3°C
Jaké to je, pohybovat se v divadle s rouškou na obličeji?
Je to zběsilý, ale na druhou stranu člověk je rád, že nesedí doma a může být ve společnosti. Přinutí ho to vyfiknout se, udělat si make-up a připadá si aspoň trochu jako společenská bytost. Já už se občas líčím, i když jdu s odpadkovým košem, protože mi to chybí. To bych do sebe nikdy neřekla. A jak začala plesová sezona a nikam nemůžeme, tak chodím v plesových šatech aspoň po schodech v baráku, abych si je trochu užila. Takže jsem opravdu ráda, že zkoušíme, můžeme se vídat, že mám nějakou povinnost a musím v určitou dobu někde být, protože se tím aspoň udržuji v nějakém režimu. Ale vzhledem k tomu, že premiéra je naplánována na podzim, tak to po prázdninách stejně budeme muset celé znovu nahodit a oprášit. Je to taková dvojí práce, ale furt lepší než nic.
Ale zkoušky jsou neplacené…
To je sice pravda, ale mně dělá dobře, že se potkám s kolegy, řekneme si, kdo jak se má, a hned se nám uleví. Když se můžete vykecat, snáší se všechno líp.
Má už vaše postava jasnější kontury?
Má, hraji intelektuálku Zuzanu Metelkovou, kandidátku věd. Je to seriózní dáma, která hledá společníka, aby si popovídala. Takže nakonec je to docela aktuální téma, protože spousta lidí dnes trpí osamělostí. A paní kandidátka věd během toho povídání si zjistí, že láska je pěkná věc, že je to lék, přesně, jak se zpívá v písni Ach ta láska nebeská, a zamiluje se. Je to pěkná vtipná role, která má vývoj, moc hezky se mi hraje.
Jak vycházíte s režisérem Zdeňkem Zelenkou?
Zdenda je profík a tím, že je hlavně filmový a televizní režisér, má všechno rozmyšlené okýnko po okýnku. Naprosto přesně ví, co chce, a taky na tom trvá.
Nevadí vám to?
Ne, prostě to má takhle, je to jeho způsob práce. Jinak to měl Juraj Herz, a jinak Juraj Jakubisko…
Jak?
Juraj Herz měl naprosto přesnou představu o výsledku, ale nechával hercům volnost, a když se mu něco nelíbilo, nekřičel, nebyl negativní. Spíš s vámi vedl debatu a navrhl jiné řešení. Ale nepřikazoval. Řekl jenom: „Člověče, mně by se líbilo…“ A tímhle způsobem vás na tu cestu navedl. Když jste mladí a režisér na vás houkne, tak se může stát, že se zablokujete, protože nejste v profesi ještě zběhlí. Ale Juraj Herz to s lidmi uměl.
A Jakubisko?
Dělala jsem s ním tři filmy a byla radost pozorovat ho při natáčení. Je nejen režisér, ale i kameraman, scenárista, fantastický výtvarník a má ohromně bujnou fantazii, což je vidět i na jeho filmech. Já jsem v nich pouze čurdila, měla tam jednu nebo dvě větičky, ale byla jsem na place a mohla ho pozorovat při práci, což bylo úžasné. Dodnes nechápu, kde dobíjel baterky. Měli jsme za sebou i šestnáct hodin natáčení, všichni úplně hotoví a Juraj lítal po place jako malý dítě a energii mohl rozdávat. V tomhle byl neskutečný, doslova perpetuum mobile.
Hrála jste v sitcomu Helena, jednom z prvních českých počinů tohoto druhu. Jak těžké bylo zvládnout ho?
Sitcom je velice specifický žánr, hodně oblíbený v Americe, kde je humor tvrdší, zemitější… A spočívá ve velkých střizích. Zasmečuje se fór, přijde střih a přidá se smích. Je to opravdu specifický formát. Ale já se v něm cítím dobře, ohromně sedí mému naturelu, protože já i v civilním životě přehrávám. Když něco vyprávím, tak je to vždycky nadsazený, velký, je to moc. A to se do sitcomu hodí. Takže mně se to hrálo dobře, ale vím, že každýmu tenhle žánr nesedí.
Jak v praxi natáčení vypadalo?
Aby to sedělo, muselo se to nazkoušet. Protože u sitcomu je důležité načasování. Každá pointa by měla být uzavřenou bublinou, od které se odrazí další situace nebo slovní fórek. A to napoprvé nikdy nevyjde. Naštěstí na Nově tenkrát pochopili, že nejde o seriál typu Ordinace nebo Ulice, a vyšli nám vstříc. Pak i to natáčení šlo daleko rychleji. Kdyby se ale nezkoušelo, zdaleka by ty pointy nevyšly tak vtipně a nefungovalo by to.
Uvidíme vás v brzké době znovu v televizi?
Snad… Zatím jsem byla pozvaná do několika zábavných pořadů. Měla bych se objevit v Zázracích přírody a točit Všechnopárty. Na tu se moc těším, musím Karlu Šípovi říct, že díky němu jsem začala psát. Když jsem u něj byla posledně, zalíbilo se moje vyprávění jednomu vydavatelství a nabídli mi spolupráci. A teď už mám napsanou a odevzdanou druhou knihu! Vyjde v dubnu a jmenuje se Buď v pogodě.
Co píšete teď?
Chystám se na román, ale název neprozradím. Bude to něco ve stylu Taková normální rodinka, bláznivej příběh o rodině Bizárových inspirovaný mojí vlastní rodinou. Ale budu si i vymýšlet, už teď mě napadají šílené zhůvěřilosti, moc se na to těším.
Jak pečujete o svoji kondici, stále se otužujete?
Pořád.
A denně nachodíte pět kilometrů?
Taky. Snažím se udržet si váhu, ale přece jenom přes zimu jsem trochu nabrala. Jsem jak medvědi, vždycky se trošku obalím tukem, asi aby mi nebyla taková zima. Možná je to i tím, že chodím plavat do studený vody.
Jak často?
Když mi to vyjde, tak i třikrát týdně. A když mám hodně zkoušení v divadle jako teď, tak se mi to podaří jenom jednou, ale pak si doma dávám aspoň studený sprchy. To taky funguje bezvadně.
Těšíte se vůbec na léto? Bude vás bavit plavat ve vyhřátých bazénech a rybnících?
Můj kamarád má na zahradě potok, u něj malou nádrž s vodou, a ta má i v létě čtyři stupně. Už jsem s ním domluvená, že se tam v létě budu chodit otužovat.
autor: Ivana Bachoríková
