Úterý 3. srpna 2021
Svátek slaví Miluše, zítra Dominik
Oblačno, déšť 22°C

Alena Mihulová s Bolkem Polívkou znovu jako manželé!

22. června 2021 | 06:00

Hraje obyčejné ženské, a ráda. Odměnou je jí důvěra diváků, kteří se jí pak svěřují s vlastními životními příběhy. Během pandemie natočila Alena Mihulová další film s Bolkem Polívkou, zahrála si v seriálu a vrací se i do divadla. Nouzový stav ale využila především k obnovení kontaktů se vzdálenými příbuznými.

Ale copak to vidím, vy kouříte? To jste se naučila během pandemie?

Kdepak. Asi před šesti sedmi lety. Nikdy předtím jsem nekouřila, a najednou jsem si řekla, že bych se to měla naučit, protože co kdybych to někdy potřebovala? Kdysi jsem točila s Karlem Kachyňou (zesnulý manžel Aleny Mihulové, pozn. red.) film Městem chodí Mikuláš, ve kterém jsem zdravotní sestřičkou a neustále řeším s třináctiletým klukem, že mi krade cigarety. Dokonce jsem tam měla scénu, kdy jsem musela kouřit. Trvalo to jenom dvě tři vteřiny, ale kuřáci se mi pak smáli: „Ty tu cigaretu držíš jako prase kost!“ A už tehdy jsem svému muži řekla: „Já se to učit nebudu. Co kdybych u toho zůstala?“ Protože v šestnácti, kdy jsem to zkusila poprvé, mi to docela chutnalo, i když jsem ani šlukovat neuměla. Ale to bych zřejmě překonala, jenomže moji rodiče kouřili každý čtyřicet denně, u nás to vypadalo jako kuřácký doupě, proto jsem cigarety zavrhla a až před pár lety jsem se naučila kouřit. A od té doby jsem to nepotřebovala.

Je toho víc, co jste se musela kvůli filmovým rolím naučit?

Třeba lyžovat. Nejsem žádný lyžař, akorát v prváku na JAMU jsem byla na lyžařském výcviku, kde jsem vášnivě a s láskou plužila. A když jsme točili s Olmem Omerzuem film Atlas ptáků, byla naplánovaná cesta do Alp, kde jsem měla lyžovat. Takže mi produkce najala skvělou instruktorku a té paní se během čtyř pěti setkání podařilo naučit mě to.

V tom případě jste talent!

To si nemyslím. Ona byla fakt dobrá. Taky říkala, že neměla nikoho, kdo by jejím instrukcím tak pečlivě naslouchal. Povídám jí: „Není mi dvacet, abych se mohla pořád dokola sápat na kopec. Proto si to potřebuji dobře naposlouchat a správně naučit. Musím už s energií šetřit.“ A nakonec se ta scéna vůbec netočila, protože jsme během pandemie nemohli do Alp. Ale film je hotový a teď by měl mít premiéru.

Alena Mihulová: Doufám, že budu dobrá tchýně! • VIDEO: Adam Balažovič

Koho v něm hrajete?

Paní, která pracuje ve firmě hlavního hrdiny, což je Mirek Donutil. Později se ukazuje, že spolu měli nějaký vztah, který skončil, ale to není to nejdůležitější. Nastane tam situace, kterou všechny postavy začnou řešit. Přičemž on má dvě děti a já dceru, kterou hraje Eliška Křenková. Měly jsme spolu jenom jeden dialog, ale krásný. Eliška je pro mě typ herce, se kterým se mi hrozně dobře spolupracuje, protože hraje zevnitř, a to je mi blízký. Takže pro mě to byl zážitek. Ale jinak byl mým hlavním partnerem pes. Olmo mě potěšil, protože mi dal vybrat mezi bišonkem a hrubosrstým jezevčíkem. A já chtěla jezevčíka, protože jsme ho mívali doma. Když mi pak toho psa přivedli - on už to byl trošku dědeček a jmenoval se Karel, což bylo docela legrační - vypadal přesně jako ten náš.

A „uměl“ scénář? Věděl, co se po něm chce, poslouchal?

Bohužel, pokud na něj přišla řada v noci, usínal nám před kamerou. Jinak byl ale strašně hodný, jenomže jak už měl svůj věk, zavíraly se mu oči. Já měla ve scénáři, že mám mluvit na psa, a on spal. Museli jsme pak trošku improvizovat. Ten pes byl jeden parťák, bezvadnej, ale celé natáčení měl dost na háku, a druhým mi byl počítač. A to pro mě bylo hodně těžký. Musela mě do toho zasvěcovat dcera se svojí přítelkyní. Nakonec jsem si s ním nějak poradila.

Takže i během pandemie jste pracovala…

Ale tohle se roztočilo minulý rok v únoru, pak se to dotáčelo v červnu a postsynchrony jsem dělala v listopadu. Takže tam byly nějaké pauzy. To samé, když jsem s Bolkem dělala v létě seriál Hvězdy nad hlavou. Po pěti letech jsme opět vytvořili manželský pár, ale takový, co nemá žádné vážné problémy. Dá si pusu, dotýká se navzájem… Já jsem opět ta klidná laskavá matka, co všechno žehlí a harmonizuje, a on nervák, který jde do problémů naostro, byť nejsou zase až tak závažné. Naše rodina žije na farmě a má koně, což nás oba strašně těšilo, protože to prostředí, kde jsme natáčeli, bylo krásné. Dceru nám hraje Kateřina Fialová. Myslím, že jsme byli dobrá trojice.

Na koni jste nejezdila?

