3°C
V srpnu budeme mít možnost vidět vás v představení Romeo a Julie, které je součástí Shakespearovských slavností. Je pravda, že se bojíte, jak ho diváci přijmou?
Ne, že bych se bála, ale jsem zvědavá na reakci ortodoxních shakespearovců. Pokud očekávají klasiku, budou v šoku.
A jak ho přijali na Slovensku?
Velmi dobře. Hráli jsme ho dvě léta na hradě v Bratislavě a moc se líbilo. Hlavně mladým. A to byl taky cíl. Producentka představení společně s režisérem Dodo Gombárem chtěli Shakespeara přiblížit mladší generaci, proto je to udělané moderně.
Vy v něm hrajete chůvu…
Ano, ale nakonec se moje postava jmenuje Dada, poněvadž režisér pochopil, že dojka, jak říkáme té roli na Slovensku, se ke mně vůbec nehodí. Tady ji hrála například Naďa Konvalinková, která jí vizáží i naturelem odpovídá, ale já jsem její protipól. Tím, že tam zpíváme, Romeo je kapelníkem punkrockové kapely, je naše představení úplně jiné.
Přirovnala jste se k Cher, extravagantní americké zpěvačce a herečce.
Moje chůva je věčně mladá, čímž mi připomíná Cher, proto jsem ji zmínila. Nehraji starou paní, ale v podstatě sebe, proto můžu být Juliinou kámoškou. I scéna je moderní. Máme na ní schody až do nebe. Takže kromě toho, že nesmíme splést ty nesmírně těžké texty, musíme si dávat pozor i na to, abychom z nich nespadli. Sama po nich lítám v strašně vysokých podpatcích, ale naštěstí jsem na ně z civilu zvyklá. Přesto se mě lidi ptají: „Siso, proboha, jak to dokážeš? Báli jsme se, že uklouzneš nebo si podvrtneš kotník.“ Ale to nepřipadá v úvahu, takové věci si vůbec nepřipouštím.
Prožila jste kus života v Česku, jak jste se najednou ocitla zpátky na Slovensku?
Původně jsem chtěla v Praze zůstat, dokonce jsem tu už stavěla dům, ale něco mi říkalo: Běž domů. Mám někde v hlavě takovou nápovědu, šestý smysl, a když mi něco našeptává, poslechnu ho. A udělala jsem dobře, jinak bych nepotkala svého muže. Takže všechno zlé je v podstatě dobré. Pořád jezdím i do Prahy, vracím se sem ráda, před pandemií jsme měli krásný koncert na Žofíně, který býval mojí domovskou scénou. Ale centrum mého života je už v Bratislavě.
Byla jste tady hojně obsazovaná, hrála jste v muzikálech Hamlet, Krysař… Jak těžké bylo vracet se mezi své slovenské kolegy?
Zpátky mě dostali Lasica se Satinským, kteří mě viděli zpívat v Praze a následně mě pozvali do svého pořadu Niekto je za dverami. Byla to pro mě obrovská příležitost. Zapívala jsem pět písniček, zatancovali jsme si spolu a bylo to strašně krásné. Neskutečná sranda. Když to představení viděli novináři, byli šokovaní: „To je nějaká Polka, nebo kdo to je?“ Protože já ze Slovenska na nějaký čas úplně zmizela. Když jsem v roce 1996 přišla do Česka, začala jsem dennodenně hrát a úplně jsem se od slovenské scény odstřihla. Moje kariéra se odvíjela tady. Takže Slováci byli v šoku, kdo jsem a kde jsem až doteď byla. Prý kdo mě schovával... Když jsem se opět vrátila na Slovensko, začali mě obsazovat v divadlech do různých rolí, takže jsem pár roků pendlovala tam a zpět. Dopoledne jsem zkoušela v Bratislavě a večer hrála divadlo v Praze. Bylo to náročné, ale takový je už můj život.
To tedy ano, vždyť máte za sebou osm operací!
Bohužel, zdraví mi nebylo dáno do vínku, celý život bojuji s nemocemi. V roce 2014 přišly první vážné problémy a od té doby se to se mnou veze. Jdu z operace na operaci, ale všechno jsou to zákroky nezbytné pro život. Kdybych je neabsolvovala, jsem už dneska na vozíku.
