18°C
Vy jste napsala Babičku?
No jo… Pár lidí už se divilo, pár jich je i pohoršených, co si to zase ta Obermannová dovolila. Ano, to jsem si dovolila. Myslím, že Boženě Němcové by to nevadilo, spíš naopak, říkám pyšně. I když moje kniha je úplně jiná. Není to Babička Boženy Němcové, protože i dnešní babičky jsou jiné než tehdy. Nicméně dovolila jsem si, stejně jako v mnoha svých předchozích knihách, přihlásit se k odkazu Němcové. Použila jsem v úvodu i citát z dopisu, který psala svému manželovi Josefu Němcovi, protože se k té knížce moc hodí: „Já žila zase v sobě, jako děvče, a ty staré moje ideály v duši opět se umístily.“
O čem je tedy vaše Babička?
Ta knížka je celá o mojí mamince, která mi nedávno zemřela. Vyrovnávám se v ní s její smrtí. A pak je to taky vyprávění o mé babičce, přičemž děj je úplně jednoduchý. Xénii, která je moje alter ego, umře maminka a někdo jí z auta ukradne urnu s jejím popelem. A ona se diví, jak je možné, že ten zloděj nevzal auto, ale nějakou urnu, a pátrá, proč mu tak záleželo na popelu její matky. Takže se vydává na takovou skoro až pouť, na níž se dozvídá o své mamince stále překvapivější a překvapivější věci. Až nakonec zjistí, že žena, kterou považovala za svoji babičku, její skutečnou pokrevní babičkou není, že všechno je jinak. Takže ta knížka je i o mých babičkách.
A to jste se dozvěděla až teď, že vaše babička nebyla tou, za kterou jste ji celý život považovala?
Já už to vím delší dobu, ale v tomhle příběhu se to Xénie dozví teď, protože ta knížka není věrnou kopií reality. To, co se skutečně stalo, mi posloužilo jenom jako inspirace.
Jaké to je, vyrovnat se s takovou informací?
Mě to až tak nezasáhlo, ale mámu hodně. Když se to v dospělosti dozvěděla, byla v šoku. Proto chápu, že se adoptivním rodičům doporučuje, aby svým dětem už odmala říkali pravdu.
Pojďme od Xénie k vám. Máte dvě vnoučata a třetí je na cestě. Jak se vám líbí být prarodičem?
Moc, je to další rozměr lásky. Té úplně nemajetnické, absolutní. Mám čtyřletého vnoučka od Rozálie a vnučce od Bereniky je přes rok. Párkrát jsem je už hlídala i dohromady, ale bylo to dost náročné, tak se tomu trošku bráním, ale společně i s jejich maminkami jsme se už sešli mockrát. Máme spolu krásný vztah a holky taky moc milovaly moji mámu, jejich babičku.
Co pro vás bylo nejtěžší, když maminka navždy odešla?
Že ta její smrt přišla náhle. Sice jí bylo 87 let, ale byla celkem v pořádku, a najednou dostala infarkt, selhalo jí srdce. Na druhé straně to byla hezká smrt. Rozhodla si o ní tak trochu sama tím, že po prvním infarktu odmítla katetrizaci. Ten následující už nepřežila.
Stihly jste si říct všechno?
Myslím, že ano, nemám pocit, že by mezi námi zůstalo něco zásadního nevyřčeno. Ale v knížce je to jinak. Když se Xénie o mamince dozvídá nové věci, velmi často se jí ptá: „Proč ses mi s tím nesvěřila?“ Knížka a skutečnost se liší.
Nemáte strach, že si čtenáři budou Xénii plně ztotožňovat s vámi?
To už dělají, ale strach z toho nemám.
Takže v té knize není nic, co by vám vypálilo na čelo ještě větší cejch, než tam už máte v souvislosti s Tajnou knihou?
To už nejde. (smích)
Potýkáte se pořád ještě s důsledky toho, že jste svůj milostný příběh zveřejnila?
