Říkáte si jako jiné maminky, že už nevíte, co zajímavého byste rodině uvařila, abyste se pořád neopakovala?

Taky. Je to náročné, už mi dochází inspirace. Službám jako Wolt nebo školním jídelnám bych dala Nobelovu cenu. Děti mají sice svoje oblíbená jídla, ale i ta se časem přejí, takže musíte pořád vymýšlet, co dál, a když už vás něco napadne, nemáte zrovna po ruce potřebné suroviny, abyste to mohla udělat. Navíc tři děti rovná se tři různé chutě. Nikdy nejsou schopné shodnout se na jednom jídle. Zpočátku jsem se jim snažila vyhovět a opravdu jim vařila dvě až tři varianty najednou, ale teď už ne, dneska už takhle tolerantní nejsem.

Zlomilo se to příchodem třetího dítěte?

Ne, spíš bych řekla, že mě zlomila karanténa.

Co ještě špatně snášíte, v čem vás ještě polámala?

Já si myslím, že nám všem pocuchala psychiku. Pořád dokola se řeší covid a fyzické zdraví a všichni nějak zapomněli, že se to odráží i na psychické kondici. Chybí tu pocit jistoty, důvěry a svobody, což vyústilo v určitou stísněnost, která ve společnosti narůstá. Vědecké výzkumy prokázaly, že každý pátý rodič trpí středně těžkou depresí. Takže já jsem podle všeho ten pátý rodič.

Máte pocit, že rodiče dětí jsou na tom hůř než ostatní?

Asi ano, protože máte zodpovědnost za rodinu, musíte ji uživit a ještě se postarat o děti. Přitom je máte doma čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. To znamená, že musíte být animátorkou, uklízečkou, kuchařkou, psycholožkou... Je to moc funkcí najednou a do toho musíte stabilizovat i sama sebe, udržet si práci, která teď, obzvlášť v mém oboru, skoro není, a fungovat bez vidiny světýlka na konci tunelu, bez naděje, že už to skončí. A děti to nezajímá, vyžadují vaši energii, která je za normálních okolností rozprostřena mezi instituce, jako jsou jesle, škola, kroužky a zájmové skupiny. Teď jste pro ně tím vším vy. Jakýmsi životním trenérem, který jim dodává energii a motivuje je, a to je náročné.

Šimůnek z léčebny: Řeknu vám, jak mě uzdravili!

Uvažovala jste o nějaké psychologické konzultaci? V minulosti jste psychologa vyhledala, když jste se ocitla v těžké životní situaci, a nebála jste se k tomu přiznat.

Teď nikoho navštívit nemůžu a řešit tyhle věci on-line mi přijde málo osobní. Zatím jsem se k tomu neodhodlala, i když je to jediná možnost. Ale kdybych měla možnost setkat se s někým osobně, už jsem to dávno udělala.

Jak to snáší vaše dvojčata, vystačí si, když mají jeden druhého?

To ne, protože jsou v jakési prepubertě. Holky dospívají rychleji, takže u Madlenky nastala dřív než u Pepy. Furt na sebe štěkají, hádají se, lezou si na nervy, protože když jste s někým pořád, bez možnosti mít další vjemy a zážitky, je to únavné. Na tom už vyhořela spousta vztahů. Partnerských i manželských. Je to problém, vidím to sama u nás. Potřebovali bychom mít odstup, být každý chvíli sám se sebou, což v malém bytě v pěti lidech je docela těžké. A k naší smůle nemáme chalupu ani hlídací babičky, takže si opravdu musíme vystačit a poradit sami. Nechci se ale rouhat, jsem ráda, že jsme zdraví, teplá voda nám teče, máme co jíst… Ale stejně je to velký psychický nápor bez vidiny konce. Tím pádem tu energii nemůžete nějak rozdělit a hospodařit s ní. Moje nálada se pohybuje v typických křivkách. Jednou mám pocit, že další den už nedám, a pak mě zase popadne optimismus. Takhle se to neustále přelívá. A přidávají se k tomu ještě jiné problémy, nejen ty covidové, a jejich řešení je v tomhle čase náročnější.

Jaké?

Pracovní, vztahové, rodinné… Starosti, se kterými se běžně potýkáte. A máte na ně energii, kdežto teď ji musíte tahat až z paty. A nejvíc tou situací, podle mě, trpí děti. Samozřejmě vedle zdravotníků a ostatních profesí, které jsou pandemií zasaženy přímo. Myslím si, že celá tahle generace tím bude značně poznamenaná.

Myslíte si, že děti nebudou dostatečně vzdělány?