Měla jste něco s páteří?
Ne, ale mám nové titanovo-keramické kyčelní klouby, propadla se mi klenba nohy a tak dále… Pak jsem měla jednu vážnou stomatologicko-chirurgickou operaci a po ní přišly další.
Jak to všechno zvládáte?
Velmi dobře. Devadesát procent úspěchu je psychika a já jsem obrovský optimista. Vždycky věřím, že všechno dopadne úžasně. Proto se s tím vypořádávám tak dobře. Doktoři říkají, že jsem ukázkový pacient. Když ležím v nemocnici, bavím celé oddělení, zpívám… Po operaci kyčelního kloubu nikdo týden nevstal z postele, a já hned, jak jsem cítila nohy, začala jsem běhat po chodbě.
Teď vás čeká ještě operace ruky, přičemž jednu už odoperovanou máte.
Ano, jako by toho už tak nebylo dost, postihla mě nemoc Vikingů – Dupuytrenova kontraktura ruky (deformita ruky, při které nelze narovnat zasažené prsty – pozn. red.). Přitom je to choroba, kterou trpí hlavně těžce manuálně pracující muži, pro ženu je netypická. Byla to dost komplikovaná operace, protože mi zasáhla i prsty. A teď musím jít i s druhou rukou. Jinak bych v ní nic neudržela, postupně se mi zavírají dlaně.
Jak to snáší váš manžel? Určitě o vás musí mít strach.
Velmi mě obdivuje. Říká, že absolutně nechápe, jak můžu tím vším procházet tak vesele a s nadhledem.
Nemáte strach ani z narkózy?
Ne, vždycky mě operují v narkóze. Například tahle operace ruky se dělá jenom při lokálním umrtvení. Zuby jsem si taky nechala dělat v lokálce, což byl masakr, protože jsem vnímala celý postup. A jindy jsem si u toho i zpívala. Fungovala jsem jako živé cédéčko na své vlastní operaci kyčelního kloubu.
Co jste zpívala?
Všechno, co mě napadlo. Operu, muzikál… Operovali mě ve Vídni a zůstával jim nad tím rozum stát. Pan primář mě pak dával všem za vzor. Když jsem po šesti týdnech byla u něj na kontrole, všichni, co byli operováni stejný den jako já, přišli o berlích, jenom já jediná bez nich. A ještě jsem mu v ordinaci zatancovala. Měla jsem už naplánované představení, tak jsem mu předvedla choreografii, aby mi ji schválil. Nejprve mu spadla čelist a pak mi řekl: „Siso, můžete to udělat znovu a můžu si to natočit?“ Prý to bude ukazovat na lékařských kongresech jako něco neuvěřitelného.
Jste tady s manželem. Doprovází vás často?
Když může, tak ano. A tohle byla cesta do Prahy, tak si ji nenechal ujít. Měli jsme teď desáté výročí svatby a chtěli jsme si ji při té příležitosti zopakovat. Na naší svatbě bylo totiž strašně moc hostů, včetně prezidenta (Ivan Gašparovič – pozn. red.). A jak jsem se všem věnovala, byla jsem pořád ve střehu. Když jsem se konečně v šest ráno zastavila a prohlásila jsem "pojďme se bavit!", všichni už byli vyřízení. Tak jsem si řekla, že za deset let si to dáme znovu a tentokrát si to užiju já. Jenomže přišla pandemie a druhou svatbu jsme mít nemohli.
Jste čím dál tím štíhlejší, děláte pro to něco?
Určitě je to zčásti genetika po mých rodičích, kteří byli krásní, vysocí a štíhlí. Ale musím se taky o sebe starat. Nedávno, ani ne tak kvůli vzhledu jako spíš pro zdraví, jsem si řekla, že zlepším svoje stravování. Tak jsem během lockdownu vyzkoušela dietu KetoMix, kterou držela moje kolegyně. Díky ní jsem strašně zhubla. Asi o patnáct kilo.
Za rok?
Za měsíc! Já ale neměla ani tak špeky jako spousty vody v těle. Od své první operace mám problém s lymfou, zavodňuji se. A tohle mi strašně pomohlo. Navíc jsem se cítila dobře a zdravě jako nikdy.
autor: Ivana Bachoríková