Původně ve scénáři taková scéna byla, ale nakonec se netočila. Myslím, že technicky by to byl problém, protože Bolek měl zrovna něco s nohou. A musím říct, že mně by se líbilo jezdit na koni. Ale nakonec jsem ho jenom vedla. Samozřejmě jsme tam měli dobrý koňáky, kteří věděli, kterého koně nám dát, takže jsem se jich nebála a mohla mít s Bolkem dialog i mezi dvěma koni,  které vedu za uzdu. Hlavně mě těšilo, že s Bolkem hrajeme po tak dlouhé době zase manžele, protože jsem s ním strašně ráda, a že nemáme konflikty, ale jsme k sobě vlídní.

Jak vás přivítal?

Svým klasickým způsobem, tak jak ho všichni známe. S rozpřaženou náručí: „Ahoj Ališuuuu!“

Vzpomenete si občas na natáčení Domácí péče?

Ano, velmi často mi ta myšlenka blikne hlavou. Jako vzpomínka na něco velmi hezkého.

Mluvíte o tom s Bolkem?

My o tom právě vůbec mluvit nemusíme, a stejně to mezi námi je.

Čeká vás hraní na Letní scéně Ungeltu s Petrou Nesvačilovou v inscenaci Skořápka a s Jitkou Smutnou v Přítelkyních. Máte ty texty v hlavě dobře uloženy navzdory roční pauze?

To teprve zjistím. Ještě jsem se do toho nepouštěla, protože nemá cenu opakovat si něco dva měsíce dopředu. A taky jsem měla jinou práci, teď jsem třeba s Vojtou Dykem točila seriál Pan profesor. Jsem tam v jednom dílu s Jirkou Štréblem. Hrajeme rodiče šestnáctiletého adoptovaného kluka. A ještě předtím jsem dělala s jedním mladým režisérem film Oběť. Občas se mi ten risk pracovat se začínajícími tvůrci vyplácí. A taky si velmi dobře uvědomuji vlastní pocity, kdy jsem byla hodně mlaďounká a už na tom prvním filmu mi kolegové pomáhali, hlavně Kachyňa s Jiráskovou. Nebo potom Ivan Rajmont v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Ten film je o ukrajinské mamince, která se svým pubertálním synem přijede do Česka a jsou součástí dramatického příběhu s momentem překvapení a rozuzlení. Já tam hraji její přítelkyni, byla to menší role.

Potřebujete vůbec divadlo, chybělo vám?

Upřímně, otázky typu „Chybí vám kontakt s divákem?“ nemám ráda. Mně to spojení kontakt s divákem zní hrozně, tak bych to nenazvala. Samozřejmě, až se na jevišti po tom roce zase zorientuju a opadne ze mě prvotní tréma, bude to radost. Vím, že mě zaplaví dobrý pocit z toho, že vidím, jak lidi reagují, smějí se nebo jsou dojatí anebo třeba jenom naslouchají a potom tleskají. Dost často s námi někteří po představení i mluví a ptají se na věci, které úplně nepochopili, nebo říkají své názory. To všechno je krásné a nenahraditelné. Ale nemůžu říct, že bych bez divadla žít nemohla. Ale pokud bych nějakou dobu nehrála, začalo by mi chybět. Ten stav, kdy jsem dlouho neměla práci, už znám. Herectví ke mně patří, to už od sebe nikdy neodpářu.

Taky by to byla škoda…

Jsem ráda, že i u nás se herec kolem padesátky může dostat opět k dobré práci a znovu mít to všechno, co mám já. Jsem za to opravdu velmi vděčná a šťastná.

Co vám přinesla pandemie kromě roku nečinnosti na divadle?

Překvapila mě, protože jsem překvapila sebe samu. Můj muž vždycky říkal, že je realista se sklonem k pesimismu a já jsem zase realistka se sklonem k optimismu. A já opravdu zjistila, že většinu času jsem měla spíš lepší náladu. Taky jsem se už na začátku rozhodla, že se tomu nepoddám a ten čas, pokud to půjde, věnuji blízkým a přátelům. Volala jsem si s celou širokou rodinou, se starými tetičkami, babičkou, všemi, které jsem celá léta neviděla. Podařilo se nám přes telefon obnovit kontakty. A teď pojedu, asi po tři čtvrtě roce, co jsme se neviděli, za nevlastním tátou, bráchou a ségrou do Brna. Během pandemie jsme si pravidelně volali. Zpočátku několikrát a pak aspoň jednou týdně. A byli jsme schopni říct si věci, o kterých jsme nikdy předtím nemluvili, i když v naší rodině se ventiluje všechno. Protože u nás se nikdo neuráží, nejsou tiché domácnosti… Vrátila jsem se taky k určitým videím a knížkám, pročítala si podtrhané pasáže a bylo pro mě příjemné zjistit, že i po letech si myslím to samé, a někdy jsem se naopak dostala i hlouběji k pochopení určitých myšlenek.

Dělala vám společnost dcera se svojí přítelkyní?

Ano, s holkami jsme se každou sobotu sešly, pustily si pěkný film, nechaly si dovézt jídlo z restaurace… Dodržovaly jsme to týden co týden, ať bylo, co bylo. A zabily jsme tím několik much jednou ranou. Byly jsme spolu, pochutnaly si na dobrém jídle a zároveň restauracím přispěly v jejich krizi. Vneslo nám to do našich životů něco nového a bylo to strašně fajn. Takže pro mě ta vynucená pauza nebyl vůbec problém.  Řekla jsem si, že se nechci jednou ohlédnout a zjistit, že jsem ztratila rok života, že ho promarnit nemusím. A udělala jsem, co šlo, aby se to nestalo.

autor: Ivana Bachoríková

Autor: Ivana Bachoríková