2°C
Jak se vám spí?
Na to se mě ptá teď každý a já odpovídám, že dobře. Můj spánek je vydatnější a hlubší. Když jsem bral stilnox, neměl jsem žádné sny a spaní bylo povrchový. Ten prášek byl dobrý akorát k tomu, aby mě uspal, ale už po čtyřech hodinách jsem se budil. A teď i sním. Po každém snu se sice probudím, což je jednou až třikrát za noc, ale z hlubokého spánku.
Co se zdá herci, který je bez práce a bez peněz? Že se otvírají divadla a proudí do nich davy lidí?
Musím se přiznat, že práce se mi do snů taky promítá. Ale já na tom nejsem tak špatně. Kromě toho, že natáčím seriál Sestřičky, rozvážím jídlo pro jednu brněnskou restauraci. Musím se nějak živit, než se otevřou divadla a než zase přijdou nabídky moderovat společenské akce. To, co teď vydělám za natáčení, by mi nestačilo. A ani nechci sedět doma a nic nedělat. Kurýrem jsem rád, baví mě to. Setkávám se s lidmi, povídám si s nimi, ale je to velká zátěž, protože všichni jezdíme dvanáct až patnáct hodin denně. A máme maximálně pár minut na základní potřeby. Pak už zase musíme za volant a rychle rozvézt, co je potřeba. Je to zajímavá profese, akorát velmi náročná.
Co vás přivedlo do Brna, když jste léta žil v Praze a původem jste z Jilemnice?
Za prvé mi tam přátelé zařídili léčebnu s nadstandardním režimem, takže jsem mohl souběžně natáčet seriál na Primě, za druhé nechci v Praze žít kvůli různým svodům.
Vaše léčba byla dost mimořádná nejen režimem, ale i tím, že byla krátká, a přesto účinná.
To je pravda, i psychiatři se tomu dodnes diví. Většinou to tak snadné není, v tomhle jsem byl výjimkou. Ale já měl obrovskou chuť rychle se vrátit do normálního života. Potkal jsem tam lidi, které doma nic nečekalo, neměli zázemí, rodinu, tak se tam drželi, co mohli, protože ta léčebna jim vlastně nabízela pohodlný život. Ale já už chtěl domů, pracovat naplno, být se svými kolegy, známými… Takže jsem měl jinou motivaci než oni, a proto ta léčba byla takhle úspěšná.
Co všechno jste bral, než jste se začal léčit?
Stilnox, neurol, zolpidem, buronil, quetiapin. Poslední tři roky i třicet prášků denně. Pokud bych v tom pokračoval, vedlo by to k jedinému: stal bych se dementním nebo by mi prasklo srdce. Doktoři říkali, že kdybych nebyl trénovaný, protože jako mladý jsem dělal sport a teď jsem zase chodil do posilovny, jsem už dávno mrtvý. Léčila se tam se mnou jedna psychiatrička, která taky brala takové množství prášků, akorát o pár let déle než já. A rozjela se u ní demence. Mě to minulo jen tak tak…
Co bylo tou poslední kapkou, která vás přiměla léčbu podstoupit?
Změnil jsem lékaře, a ti mi důrazně vysvětlili, že mám velký problém. Obávali se o mé zdraví, doslova o život a zároveň mi dali nůž na krk. Řekli mi, že další prášky mi napíšou jenom na dobu, než nastoupím léčbu. A já do týdne šel do léčebny.
Takže jste se bál, že by je vám už nikdo nepředepsal?
To ani ne. Kdybych chtěl, obstarám si je vždycky, sice by to bylo drahý, ale sehnal bych si je. Ale já už se dostával do stavů, kdy jsem mohl pracovat maximálně tři čtyři hodiny v kuse, víc ne. Nemohl jsem dýchat, normálně žít. Byl jsem na tom hodně špatně. Přišel jsem opravdu za pět minut dvanáct, doktoři v léčebně dokonce říkali, že za minutu dvanáct.
Jak se léčí závislost na prášcích? První noc ještě dostanete svoji dávku a následně vám ji zmenšují?
Ten postup je docela jednoduchý, takže jsem v duchu svým bývalým lékařům vyčítal, že mi nikdy neřekli, jak na to. Ale teď vím, že ambulantně bych to nezvládl. Zkoušel jsem si sám doma ubrat tři, čtyři, pět prášků, ale ve finále jsem se nikam moc neposunul. Až v nemocnici jsem pochopil, že bez lékařů, bez toho čtyřiadvacetihodinového denního dozoru bych to sám nikdy nedal. A nejen já, devadesát procent lidí, kteří jsou na tom podobně. Jde o to, abyste při odvykání nezkolabovali. Den před nástupem do léčebny jsem dokonce zkoušel hledat pomoc u léčitelky. Ta mi na noc všechny prášky sebrala a já vážně myslel, že umřu. Když jste na ně zvyklí a zničehonic vás od nich odstřihnou… Takže druhý den ráno mi přece jenom nějaké dát musela, abych to vůbec přežil, a večer jsem nastoupil do nemocnice.
