Neděle 19. září 2021
Svátek slaví Zita, zítra Oleg
Oblačno, déšť 17°C

Zárybnická na kole: Jsem „táta“ výpravy. Řídím a chci za to večeři

29. července 2021 | 06:00

Na kole jezdí Alena Zárybnická intenzivně už deset let, ale jak píše ve své knize: “Moje tempo je stále velmi vlažné a výjezdy i sjezdy po rolling stones zůstávají v kategorii neoblíbené.“ Kolo jí ale zprostředkovalo výjimečné zážitky a zavedlo ji do míst, která by jinak nepoznala, proto mu stejně jako jízdě na skialpech zůstává věrná. Její pětadvacetiletý syn dává naopak přednost výkonnostním sportům.

Zaujalo mě, že víte, jaká je vaše vitální kapacita plic – dva a půl litru. Je to opravdu málo?

Je, protože každý normálně rostlý člověk ji má 4 až 5 litrů a profesionální sportovci určitě ještě vyšší. Měří se to speciálním přístrojem spirometrem, a já jsem tohle měření absolvovala ještě v době, kdy jsem lítala na větroních. Během sportovní prohlídky se zjišťovaly různé parametry a mimo jiné i to, kolik dokážete nadechnout a vydechnout, tedy kolik vzduchu se vejde do vašich plic. A protože to bylo tak málo, mysleli si doktoři zpočátku, že mám astma nebo jiné problémy s dýcháním. Ale to naštěstí nemám, jsem docela zdravá, jenom tu kapacitu plic mám prostě malou.

Vadí to při sportování?

Ano, protože když jsou vaše plíce malé, dokážou okysličit menší množství krve. A pokud člověk sportuje, a jeho tepová frekvence je tudíž vyšší, potřebuje, aby byly jeho svaly dobře okysličovány, nezakyselovaly se a měly možnost hýbat se efektivně. Když krev s kyslíkem do svalů neproudí, svaly se rychleji unaví. Takže já se vzhledem k velikosti svých plic jakoby pořád pohybuji ve větší nadmořské výšce, kde je zastoupení kyslíku ve vzduchu menší a rychleji se unavíte.

Pociťujete to, když jedete na kole nebo skialpech se svými kolegy?

Jistě, úplně běžně jim nestačím. To je zcela normální jev, na který jsem si už zvykla. A protože nejsem soutěživý typ a nepotřebuji být někde první, ale naopak si sport vychutnávám, tak mi to v zásadě nepřekáží. Samozřejmě když se pak plánuje nějaká delší trasa třeba na kolech, uzpůsobuje se nejpomalejšímu, a tím bývám samozřejmě já.

Není vám to trapné, neříkáte si občas "já raději nepojedu, zase je budu zdržovat"?

Samozřejmě že si to říkám. Ale na druhou stranu si vybírám takové výlety, aby to kamarádům, se kterými jedu, nevadilo. Každý máme hranici někde jinde, ale vychutnat si to může úplně každý. To je mimochodem i téma mojí knížky Alpami na kole. Že i starší člověk, jako jsem já, nesportovec, si může pohyb na kole užít. Není to o překonávání sportovních rekordů, ale sama sebe, v momentě, kdy chcete vidět něco hezkého.

Alena Zárybnická se při pátrání v minulosti bála o svoje rodiče • VIDEO: Adam Balažovič

Na fotkách v knize jste sama. S kým jste ty cesty po Rakousku, o kterých v ní píšete, absolvovala?

Různě. Buďto s bývalým partnerem, nebo jezdívám s kamarádkami. Ale o tom, jak jezdíme na babské výpravy do hor, bude spíš moje druhá kniha. V této jsou shrnuty a popsány cesty, kdy jsme spali v kempech a hotelích. Druhý díl, který by měl být stejně obsáhlý, mapuje cesty obytkou.

Takže cestujete obytným vozem, ve kterém spíte, a ráno vyrážíte na kolech do terénu?

