2°C
Vydala jste autobiografickou knihu, v pořadí už třetí!
Ano, ta první se jmenovala Teď už to vím a ta druhá Jen krátká návštěva potěší, ta byla poděkováním Vladimíru Komárkovi, kterého jsem si strašně oblíbila, a měla jsem to štěstí být mu poslední dva roky jeho života nablízku. Jeho obrazy jsem doslova posedlá, mám jich doma celou sbírku. Vzpomínám na něj s láskou a často ho i cituji, například: „Když se něco napíše, nemusí se to pamatovat.“
A tahle poslední kniha?
Ta už je zase jenom o mně, zachycuje patnáct let mého života. Protože mám pocit, že to, co se o mně píše, nemám možnost až tak ovlivnit, chtěla jsem sama dát lidem odpovědi na to, co by je třeba mohlo zajímat. Docela jsem se na ní nadřela, víc než na těch předchozích. Jak je člověk starší, najednou víc od sebe i od druhých očekává a taky cítí zodpovědnost za myšlenky, které pustí do éteru. Proto jsem ji do poslední chvilky doplňovala, předělávala, vyhazovala jsem fotky a nahrazovala je jinými, až mi ji vydavatelé museli vytrhnout z ruky, aby vůbec vyšla. Ale stojím si za každým slovem, fotkou i stránkou.
Nalistovala jsem zrovna tu, kde mluvíte o svých bývalých partnerech. Řekla jste jim, že o nich budete psát?
To nebylo třeba, protože žádný z nich se nemusí obávat, že bych o něm psala špatně. Za prvé to nedělám a za druhé jsem ani neměla důvod. Ale je pravda, že jsem pak každému poslala pasáž, která se ho týkala, aby věděli, že jsou v mých vzpomínkách zaznamenáni velmi hezky.
Pěkně mluvíte o Petru Makovičkovi, kterému jste byla na svatbě, a dokonce zpívala na křtinách jeho syna, ale velmi málo mluvíte o Stanislavu Penkovi, vašem prvním manželovi.
Nebyl důvod, protože prošel mým životem krátce a rychle. Ona to byla tak trošku zmatečná svatba, jako bych si chtěla za každou cenu vydupat štěstí. Ale to nejde, na štěstí se tlačit nedá. A mluvit o manželství, které trvalo půl roku, podle mě nemá smysl. To ale neznamená, že když ho někde potkám, že ho neuvidím ráda.
A stalo se, potkali jste se během posledních let?
Ano, myslím, že na Žofíně na nějakém koncertě, jinak se spíš míjíme. On má rodinu, děti a žije se mu určitě dobře. Já si myslím, že se mnou by to tak úplně nedával. Nebyl typ, který by podobný druh ženy vedle sebe vydržel, a platí to i obráceně.
Naopak hodně zmiňujete Petra Kratochvíla, píšete, že si voláte každičký den. Nějak se mi tomu nechce věřit.
Ale klidně můžete. Je to tak, už dvacet let si pravidelně voláme. Je to taková naše tradice. Hlavně máme pořád o čem mluvit díky tomu, že spolu máme dítě a taky divadlo. I když v divadle byl Petr během rekonstrukce jenom dvakrát a ani neví, jak to v něm teď vypadá. Ale já mu do telefonu všechno popisuji. On už nás má všechny na dálkové ovládání, právě přes ty mobily. (smích)
Podívejme se, jak se to za ta léta otočilo! V tomhle divadle býval producentem a byznysmenem on a vy „pouze“ umělkyní, a teď sama děláte byznys.
Taky mám jeho školu. Nastavil mi před třiceti lety určitý řád, seznámil mě s pravidly šoubyznysu a já, jak se ukázalo, jsem v některých věcech docela šikovná a učenlivá. S Petrem jsme už tak sehraní, že začnu větu a on ji dopoví. A tohle divadlo je společný podnik. Nese sice moje jméno, ale jenom proto, že jsem z naší rodiny mediálně nejznámější. Ale není jenom moje, je to divadlo celé rodiny a jednou to tady převezme náš syn Filip.
Necítí to jako zátěž, když už teď ví, že časem bude mít na bedrech takový podnik?
Jestli bude chtít pokračovat, tak fajn, a když ne, nikdy ho do toho nutit nebudu. Jestli je něco, na čem mi v životě opravdu záleží, tak je to svoboda. Mně ji dává kulturní dům v Otvovicích a moje divadlo. Teď se můžu sama rozhodnout, co, s kým a kde budu dělat. A přináší mi ji i Formanka, hospoda v Otvovicích. Muzika mě strašně baví, ale poznala jsem, že se uživím i hlavou a rukama, což je pro mě důležité zjištění. Líp se mi díky tomu dýchá. Lidi říkají, že jde ze mě větší klid, ale to je dáno tím, že jsem ve svém.
