dost normální. Žijeme na Šumavě, je nám tam fajn, na nic si nehrajeme, tak si myslím, že to zvládá dobře. Jednoduché to mít ale nebude, tím jsem si jistý.

Jak to máte se svými fanoušky? Co ještě snesete a co už je přes čáru, takže řeknete ne?

Já moc neumím říkat ne. Jsem rád, když za mnou někdo přijde a pochválí mě. Je to pro mě zadostiučinění, že svoji práci dělám dobře. Ale někdy mě reakce fanoušků mrzí kvůli rodině. Mareček mi něco říká, je to pro něj důležité, a najednou kdosi přijde, a aniž počká, až domluvíme, zakřičí: “Dobrý den, pojďte sem, dáme si fotečku!“

Takhle direktivně?

Jo, a tohle mi vadí. Ale když je naopak někdo milý, v pohodě, slušně požádá o fotku nebo o autogram, rád mu vyjdu vstříc. Podám mu ruku a jsem nadšený. Ale ty direktivní typy, co na vás skočí „ale dyť vám to nic neudělá!“, mě děsí.

Ale vyhovíte i jim.

Vyhovím, protože většinou u toho stojí dotyčného syn, dcera, partner nebo partnerka… Ale jsem z toho špatný. A nejvíc mi vadí, když někdo nutí malé, třeba čtyřleté dítě, které vůbec nemá ponětí o tom, kdo jsem a co dělám: „Běž se s ním vyfotit! Vždyť víš, kdo to je. Jak jsem ti říkal…“ Dítě samozřejmě nechce a vy nevíte, co máte dělat. Snažím se to vždycky vyřešit hezky, ale je to složitý.

Když jste na koncertě, sledujete před jeho začátkem lidi v sále? Vnímáte, jak jsou naladěni?

Ano, strašně mě zajímá, jestli vůbec přišli. Ptám se manažera: „A jsou tam lidi?“ Vždyť je vyprodáno! „Já vím, ale už tam jsou?“ Jó, už tam chodí. A já čekuju, v jaký jsou náladě… Není to pro mě žádný stereotyp, aby mi to bylo jedno. Naopak, zajímá mě všechno. Jdu na pódium, zjišťuji, jaký budeme mít výhled, projdu se městem, ve kterém hrajeme…

Tak teď si těch měst a rozmanitých prostředí užijete do sytosti, protože vyjíždíte na turné.

Nazvali jsme ho Tour de Léto a všechny koncerty by měly být jiné než dosud. Budeme se svými fanoušky trávit čas už od čtyř hodin odpoledne. Zahrajeme si s nimi fotbálek, na kytaru, Roman Staša, vítěz MasterChefa, nám něco uvaří, vystoupí Tereza Mašková a večer jim s kapelou zazpíváme. Chceme, aby to pro ně byl zážitek se vším všudy. A tím, že lidí na koncertě bude kvůli protipandemickým opatřením méně, máme možnost se jim věnovat. Jsem na to hrozně natěšený, máme devatenáct zastávek a většina lístků už je skoupená. Je vidět, že to lidi zaujalo, moc se na ně těším.

Jak se na to těší Marcela?

Taky moc. (smích) Až jsme kolem toho měli doma lehkou výměnu názorů. Říkala totiž, že by letos jela celé turné se mnou. Jenomže já byl přes rok zavřený doma, tak teď bych si pro změnu chtěl užívat jenom s kapelou. Zároveň bych se ale rád předvedl i před ní. Tak jsme to řešili a trochu se u toho kousli. Nakonec mě pochopila a řekla, že teda pojede jenom na dva koncerty. A já začal být smutný a přemlouvat ji, ať jede na víc! (smích) Tak jsem zvědavý, kolik jich nakonec navštíví.

autor: Ivana Bachoríková

Autor: Ivana Bachoríková