Jak vypadala léčba tam?
Ta spočívá v tom, že už první den vám všechno seberou a místo toho dostanete diazepamy. Samozřejmě pokud jste závislá na prášcích. Alkoholici a další to mají jinak. Já jsem bral první dva dny po dvou diazepamech ráno, v poledne a další dávku večer. Potom se postupně ubíralo. Ale už zkraje, když jsem dostal na noc čtyři pilulky, jsem spolknul jenom dvě a dvě tajně odložil. Ráno jsem se k tomu lékaři samozřejmě přiznal. Řekl jsem mu, že po čtyřech jsem strašně malátný, že mi budou stačit dvě. Tím pádem jsem tu léčbu minimálně o dva měsíce uspíšil. Kromě toho mi dávali ještě nějaký nenávykový prášek na srovnání nálady, a to bylo všechno. A každým druhým třetím dnem jsme z diazepamu po půlkách ubírali až na nulu. Posledních čtrnáct dní jsem byl v nemocnici pouze na tom nenávykovém léku a víceméně kvůli tomu, že jsem si chtěl být jistý, že léčba byla úspěšná, a až se vrátím zpátky do reálného života a přijdou opět stres, únava a vypětí z práce, nezkolabuji. Chtěl jsem se stabilizovat a pak rychle odtamtud odejít.
S jakými pocity jste léčebnu opouštěl?
Zatím jsem to nikomu neřekl, ale ten poslední den v léčebně jsem měl lehkou depresi… Protože já jsem člověk, který si vždycky na nové prostředí a lidi dlouho zvyká, a když konečně přivyknu, nechci to měnit. Jsem konzerva, takže jsem měl docela strach z návratu do skutečného života. Naštěstí jsem šel do mrtvého města, kdy restaurace byly zavřeny… Ale když si představím, že někteří lidé jdou z takového zařízení do stejného prostředí, v jakém žili předtím, nedivím se, že se ke svým démonům vrací. Já jsem úplně změnil život. Žiji v jiném městě, mám kolem sebe nové lidi, kamarády, takže se mi to podařilo ustát. A i když mě psychiatrička zrovna včera strašila, že klidně ještě za deset let se mi může stát, že to na mě přijde, já si to nemyslím. Nebojím se. Kdybych měl věřit všem prognózám lékařů, které jsem si za tu dobu vyslechl, tak jsem jenom vystrašený a můj život je na nic. Oni mi totiž taky „slibovali“, že pro mě bude strašně těžké vysadit léky a že mě mimo jiné budou muset při halucinacích kurtovat k posteli. Přitom nic z toho se nestalo.
Trošku nechápu, v čem vám je prospěšné, že jsou zavřené bary a restaurace, ať už v Praze nebo v Brně. Vždyť jste byl závislý na prášcích, ne na alkoholu. Nebo jste je snad polykal po hospodách?
To ne, ale v Praze jsem žil dlouhá léta sám. S nikým jsem se po večerech nestýkal, neměl žádné návštěvy, nic… A bylo mi často smutno. A když je člověku smutno a úzko, navíc nepracuje každý den jako třeba já v tuhle chvíli, tak si chce nějakým způsobem udělat dobře. Kdybych žil ve svém starém prostředí v Praze, tak bych se k těm práškům pravděpodobně vrátil. Ale naštěstí jsem jinde.
Takže jste je nebral jenom na spaní, ale i na úzkost a možná i na povzbuzení?
Bral jsem je hlavně na spaní, ale postupně mi nezabíraly, tak jsem dávky zvyšoval. Pak už to bylo i třicet prášků za den. Chtěl jsem se vyspat, dobít baterky, mít energii na další práci, a spánek nepřicházel. Proto jsem je polykal. Jenomže se začaly dostavovat vedlejší účinky. Měl jsem třeba setkání s kamarády a vydržel s nimi jenom hodinu, hodinu a půl, pak jsem musel domů. Všechno mě obtěžovalo a unavovalo. Byl jsem nervózní a nerudný.
Jak jste ty prášky sháněl? Určitě jste musel mít víc zdrojů, jeden lékař by vám je asi nepsal v takových dávkách, protože by si byl vědom, že vás tím zabíjí.