Rozhodně. On-line výuka vyžaduje určitou sebedisciplínu, a tu ze sebe těžce doluje dospělý, natož dítě, které co nemusí, to nedělá nebo ošulí. Málokteré ji v sobě má. Takových vyvolených je jenom pár. Na ostatní děti musíte dohlížet, takže se stáváte jejich drábem, který není úplně populární. A když procházejí zrovna  pubertou, jsou protivnější než jindy. Tím pádem vám nedávají pozitivní zpětnou vazbu a ani sílu. A kde ji teď máte brát, z čeho? Takže si uměle vytvářím činnosti, abych se zabavila, měla nějakou radost a mohla dál fungovat.

Šijete, háčkujete…?

Ano, to mi dělá dobře, uvolním se u toho. Akorát v prostorách našeho malého bytu je náročné takový koníček provozovat. Přitom mám tři šicí stroje.

K čemu tři?

Jeden používám na pleteniny a další jsou speciální na různé druhy stehů. Není to žádná složitost, ale potřebovala bych nějakou dílnu, místnost, kde se zavřu a pustím si nějakou audio knížku nebo rozhlasovou hru. Když mi to partner umožní, protože teď pracuje z domova, je to moc fajn, pak jsem sama se sebou a uvolním napětí ve svém mozku, který furt jenom běží.

Ta povaha strachu se asi mění. Nejprve byl z nemoci, pak existenční a teď převládají obavy, jestli to vůbec někdy skončí.

Když se mě dříve někdo ptal, z čeho mám strach, odpovídala jsem, že nejvíc mám strach ze strachu. A ten je teď všudypřítomný. Ty obavy, různé dezinformace, to, že „nahoře“ nejsou kompetentní lidé, ze kterých byste měla pocit, že to mají celé pod kontrolou a že jejich kroky mají smysl a cíl… Tedy oni cíl mají, ale ne uklidnit nás a nějakým způsobem ochránit, takže společnost, která byla už názorově rozdělená, se rozdrobila ještě víc. Ty příkazy nejsou dělány motivačním způsobem, ale stresujícím, tísnivým. Vrací se tady udavačství, hlídání se navzájem. A to není dobrá energie a atmosféra pro život. Navíc jsme izolovaní od okolí, protože se už tolik nestýkáme, takže nedochází ke katarzi těch nakumulovaných strachů a emocí a eskaluje to doma, což taky není ideální. Nechci to coby dramatická umělkyně dramatizovat, ale situace dobrá není a na mnohé ještě dolehne. Myslím si, že bude mít ještě další svoje covidové oběti, i když ne přímo zasažené virem.

Neuvažovala jste, že byste výsledky svých ručních prací zpeněžila, prodávala na internetu?

Ne, protože jsem soudná. Konkurence je obrovská. Je tu řada daleko talentovanějších, preciznějších a zručnějších lidí. Já to dělám spíš pro radost sobě, své rodiny a blízkých. Sice jsem absolvovala pár kurzů, které byly moc fajn a hodně mě posunuly, ale přesto nedosahuji umu profesionálních krejčí a švadlen. Pár střihů bych si troufla dovést k dokonalosti a sama ty věci pak nosit, ale ne je prodávat. Z toho mám obrovský respekt. Vím podle nabídky na internetu, co dokážou ostatní, a mám k tomu pokoru.

Dodržujete i v covidové době střídavou péči s otcem svých dvojčat? Může se to vůbec?

To se dodržovat může i v těch nejpřísnějších proticovidových opatřeních, což je dost zvláštní. Přiznám se, že i mě to zarazilo. Ne, že bych toho chtěla využít, ale když rodiny, které si předávají děti, spolu dobře nekomunikují, může docházet k situacím, kdy se vir přenáší. Ale našim dvojčatům je už dvanáct, a tak si záležitosti kolem toho, kde budou a jak dlouho, už domlouvají sama podle svých potřeb a my jim v tom s exmanželem vycházíme vstříc. Sice je jim jenom dvanáct, ale jsou to už osobnosti, které mají vlastní názor.

Tajný život Ondřeje Hejmy: Nevěděla o tom ani manželka!

Když byly děti malé, bojovala jste o výlučnou péči. Říkala jste, že dítě má mít jedno místo, kterému říká domov. Jak to vidíte po devítileté zkušenosti se střídavou péčí? Posunul se váš názor v tomto směru?

Stojím si za tím, co jsem říkala tenkrát. Pořád jsem přesvědčená o tom, že aby střídavá péče mohla dobře fungovat, musí být expartneři v určitém souladu, což z devadesáti procent nejsou. Právě proto se rozcházejí. A aniž by to souviselo se vzděláním, postavením nebo zkušenostmi, málokterý z nich se dokáže povznést nad svoje emoce a být ke svému nebo své ex vstřícný. Ani já, ani můj protějšek jsme to nedokázali. A ty případy, kde to funguje, jsou pro mě takovou raritou, že mě v mém názoru jenom utvrzují. Taky to souvisí s věkem dětí. Teď, když je našim dvojčatům dvanáct, přizpůsobí si střídavou péči tomu, jak jim to právě vyhovuje. Ale když jsou děti čtyřleté pětileté, potřebují mít někde doma, což je zázemí, kde se o ně někdo stará, a druhý rodič by mu měl pomáhat a snažit se je maximálně vidět. A to teď vůbec nestraním ženám, protože znám spoustu mužů, kteří tuhletu většinovou péči zastanou daleko líp než jejich partnerka. Není to podmíněné genderově. Je to jenom o tom, jak je to v konkrétní rodině nastavené, jak to tam funguje.

