Jan Přeučil a Eva Hrušková si platí módní stylistku. Proč elegán Přeučil málem omdlel? | Pro ženy | Blesk.cz
Čtvrtek 1. říjen 2020
Svátek slaví Igor, zítra Olívie
Oblačno, déšť 15°C

Jan Přeučil a Eva Hrušková si platí módní stylistku. Proč elegán Přeučil málem omdlel?

17. září 2020 | 06:00

Nedbalý zevnějšek, hrubé chování a sprostá slova Jan Přeučil snáší velmi špatně. U své druhé manželky Evy Hruškové ale musel slevit. „Jako matka tří synů svůj slovník přece jenom vždycky neuhlídám,“ přiznává představitelka Popelky v legendárním černobílém snímku z roku 1969. Před třemi lety byla oceněna za práci pro děti Řádem Elišky Přemyslovny a před pár dny k němu dostala dodatečně titul Dáma. „Evičce to tak nesmírně slušelo,“ říká Jan Přeučil, který letošní ceremoniál moderoval.

O vás je známo, že si na vzhled a vystupování velmi potrpíte. Měl jste v mládí kolem sebe lidi, kteří vás v tomto ohledu inspirovali?
Jan Přeučil:
Ano. Mým profesorem na škole byl pan Radovan Lukavský, a ten nás vedl k hereckému gentlemanství, kterého jsem velikým vyznavačem. Říkal, že herectví je stav, profese s velkým P. Vzpomínám si, jak jsem šel po Smetanově nábřeží, když Národní třídou jelo auto, ve kterém seděl Karel Höger. A strážník, který tam stál, zastavil veškerou dopravu a salutoval. Protože to bylo něco: Karel Höger jede na představení do Národního divadla! Nebo jsem potkal u knihkupectví Albatros dalšího svého pedagoga Pepíčka Pehra (Josef Pehr, herec, režisér, loutkoherec, otec herečky a výtvarnice Jany Krausové, pozn. red.). Na sobě měl košili, klobouk, hnědý oblek… A všechny dámy se za ním otáčely: „Jde Pepíček Pehr, člen Národního divadla.“ A tak to má být.

Eva Hrušková: Já mám s Pepíčkem Pehrem, který mě učil na DAMU, taky pěknou historku. Poprvé jsem se vdávala ještě za studií, v předposledním ročníku, a sotva jsem to udělala, přišla na mě deprese. Bylo mi dvaadvacet, a už jsem byla pod čepcem. Přitom jsem spěchat nemusela, ale tenkrát prostě byla taková doba. Všechny moje spolužačky ze základky už měly děti, tak jsem nechtěla zůstat pozadu. Den po svatbě jsem přišla do školy a měli jsme zrovna přednášku s Pepíčkem Pehrem. On tam seděl, vedle sebe měl prázdnou židli, a sotva jsem vstoupila do učebny, prstíčkem si mě přivolal, abych se posadila vedle něj. Pak dal kolem opěradla mojí židle ruku a prohlásil: „Já jsem vždycky byl na vdané paničky.“ A mně to tak pomohlo, úplně mě to zbavilo té deprese, že už je všemu konec.

Štramák byl nejen pan Lukavský, ale i Miloš Kopecký a vy jste se spolu vídali, je to tak?
Jan Přeučil:
Dokonce jsme se spolu velmi přátelili. Potkali jsme se v Divadle Na zábradlí. Miloš tam hostoval v Kunderově Ptákovině, hrál hlavní roli, zatímco já tělocvikáře. Pamatuji si, jak jsme každý den před zkouškou pochodovali pod jevištěm a diskutovali. A Miloš říkával: „Když jde herec po ulici a lidé ho nepoznávají, měl by se nad sebou zamyslet.“ Mimochodem autor hry Milan Kundera tu naši inscenaci nesmírně chválil a každou pátou šestou reprízu byl na představení.

Prý vám vadí, když potkáváte své kolegy v dabingu nedbale oblečené. V nazouvácích, krátkých kalhotách...
Jan Přeučil:
Řada kolegů se mnou nemusí souhlasit, ale podle mě jsou oblečeni tak, že to neodpovídá herecké profesi, tomu stavu, jak už jsem o něm mluvil. Herectví je zajímavé a vzrušující tím, že ukazuje lidem krásno, odhaluje jim v podtextech neuvěřitelné zajímavosti, takže herec je nositelem kultury. A tomu by měla odpovídat jeho úroveň.

Móda se ale proměnila.
Eva Hrušková:
Tak k tomu musím taky něco říct. Vím, že mě Jeníček miluje, ale přesto jsem mu nedávno trochu s obavami hlásila: „Jeníčku, já sem si něco koupila.“  Eváči, ty můžeš cokoliv, vždyť víš. Tak já: „Jeníčku, já jsem si koupila batoh.“ A on: Ježíši Kriste!