Ne, myslím, že teď už je to dobrý, naopak to celé mění směr. Ale v knize Xénie působí jinak. Představuje ženu, která je „odkecanou“ spisovatelkou. Dříve byla úspěšná a teď už tak není. Potřebovala jsem to pro ten příběh, protože jsem chtěla říct, že o ženy padesát plus už nikdo nestojí. I když já sama mám to štěstí, že o mě leckdo leckde ještě stojí. Hlavně čtenáři, a to je pro mě hodně důležité.
Jak ta kniha vznikala?
Zvláštně. V hlavě mi myšlenka na ni ležela od maminčiny smrti, ale vůbec jsem nevěděla, jak ji pojmout, až jsem si začala myslet, že už ji nejspíš nikdy nenapíšu. A pak přišla pandemie, vytrysklo to ze mě a během roku jsem ji dala dohromady.
Dodržovala jste nějaký pracovní režim nebo rituály?
To ne, dopřála jsem si psát, jenom když se mi chtělo, ale neustále jsem si dělala do mobilu nějaké poznámky, které jsem pak do knihy začlenila. Ta knížka mi pořád táhla hlavou.
A ty rituály?
Potřebuji jenom docela dlouho koukat do blba a popíjet u toho zelený čaj, než začnu psát. A pak docela pomáhá stoj na hlavě. To už dělal Gándhí a potvrzuji, že je to skutečně účinné. Třeba o přestávkách mezi psaním.
Jste jogínkou?
To bych o sobě říct nemohla, ale cvičím jógu mnoho let.
Co na knihu říkají dcery?
Zatím ji má jenom Berenika, Rozálie ještě ne, ale už si ji taky vyžádala. Hodně pracují, tak toho času na čtení moc nemají. A pak tuší, že je ta kniha hodně o mně, tak tam možná z jejich strany panují i nějaké obavy.
Že se tam dočtou něco o sobě? Jsou tam vykresleny i jejich životní příběhy?
Je tam Xénie, takže jsou tam i její dvě dcery, ale nemají už takovou roli jako v Deníku šílené manželky, kde byly vlastně permanentně. Už jsou dospělé.
Chystá se některá z vašich knih k zfilmování?
Možná, ale o tom bych zatím ještě mluvit nechtěla. Robert Sedláček ale právě točí podle mého scénáře film Řekni to psem. Hrají v něm moje dcera Berenika, Veronika Žilková, pan Lábus a mnoho dalších úžasných herců. Měl by jít do kin na jaře příštího roku.
O čem bude?
O holce, které je kolem třiceti a která měla vztah, o němž se domnívala, že je hezký. Plánovala miminko a místo něj dostane od svého partnera kopačky a psa, kterého vůbec nechtěla a nemá ráda. Tak si k němu hledá vztah a do toho se nedobrovolně ocitá mezi pejskaři, kteří jí přijdou úplně příšerní.
Kde jste k tomu příběhu přišla?
Potkala jsem ho. Kamarádka mojí starší dcery mi ho vyprávěla, stalo se jí něco velmi podobného.
K čemu usednete během příštího lockdownu, o kterém se už začíná šuškat, že by měl přijít s podzimem?
Zatím mám dost práce kolem téhle knížky. Vydala jsem si ji sama, tak se o ni starám i produkčně a moc mě to baví. Tak si dopřeju luxus, že nic nového zatím psát nebudu.
Z jakého důvodu jste si ji vydala sama – z ekonomického?
Ekonomický důvod nebyl ten hlavní, na vině je spíš lockdown. Myslím si, že lidi si teď už budou dělat všechno sami a taky si za tím stát. Řekla jsem si, že ta péče, kterou knížce dám já, bude lepší než od kohokoliv jiného. Rozhodně bych ale nerada, aby to vyznělo špatně vůči nakladatelství Albatros, kde jsem vždycky byla spokojená. Jenom vím, že já sama dám sobě všechno, to oni nemůžou, protože těch autorů vydávají hodně.
autor: Ivana Bachoríková
