14°C
Vy jste zhubnul!
Snažím se, protože když člověk dělá do módy, musí jít příkladem. I když já jsem odpůrcem toho, aby se lidi identifikovali s modelkami. Móda se nedělá jenom pro hubené holky, móda je pro všechny. A moji největší klientelu tvoří plnoštíhlé ženy, ne ty hubeňoučké.
Co tedy děláte, abyste si figuru udržel?
Nic zvláštního. Jím všechno, i prasárny, když se nekontroluji. Ale miluji pořádné snídaně, ty jsou pro mě základ. Ráno sním, co se do mě vejde, a pak mám až mezi třetí a čtvrtou hodinou odpolední obědo-večeři. A to mi stačí. Víc opravdu nemusím, i když se říká, že bychom měli jíst až pětkrát denně. Ale vyhýbám se tučným věcem. Jím libové maso, mám rád saláty… A i když u nás na Kubě se jí hodně vepřové, já jsem spíš na hovězí. Na druhou stranu, co se týče alkoholu, tam se neomezuji vůbec.
Preferujete latinskoamerickou snídani, nebo evropskou, když je váš partner Belgičan?
On nesnídá jako já, po ránu jí velmi lehounce, skoro nic. Ale já musím mít slané i sladké. Míchaná vajíčka, šunku… A končím sladkým. Do toho přidám i ovoce. A v létě mám rád mimosu. To je prosecco smíchané s pomerančovým džusem. Piju ho ráno místo ovocné šťávy. A buď je to dáno geneticky, nebo tahle moje dieta opravdu funguje. I když ona to ani dieta není, protože opravdu nehladovím.
Latinoameričané jsou považováni za optimistické veselé lidi. Podařilo se vám udržet si dobrou náladu i během uplynulého roku, kdy jsme nic a nikam nemohli?
Bral jsem to normálně. Mně lockdown nevadil. Konečně jsem měl čas na sebe a věci kolem baráku. Byl jsem na zahradě, staral se o květiny nebo ležel u bazénu. Udělal jsem si domácí dovolenou. Ale mrzelo mě, že mi odešel tatínek. Byl mezi prvními na Kubě, kteří měli covid, a umřel. Nemohl jsem mu jít ani na pohřeb, protože se tam nebylo jak dostat. A teď už to budou pomalu dva roky, co jsem neviděl mámu. Letět za ní nemůžu, protože i když jste očkovaná nebo přiletíte s PCR testem, musíte do karantény, což znamená čtrnáct dní být zavřená v hotelu.
Kolik měl tatínek let?
Zemřel pár týdnů před svými osmdesátými narozeninami. Maminka je o čtyři roky starší. Je silná, ale mám o ni strach, protože na Kubě to není s koronavirem jako tady, kde ho je méně a méně. Navíc je tam špatná ekonomická situace, a to se odráží i ve zdravotnictví. Chybí léky a na všechno je fronta. Vzpomínáte, jaké to bylo tady za komunismu? Tak takhle to teď vypadá na Kubě. A v těch frontách stojí lidi nalepení jeden na druhého, přitom nemají na obličejích kvalitní roušky. A když mají nařízeno zůstat v karanténě, tak to nerespektují. Navštěvují se, baví se, popíjejí…
Šil jste během pandemie roušky?
Šil, z pěkných látek. Pomáhal jsem důchodcům a nemocnicím. Věnoval jsem tomu na začátku pandemie hodiny a hodiny. Pak lidi zjistili, kdo je vyrábí, a chtěli z toho udělat byznys. Ale v tomhle podnikat nechci. Já to beru vážně. Nemoc je nemoc, a když někdo potřebuje pomoc, tak pomůžu, ale abych z toho profitoval, to ne.
Poslal jste nějaké roušky i na Kubu?
Jenom svojí rodině. Protože posílat něco jen tak naslepo podle mě nemá smysl. Neměl bych záruku, že se dostanou tam, kam mají.
Co říkáte módě v době koronaviru? Nezaznamenal jste, že lidé polevili a už tolik na nových trendech nelpí?