Mě jenom udivuje, jak to všechno stihnete opečovávat. To už je tolik projektů, o které se staráte!
Ale ony ke mně chodí přirozenou cestou. Před dvěma lety by mě vůbec nenapadlo, že Divadlo Ta Fantastika ponese moje jméno, že se pustím do jeho rekonstrukce a budu v něm principálkou. Sice jsem jí vždycky byla, ale zpovzdálí. Dlouho jsme tady hráli hlavně vizuální představení pro cizince, a to byl obor Petra Kratochvíla. Jenomže najednou přišla doba covidu a turisté se ze země vytratili. Kdybych nezasáhla, divadlo by padlo, což jsem nechtěla dopustit. Proto jsem ho začala renovovat a připravovat pro českého diváka. A ten si se mnou spojuje určitou úroveň, tak jsem ho musela celé předělat. Petr mi dal volnou ruku, akorát ho to celé trošku stresovalo, protože měl jinou představu. Ptal se mě: „Proč předěláváš šatny, tam přece lidi nechodí.“ A já mu říkám: „Počkej, ale my, umělci, jsme přece taky lidi.“ (smích) Ale když potom viděl na fotkách, jak to tady vypadá, pochopil, že takhle je to správně. A doufám, že ho sem dostanu i osobně, aby spatřil, do čeho jsem se pustila, a mohl všechno zkontrolovat. Teď už čekám jenom na nové sedačky a oponu, ale i s tím, co máme, se dá zatím vydržet. Jinak je tu všechno do puntíku nové a nádherné.
Hrálo se tu už?
Zatím jsme tu měli jenom streamované koncerty a besedy. Divadelní premiéru plánujeme až na září. Bude to představení s panem Nárožným. A já teď v divadle dělám pravidelně den otevřených dveří, aby se sem lidi naučili chodit a viděli, jak to tu voní, jak je to hezký, kde můžou parkovat... Léta za mnou putovali do Karlína, a teď je chci zase přivést zpátky sem.
Ale neodpověděla jste mi, jak chod všech těch zařízení zvládáte...
Tím, že mě to baví, tak mě to ani nezatěžuje. Zásadně se nepouštím do ničeho, co mě netěší. A obklopuji se lidmi, na které se můžu spolehnout. V restauraci v Otvovicích mám skvělého provozního a nemluvím mu do jeho zaměstnanců, protože je to jeho starost. Kulturu nahoře na sále dělám já s kamarádkami, teď tam chystáme vlastní bazárek a jsme už tak sehrané, že vím, že když přijdu, všechno bude připravené, uklizené a na všech pozicích správní lidé. Ať už to bude u štendrů, u pokladny nebo u prodeje andílků. Pak mám tady vedle divadla kamenný obchod a v něm jsou k dostání zase jiné šperky, než prodávám na charitativním e-shopu, a taky moje desky, knížky, káva v plechovkách, která je dalším mým produktem. To, co se v divadle sní a vypije, jde z mojí Formanky Otvovice, protože chci mít kontrolu nad každou sladkostí i chlebíčkem, který se tady prodává. Všechno je propojené a přirozeně na sebe navazuje, takže mě to nijak nezatěžuje. Jenom nespěchám. Neplánuji mít tady představení každý den. Říká se "pospíchej pomalu", tak se toho držím. A zatím tady dělám den otevřených dveří, kdy se fotím s lidmi, povídáme si, vyrábím jim šperky... Je to příjemné setkání, díky kterému se sem budou určitě rádi vracet.
Vzpomenete si na své první setkání s fanoušky po lockdownu?
To bylo po té první vlně a z divadla vedla fronta až na ulici. Trvalo to sedm hodin v kuse, než jsem se se všemi mohla setkat osobně. Obdivovala jsem jejich trpělivost. Teď už to bylo klidnější, protože jsem našla systém, jak na to. Aby lidi jen tak nestáli ve frontě, nabízíme jim možnost projít se zákulisím. Věnuje se jim můj Filip se svými nevlastními bratry a kolegyněmi z divadla. Lidi si tady můžou dát kávu nebo naši otvovickou zmrzlinu a je to takový milý. Jmenuje se to Den s Lucií a dělat to budu skoro každou neděli až do konce prázdnin. Cítím na sobě, jako by se jedna kapitola mého života uzavřela. Mám dvacet slavíků a spoustu dalších cen, které už ani nemám všechny doma, ale jsou vystaveny v dalších mých zařízeních a něco přijde ještě sem do divadla a do restaurace. A Muzeu českého granátu, které mělo dosud jenom repliku, jsem přinesla originál slavíka, který tam teď vystavují.