Ano, takhle jsme se loni dostaly s holkami do Francie. Vyjely jsme až v říjnu, protože okolnosti nebyly nakloněny tomu, abychom vyrazily dřív. A věděly jsme společně s mojí kolegyní, taktéž meteoroložkou, že plánovat nějakou blízkou destinaci, jako jsou německé nebo rakouské Alpy nebo třeba Chorvatsko, nemá smysl, protože jediné slušné počasí bude tou dobou ve Francii. Takže jsme vyjely vstříc tlakové výši, která byla nad Azorami a zasahovala nad západní Evropu. Dofrčely jsme na liduprázdnou francouzskou Riviéru, kde bylo 25 stupňů Celsia, a cestou zpátky jsme si vybíraly destinace podél hranice s Itálií, až jsme se přes Německo vrátily zpátky. Občas jsme sice musely jít i pěšky, protože nahoře v Alpách byl už sníh a na kole se tam jezdit nedalo, ale užily jsme si to. Ujely jsme 3333 km a stihly se i vykoupat v moři v Saint-Tropez.

To jste jely jenom ve dvou?

Zrovna do Francie jsme jely ve třech. Ale bývá to různé, podle toho, jak má kdo čas.

Zaujalo mě, že ve vašem babinci byla ještě jedna meteoroložka. Asi máte snášenlivé povahy. Existuje povahový rys, který je pro meteorologa typický?

Myslím si, že jsme pro normální život nepraktičtí, a to docela zásadně. Typické pro meteorologa je, že se neustále zabývá tím, co a jak bude, což se týká nejen počasí, ale i jiných situací, a vyžaduje po okolnostech, aby se tak stalo. A když mu jakákoliv prognóza nevyjde, je naštvaný. Meteorolog má prostě nějaká očekávání a pak je děsně rozladěný, když se z různých důvodů nenaplní. To je obrovská neřest každého prognostika. Ať už pracuje jako meteorolog, ve finanční či jakékoliv jiné sféře, vždycky bude chtít, aby to, co si představuje, vyšlo.

Když jste dvě meteoroložky v týmu, která z vás sleduje počasí? Musíte si všechno sama zjistit, nebo jste schopná důvěřovat jiným?

My máme úlohy jasně rozdělené. Já jsem „táta“ výpravy. Vzhledem k tomu, že moje kolegyně neřídí, tak šoféruji a taky plánuji, kam pojedeme. A očekávám, že za to dostanu teplou večeři a případně panáka. (smích) Společně s Majkou ještě konzultujeme, jestli má smysl vzhledem k počasí jít tam nebo onam. A v tomhle si důvěřujeme, Majka je zkušený prognostik.

Jak dlouho už na kole jezdíte – od dětství?

Jako dítě jsem kolo ráda neměla, protože jsem jezdila na skládačce a dalo mi velkou práci smontovat ji dohromady. Ale patnáct let zpátky, když jsme se s rodinou odstěhovali do hor a měla jsem čas hýbat se, jsem si pořídila celoodpružené kolo, aby mě na těch krkonošských cestách nebolela záda, a na něm je jízda velmi příjemná. A když už to kolo mám, využívám ho, kdekoliv se dá.

Jak dlouho jste sbírala materiál pro svou knihu?

Dávala jsem ho postupně dohromady dvanáct let. Vzhledem ke svému pracovnímu vytížení jsem nemohla vyrazit někam na měsíc, tak jsem to řešila v rámci běžné dovolené, kterou ráda věnuji pohybu. Nejsem typ, který by se válel na pláži, mně moře vyhovuje přesně tak, jak jsem ho měla na podzim v té Francii, kde nebyl žádný turista. Takhle si dokážu pobyt u moře představit, ale jinak mám radši aktivní dovolenou.

Máte v ní i kapitolu Za Ötzim na elektrokole. Jaký vztah máte k e-biku – jezdíte na něm pořád, nebo jen výjimečně?

Vlastní nemám, protože si říkám, že na něj mám ještě čas. Radši se zatím hýbu  a potím na běžném kole. Ale Ötztal jsme shodou okolností navštívili na elektrokolech, která jsme měli půjčená. Zajímalo mě, jaký je mezi těmi koly rozdíl, abych nekritizovala něco nebo nefandila něčemu, o čem nevím, jak to funguje. A nic proti němu nemám. Pro mě je jízda na e-biku ekologické poznávání krajiny.