Různě, i od lékaře jsem jich dostal docela dost. Musel jsem do toho ale zapojit i svoje přátele, abych si dokázal obstarat třicet prášků denně. Nikdy jsem je ale nesháněl načerno přes internet. Bál jsem se, že by mi přišlo bůhvíco. Mohlo to být prošlé nebo taky něco úplně jiného. Takže hlavně přes kamarády a nebyla to levná záležitost. Měsíčně mě to stálo až patnáct tisíc korun.
Kolik let to trvalo?
Asi deset let. Začínal jsem s jednou tabletkou, pak jsem bral jednu a půl… Do toho přišlo natáčení seriálu, moderování TopStaru a já byl najednou dvacet dní v měsíci v práci. Ráno i večer. A když jsem točil Ohnivý kuře, musel jsem se během noci naučit i šedesát stránek textu. Tak jsem ten mozek musel nějak povzbudit, aby fungoval. Potom jsem zase potřeboval rychle usnout, protože na odpočinek jsem měl jenom dvě tři hodiny, což byl opět důvod vzít si prášek. A ráno v pět nebo půl šesté jsem už vstával na natáčení, kde jsem byl minimálně osm hodin, ale často i dvanáct, odtamtud jsem utíkal do televize dělat TopStar, skončil v devět a šel moderovat nějakou společenskou akci. Často jsem přijel domů až ve tři hodiny ráno a za chvíli opět vstával. A takhle to běželo pořád dokola. Takže tou prací jsem se do toho dostal a poslední tři čtyři roky užíval už hodně vysoké dávky.
Jsou prášky běžným povzbuzovacím prostředkem ve světě šoubyznysu?
Musím říct, že poté, co jsem se k tomu přiznal, mi přišlo hodně zpráv od takzvaných VIP osobností. Psali mi herci i zpěváci, že mají stejný problém. Ale taky obyčejní lidé. Nedávno například kamarádka z Ameriky, která taky brala prášky. Díky tomu, že jsem s tím veřejně vystoupil a řekl jsem, jak jsou nebezpečné, pochopila prý, co ji do budoucna čeká, a během dvou dnů je přestala užívat. První čtyři večery si navíc pouštěla pro povzbuzení několikrát za sebou můj videorozhovor na toto téma. A teď je bez prášků a děkuje mi za to.
Co ty stavy úzkosti, ty už teď nemáte?
Ne, ale bál jsem se jich. Naštěstí se nic takového nedostavilo. Ani fyzicky mi nebylo špatně. Nebo že bych omdlíval, to taky ne. Ale já byl v hrozném stavu už předtím. Nemohl jsem pomalu ani chodit. Ušel jsem padesát metrů a musel se vrátit domů. Tohle už nikdy nechci znovu zažít. A možná proto mě vůbec nenapadlo, že bych si stilnox zase vzal.
Máte ho vůbec doma? Nebo je lepší mít pro jistotu prázdnou lékárničku?
Doma nemám nic, protože jsem se všeho zbavil před nástupem do léčebny, ale v tom problém není. Kdybych chtěl, seženu si ho do půl hodiny. Ale nechci, nemám tu potřebu.
Jak se polyká třicet tabletek, co tomu říkal váš žaludek?
Člověk si zvykne a postupně to nevnímá. Žaludek jsem měl a mám v pohodě, problém je spíš moje srdce, pro něj to byl velký zápřah. Trpím nedomykavostí srdeční chlopně. Když jsem bral prášky, silně mi bušilo. Polykal jsem jich šest najednou a za půl hodiny dalších šest…
Zapíjel jste je vodou, nebo vodkou?
Džusem nebo colou. Alkoholem nikdy! Měl jsem štěstí, že mě nikdy nebral. Párkrát jsem se v mládí opil a bylo mi tak zle, že jsem sliboval sobě i Bohu, že se ho nikdy víc nedotknu. Kdyby mi chutnal, byl bych už dávno mrtvý.
Chodíte k terapeutovi?
Zatím ne, mám pocit, že to nepotřebuji. Nemám žádné nutkání vzít si prášek, netrpím depresemi nebo úzkostmi, nic takového. Změnil jsem život a jsem šťastný. Kdybych chodil na skupinovou terapii, potkával bych se tam s lidmi, kteří mají problém s alkoholem, drogami, prášky… A to já slyšet nechci. Podle mě by mi to nepomohlo, spíš by mě to demotivovalo. Ale kdybych měl tu potřebu, vím, kam se obrátit.