No jo, anketa Český slavík skončila…
Ale já to myslím obecně. V jedné své písničce zpívám: “Už nechci řvát, už chci jen zpívat, na hvězdy se dívat a dobrý kafe pít. A v noci jít spát a teď už stačí jenom být.“ A to je přesně ono, už by tady v tom divadle mohli klidně hrát jiní. Dřív jsem si vybírala role a teď si budu vybírat hry, ve kterých ani nemusím účinkovat. Cítím, že kdybych měla celé své okolí živit už jenom rukama nebo produkováním věcí pro druhé, tak by mi to ani nevadilo. Samozřejmě, jeviště miluju, ale pokud by mě na něj náhodou už nikdo nepustil, tak vím, že mám ještě jiné možnosti a plány a že je to vlastně v pohodě.
S čím za vámi lidi po lockdownu chodili?
Byli nadšeni, říkali, že se jim stýskalo. Plakali. A měli radost, že se jim věnuji a dávám svoji energii. To vždycky každý ocení.
Pořád se chodíte nořit do vany s ledem?
Já jsem ji dostala od Radečka k narozeninám, tak už ji mám doma a jsem tím posedlá. Věnuji se tomu už třetí rok, akorát teď už nemusím nikam docházet. Původně jsem si představovala, že si koupím celý mrazák, aby tam ten led vydržel dýl, ale takhle je s tím méně práce. Kupuji ho porcovaný a nemusím ho někde sekat.
Jak je ta lázeň studená?
Má půl stupně a nořím se do ní na dvě minuty až po bradu. Napoprvé je to nepříjemné, člověk má pocit, že to nepřežije, ale pak zjistíte, že to tělu dělá moc dobře.
A hlavě asi taky.
Ano, hlava vypíná, myšlenky odcházejí.
Jak často se do něj noříte?
Jakmile mám čas a je vhodný okamžik. Ale teď je můj diář do konce roku tak plný… Ale chválabohu! Nechci si stěžovat. Rok a kus bez diváků a bez jeviště byl dlouhý. Ty emoce, které jsem neměla kde vyplácat, jsou na mém těle i psychice znát.
Která část vzpomínek pro vás byla při psaní knihy nejtěžší?
Umírání maminky. To bylo strašně bolestivé. Navíc odcházela dlouho. Myslím si, že i pro to, abychom si stihli zvyknout, že tu jednou nebude. Ale jde to těžce. Až rok od její smrti jsem byla schopna maminku „pustit dál“. V tom období bylo v mém životě všechno špatně, provázely mě i zdravotní potíže. Najednou jsem měla pocit, že odcházím s ní. Až jsem si řekla: „Dost!“ Šla jsem na hřbitov a řekla: „Maminko, teď už můžeš odejít, já to všechno zvládnu sama.“
Jak se daří tatínkovi, který si taky prošel vážnou nemocí? Nemá novou partnerku?
Tatínek se drží. Je mu 84 let a pořád řídí auto. A je čilý, když jdu kolem jeho domu, sleduji poznávací značky zaparkovaných aut a hned vím, kdo je u něj na návštěvě. (smích)
Říkal vám, že nikdy nesmíte podstoupit plastiku obličeje, abyste neztratila důstojnost.
Tatínek mi říká různé moudré věci, a tohle jsem mu opravdu musela slíbit. Ale ani já sama bych nejspíš do invazivních zákroků nešla, už kvůli svým očím (následek onemocnění štítné žlázy – pozn. red.). Když se na sebe dívám do zrcadla, někdy se nepoznávám. Sama se vidím v lepším světle. Ale lékaři jsou spokojení, že ty moje oči vypadají dobře, a přáli by si, aby to tak zůstalo napořád.
Tatínek vám také radil: Nesnaž se ovlivňovat lidské životy, nevstupuj do cizích životních příběhů! Ale vy jste ho neposlechla a naběhla si. Zachránila jste kamarádku před potratem, když si další dítě nemohla dovolit, ale toužila po něm. Koupila jste jí dům se zahradou, vystrojila veselku, novomanžele u sebe zaměstnala – a jejich štěstí stejně netrvalo dlouho...
Ano, opustila rodinu, manžela i dům… Připravila jsem jí život na obláčku, splnila jí vše, co si kdy přála, a dala jí jistotu bez hranic. Jenomže tím, že jsem zhmotnila všechny její sny, tak jsem jí je taky svým způsobem vzala a ona zatoužila po jiných. Je to pro mě poznání, že bych neměla lidem pomáhat za každou cenu, prošlapávat jim cestičku, řešit jejich trápení. Protože každý má zodpovědnost sám za sebe.
autor: Ivana Bachoríková