Já si myslím, že na elektrokole si ji člověk víc užije. Má čas a sílu kochat se. Méně se nadře.

To samozřejmě, ale já nesportuji, protože je to móda nebo zdravé, ale abych měla fyzičku a mohla něco pěkného prožít. Beru to jako investici do zážitku, který pak přijde třeba v podobě nějakého kopce v Alpách.

Klasičtí kolisté a e-bikeři se ale moc nemusí, to asi víte.

Já si myslím, že to není tak úplně pravda. Často se mi v horách stává, když mě předjíždí někdo na elektrokole, že mě pozdraví a zafandí mi. Stejně tak, když já jedu na elektrokole a předjíždím chudáka, který se potí v sedle klasického kola, pokynu na něj, že je dobrej. Komunikujeme spolu a jsme k sobě vstřícní. Myslím, že je to spíš o lidech než o principech. Když je někdo tolerantní a vlídný k druhým a má obecně radost z toho, že v přírodě potkává lidi, tak s tím problém nemá. A jestli k tomu zážitku potřebuje lanovku, vozík, elektrokolo nebo jde pěšky, je na něm. Každý to máme nastavené jinak. U výkonnostně rozdílného páru často vidím, že kluk šlape na normálním kole a holka jede za ním na elektriku.

Jezdíte na kole i se synem?

Ne, Vítek hraje fotbal a v zimě je freestylista – jezdí v parcích, skáče. Co se týká vytrvalostních sportů, ty mu k srdci nepřirostly. Ale já doufám, že v pozdějším věku, až se z těchhle výbušných aktivit vrátí zase na planetu Zemi, si začne i vytrvalostní sport užívat. Je mu 25 let, tak na to má ještě čas.

Pomamil se, zajímá se o meteorologii?

Myslím, že úplně ne. Počasí ho zajímá, jenom když potřebuje vědět, jestli u fotbalového zápasu zmokne, nebo jestli bude dostatečně hezky na to, aby si mohl při svém freestylovém dovádění udělat pěkné záběry v slunci. Myslím, že tam někde jeho zájem o meteorologii končí.

Tak jak se profesně profiluje, co ho zajímá?

Zatím se pořád ještě rozkoukává, v tomhle je zatím nevyhraněný. A já samozřejmě počkám, kam se to vyvine. On to neměl jako já, která jsem přesně věděla, co budu dělat. Že chci být meteorologem, lítat na větroních… Dnešní mladí zkoušejí víc variant a pak si v pozdějším věku vybírají to, co je pro ně nej. Tak mu nechávám volnou ruku.

Když jezdíte na kole po Čechách, byť s helmou na hlavě, nepoznávají vás lidé, nezastavují vás coby známou tvář z obrazovky?

Stává se to, samozřejmě. S tím se člověk musí smířit, když dělá tuhle práci.

Navážejí se do vás, když je špatné počasí?

Čím je počasí komplikovanější, tím spíš si rýpnutí neodpustí. Když svítí sluníčko, řeknou: „Ono je hezky, protože jste tu vy!“ A když je škaredě, diví se: „Jak to, že prší, když jste tady?“ Reakce jsou nejrůznější. Tak to je, a proč ne? Ale když o tom tak přemýšlím, já bych to asi nedokázala. Nevím, koho bych musela potkat, abych udělala ten krok a řekla: Jééé, dobrý den, vy jste… Já jsem Alena. Opravdu nikdo mě nenapadá. Možná jenom, kdybych narazila někde na meteorologa Karla Gabla. Tomu bych asi řekla: „Dobrý den, překládala jsem do češtiny vaši knížku a uznávám vaši práci.“ V tomto případě bych jeho osobní bublinu asi narušila, ale u jiných veřejně známých osobností, jako jsou herci, zpěváci nebo politici, určitě ne. Ale tenhleten Rakušan je velký odborník, uznávaný meteorolog a taky horolezec, lyžař, instruktor lyžování… A už jsem měla i to štěstí poznat se s ním osobně, protože jsme ho oslovili jako hosta do televizního pořadu Na skialpech přes hory.

autor: Ivana Bachoríková

Autor: Ivana Bachoríková