Jak dlouho jste v léčebně byl?
Čtrnáct dní v kuse, pak jsem odjel na natáčení, na dva týdny se tam zase vrátil a těch posledních čtrnáct dní jsem si dal na stabilizaci. Takže dohromady osmatřicet dní.
Jak na vás coby známou osobnost pacienti reagovali?
Byli velmi ohleduplní. Fotili se se mnou až poslední den, když jsem odcházel. Bylo to malé oddělení pro lidi s různými závislostmi a byli jsme opravdu fajn parta. Vůbec se nedivím, že se některým odtamtud nechce. Jsou tam dva druhy pobytu. Režimový a nerežimový. Já měl ten druhý. To jsem si vymínil, protože jsem potřeboval telefonovat, zařizovat věci, dělám totiž taky produkci. V režimové skupině je to jako ve vězení. V osm hodin je nástup, třeba alkoholiků na antabus, a když přijdete v 8.01, dostanete černý puntík. A za tři černé body následuje postih.
A váš režim vypadal jak?
Začínalo se ráno v sedm hodin rozcvičkou, to je všude stejné. Následovala snídaně a konzultace s psychiatrem, psychologem nebo sociální pracovnicí podle toho, jaké kdo řešil problémy. Pak byla vycházka. Přes den jsme měli všichni nějaké povinnosti. Někdo se staral o kuřárnu, jiný o záchody… Večerka byla v devět, deset hodin. Dalo se to zvládnout, nebylo to tak náročné. Naopak ten režimový pobyt bych nikdy zažít nechtěl.
V seriálu Sestřičky hrajete trenéra biatlonu, který se mimo jiné zabývá otázkou dopingu. Tomu se říká kouzlo nechtěného, ne?
Nějaký doping jsme tam řešili, to je pravda, ale upřímně – už si na ty repliky moc nevzpomínám. Divadelní text si člověk pamatuje navěky, ale natáčení je záležitostí krátkodobé paměti… Naučím se ho a hned ho vypustím.
Ví herec, který má v seriálu malou roli, jak dlouho v něm bude hrát?
To nevíte nikdy. I když jsem měl třeba velkou roli v jiných seriálech a v jiné televizi, beztak jsem nevěděl dne ani hodiny, kdy budu odejit. Scénář máte na tři měsíce dopředu, takže víte, co vás čeká, ale pak může zničehonic přijít zpráva, že končíte. Klidně i týden před vypršením původní dohody.
Na televizní obrazovce se objevujete docela pravidelně, prozraďte, jak se dá získat role v seriálu?
Naštěstí jsem kvůli roli nikdy nemusel leštit kliky, šplhat po něčích zádech nebo loktařit. To jsem nikdy nedělal a dělat nebudu. Ale, bohužel, spoustě lidem nic jiného nezbývá. Já jsem byl vždycky osloven přáteli nebo produkcí. Nebo mě pozvali na casting. Hodně lidí se mě ptá, jak se dostat k roli, že by chtěli hrát v televizi, a já jim říkám: musíte pro to něco dělat. Studujte školu nebo choďte na castingy. A jednoho dne to třeba dopadne.
Ale sám říkáte, že vás oslovují přátelé, takže nadstandardní vztahy jsou asi taky jednou z cest.
Na Primě to šlo docela přirozeně. Nejprve jsem moderoval TopStar a pak díky Renému Decastelo (spisovatel a scenárista, manžel Evy Decastelo, pozn. red.) přišla nabídka na roli. A protože naše spolupráce dopadla k oboustranné spokojenosti, přizval mě do dalších projektů. Teď už jsem ve třetím.
Jak vás kolegové po návratu z léčebny přivítali?
Pokud nějaké reakce byly, tak jenom pozitivní. Říkali mi: „Zaplaťpánbůh, že jsi z toho venku!“ Nezaznamenal jsem, že by se na mě někdo díval skrz prsty. Myslím, že jsou naopak rádi, že jsem to podstoupil, a předpokládají, že o to líp teď budu fungovat v práci. I když i před tím jsem se snažil odevzdávat maximum, tak přece jenom jsem býval hodně unavený. Takže ti, s kterými hraju, mi volali a říkali: „Konečně! Hurá!“
Takže věděli, že máte nějaký problém?
Věděli, ono to na mně bylo poznat. A já se tím ani netajil. Nestydím se za nic, co jsem kdy udělal. Chybovat je lidské. Pokud nejde o extrémy, jako je například ponižování, týrání nebo ubližování dětem, tak všechno další mi přijde snesitelné a odpustitelné. Dá se to pochopit.