Musela jste bojovat s tím, že co vy zakážete, druhá strana dětem povolí?

To se stává i v úplných rodinách. Děti toho rády využívají. Co jim nedá jeden, snaží se prosadit u druhého. A ani já s bývalým mužem jsme se v některých názorech na výchovu neshodli, z čehož vznikaly konfliktní situace. Tak jsem dětem řekla: „Musíte si zvyknout na to, že v téhle domácnosti jsou taková pravidla, a ta budete dodržovat, a pokud to tatínek vyžaduje jinak, tak to u něj budete dělat jinak, prostě se musíte snažit vyjít tomu dospělému vstříc. To neznamená, že to jeho nebo to moje je špatně, jenom je to jinak.“ A děti si časem zvykly třeba na to, že u mě nemají neomezeně k dispozici počítač a že jsou věci, které po nich vyžaduji, a už o tom nediskutují.

Na druhou stranu – ty čtyři dny z čtrnácti, které trávily u vašeho exmanžela, vám možná byly dobré k tomu, že jste měla možnost obnovit partnerský život, seznámit se s někým…

Spíš byly dobré k tomu, že jsem se mohla nadechnout, nevyužívala jsem je apriori k seznamování. Mám zkušenost, že čím víc chce člověk někoho potkat, tím víc to nejde. U mě to přišlo až ve chvíli, kdy jsem to přestala řešit. Tak to podle mě v životě funguje obecně. Akorát je těžké naordinovat si, že se na to jako by vykašlu, ten stav musí přijít sám. Já jsem ty čtyři dny využívala k úklidu a k tomu, abych se dospala. Mohla jsem si od dětí odpočinout, a tím pádem jsem se pak na ně strašně těšila a měla na ně energii, což teď tak moc nejde, protože minimálně jedno dítě je vždycky doma. V tom je to nyní trošku náročnější.

Tlačit na to člověk nesmí, ale jít tomu naproti musí… Kde jste vy potkala svého současného partnera?

U nás hrála velkou roli náhoda, štěstí a společní známí. Potřebovala jsem pomoct něco přestěhovat a shodou okolností kamarádi, které jsem oslovila, přijeli i s mým současným partnerem. Pomohl mi se stěhováním, přeskočila jiskra a já si společně s věcmi nastěhovala do bytu i jeho.

Ujasnila jste si předtím, jakého muže chcete? Přehodnotila jste svoje kritéria po rozpadu manželství?

Po takové vztahové havárii, jakou jsem si prošla já, každý hodnotí a přemýšlí. Pátráte po chybách, které jste udělala, co mohlo být jinak… Na základě toho jsem dospěla k tomu, co opravdu chci a co ne. Zároveň jsem byla víc sebevědomá než kdysi, a to v tom smyslu, že jsem si byla víc vědomá sebe, toho, co můžu nabídnout a co je pro mě důležité. A když dojdete až sem, tak už jste pro nový partnerský vztah víc připravená. Ale i tak bylo nezbytné, aby můj nový partner byl v některých věcech velmi trpělivý. Jakmile jste po rozvodu a máte dvě děti, není to tak lehké, jako když se seznamujete ve dvaceti.  

Exmanžel vás nadstandardně materiálně zabezpečil, musela jste v tomto ohledu slevit ze svých nároků?

Ne, protože jsem o sobě zjistila, že hmotné zabezpečení pro mě není prioritou. Že mi naopak dělá dobře a přináší mi pocit sebevědomí, když si peníze sama vydělám a následně je taky za to, co chci, utratím. Zabezpečení ze strany chlapa pro mě není v tom, že zaplatí exkluzivní dovolenou a pořídí drahé auto, ale že mi dá pocit bezpečí a je mým partnerem, parťákem, kamarádem a milencem v jedné osobě. Protože tohle jsou pro mě ty nejdůležitější věci. Smysl pro humor, zodpovědnost a to, že vnímám z jeho strany respekt.

autor: Ivana Bachoríková

Náš tip: V tištěném Blesku pro ženy najdete skvělé rozhovory s celebritami, ale i spoustu dalšího zajímavého čtení. Aktuální číslo najdete v novinových stáncích nebo si ho můžete objednat v tištěné či elektronické podobě v našem iKiosku ZDE.

Tajný život Petry Černocké: Spoře oblečená si přivydělávala v Kabaretu U Fleků!