To je pravda. Jednak nebyl důvod „strojit se“, když se nikam nechodilo, jednak se zastavil módní průmysl. Všechny butiky byly zavřené. A když se konečně otevřely, lidi v nich našli staré kolekce. Prodávají se věci ze skladu, a to je pro módu, bohužel, krok zpět.
Jak se díváte na práci mladší generace návrhářů?
Mně přijde, že ztratili směr, vizi, co je móda. Móda není šaškárna. Oblečení musí mít styl a vypadat dobře. Chápu, že chtějí přijít s novými trendy, ale co je to ten trend? Že vymyslím něco bláznivého na přehlídku a pak to nejsem schopný zobchodovat? Já když tvořím, a jsou to i extravagantní věci, dělám je tak, aby byly prodejné. Miluji eleganci, líbí se mi ženská postava a mám rád, když někdo vidí ženu v mém modelu a řekne: Wow! A naopak se mi nelíbí oblečení, co vypadá jako pytel. Nemám rád módu, co nemá hlavu ani patu. Ale návrháři těsně po škole předvádějí svoje modely na Fashion Weeku a chtějí, aby se o nich mluvilo. Ano, bude se o nich mluvit, ale krátkou dobu. Já jsem začínal v roce 1999, držím se a doufám, že se budu držet dál.
Chodíte doma v pohodlném oblečení, třeba v teplákovce?
Ano, ale teď v létě spíš v trenýrkách. Samozřejmě značkových.
A k nim jste si pořídil i kérku. Prostředkem lýtka se vám na obou nohou táhne od kolene až ke kotníku čára, která imituje švy na dámských silonkách.
A navíc tam mám vytetované svoje logo OL a na druhé noze je morseovkou moje jméno. Ty švy jsem si nechal udělat na počest svojí mámy. Vyprávěla mi, jak v padesátých letech byly v módě tělové punčocháče s černým švem uprostřed. Na Kubě jen málokterá žena mohla něco takového sehnat, a tak moje máma vzala tužku a ten šev si na ně sama namalovala. (smích)
Už léta jste stále s jedním mužem, ani pandemie na tom nic nezměnila…
Oficiálně jsme manželé. Tady jsme se nemohli ani registrovat, protože nejsme Češi, ale v Belgii je jedno, jestli manželství uzavírají osoby stejného nebo různého pohlaví, tak jsme se vzali tam. Upřímně, dělali jsme to jenom kvůli majetku. Pro případ, že by se jednomu z nás něco stalo. Ale tím samotným papírem se pro mě nic nezměnilo. Jsme spolu už 28 let. Podle mě na lásku papír nepotřebujete, takže ani moc nechápu, proč gayové tak bojují za možnost brát se. Ale stejně tak nerozumím tomu, proč to vláda není schopná odsouhlasit. U adopce je to něco jiného, ale taky nevidím nic špatného na tom, když homosexuální pár vychovává odložené dítě. Protože většinu těch dětí, které jsou v dětských domovech, tam zanechaly heterosexuální páry. A když má nějaký gay pár dobré srdce, slušný život, zázemí a chce poskytnout dítěti lepší budoucnost, tak proč by nemohl?
A co vy, nechcete si adoptovat dítě?
Už ne. Je mi šestapadesát, a kdybych si pořídil malé dítě, nebudu mu tátou, ale dědou. Už bych na něj neměl sílu. Ale kdybych byl mladší, tak klidně. A nebylo by to složité, protože v Belgii zákon dovoluje, abyste si coby manželé adoptovali dítě nebo si najali náhradní matku, která vám ho odnosí.
Tak jste to prošvihl…
Jsem kmotrem dvěma dětem a to mi stačí. Jednou, až já ani můj manžel tady nebudeme, všechno zdědí.
To znamená dům včetně vašeho exotického zvěřince. Nebo ho už nemáte?
Zvířata mi postupně všechna odešla, teď už mám jenom dva klokany. A žádné další nechci. Je s tím spousta práce a já toužím po klidu.
Proč právě klokany?
Dostal jsem je darem. A moje velká chyba byla, že jsem nedokázal říct ne.
Čím se teď pracovně zabýváte?
Pracuji na kolekci podzim/zima 2022, kterou mám v plánu odprezentovat na Fashion Weeku v Teplicích.
autor: Ivana Bachoríková