A musela jste ho dát pryč?
Eva Hrušková: Ne, ne, odpustil mi to. (smích)
Jan Přeučil: Pochopitelně je to věc názoru, ale já měl to ohromné štěstí, že jsem se svými spolužáky v době studií na DAMU mohl statovat v činohře Národního divadla. Stál jsem vedle Františka Filipovského, Zdeňka Štěpánka, Vítězslava Vejražky, všech těchhle velkých osobností, které se k nám kandrdasům chovaly ohromně příjemně a mile, protože jsme byli nastupující generace. A pro nás to byla neuvěřitelná škola. V každém směru.
Eva Hrušková: Ale my u té první republiky nemůžeme ustrnout. Protože tehdy všichni ti chlapi, ať už to byl Oldřich Nový, Jiří Dohnal nebo Jaroslav Marvan, byli elegantní mužský. Teď naopak dlouho zůstávají klukama. Ne, že by to nám ženám vadilo, ale tím pádem s tím souvisí i móda. Podívejte se na Michaela Douglase, který nosí blejzr a džíny. To by si Oldřich Nový na sebe nikdy nevzal. Přitom to Douglasovi nijak neubírá na jeho úžasném hereckém umění.

Jdete s módou, sledujete trendy? Máte vůbec sandály a šortky?
Jan Přeučil:
Sandály ne, ale džíny a mikiny uznávám.

A co nosíte v třicetistupňových vedrech?
Jan Přeučil: Prostě se obleču adekvátně počasí. Ale vždycky mám dlouhé kalhoty.
Eva Hrušková: K tomu třeba lehkou košili a lněný blejzr.
Jan Přeučil: A zajímavý klobouk.
Eva Hrušková: Máme skvělou módní poradkyni Kláru Klempířovou, a ta nám oběma probrala skříně, což nám strašně pomohlo. Na léto si pak Honzíček pořídil právě ty lněné blejzry, které nosí třeba přes tričko.

Jenom v triku byste ven nešel?
Jan Preučil:
Ne. Víte, já jsem velikým vyznavačem elegance a noblesy, a to za jakýchkoliv okolností.

Kolik máte doma klobouků?
Jan Přeučil:
Schválně si tipněte.

Padesát?
Jan Přeučil:
To přidejte…Tolik mi je let – čili osmdesát tři.

To je záměr?
Jan Přeučil: Ne, tak to prostě vyšlo.
Eva Hrušková: Všechny ale nejsou úplně in. Některé jsou starší, zničené a jiné obyčejné, na jednu sezonu.
Jan Přeučil: Ale klobouk je klobouk. Jak říkala naše paní profesorka zeměpisu, když nás vyváděla do života: „Přátelé, nezapomeňte, že s kloboukem v ruce projdete celý svět.“

Vyřazujete taky nějaké?
Jan Přeučil:
Ne, ne, mám k nim vztah. Některé jsem dostal jako dárek. Nedávno jsem doma pro jednu firmu dělal soukromý seminář rétoriky, a jakmile k nám ti lidé přišli, první, co bylo, bylo to, že mi věnovali červený slaměný klobouk.
Eva Hrušková: A dostal jsi taky skleněný klobouk. To bylo na křtu tvojí knihy Muž taktní k uzoufání. Ale ten máme doma jenom jako dekorativní předmět.

Ta kniha vyšla v nakladatelství Alpress, kterého jste tvářemi, a vám tam, Evo, zanedlouho vyjde diář pro příští rok.
Eva Hrušková:
Ano, udělalo mi velkou radost, že jsem byla vyzvána, abych něco takového vytvořila. Sama jsem si totiž už od svých patnácti denně zapisovala, co se mi přihodilo.

Je vám příjemné si v těch zápiscích dnes listovat?
Eva Hrušková:
Je. Protože člověk vidí, jak byl tenkrát nejistý a zvědavý na to, co přijde. Přece jenom v těch patnácti šestnácti letech se budoucnosti trošku obáváte, není všechno jenom pozitivní. Ale mám tam různé poznámky, třeba: „Dneska se na mě usmál František.“ To byl kluk, který se mi líbil, hrál na klarinet.

Jak dlouho jste si ty deníky psala?
Eva Hrušková:
Pořád. Teď mám ale spíš diář a tam si zapisuji myšlenky, které někde zaslechnu nebo objevím při čtení knih.

Váš diář ale bude trochu jiný, členěný podle slunečních znamení. Věříte v ně?
Eva Hrušková:
Tak z padesáti procent. Já jsem Beran a Honzík Vodnář, takže se k sobě hodíme. Ale kdyby byl třeba Kozoroh, tak by to nefungovalo. To mají pravdu oba. Takhle ji mám jenom já, což je úžasný. (smích)

Budou v něm i moudra, protože má být motivační. Kde jste je posbírala?
Každé znamení má svou patronku. Takže jsou tam pozitivní slova od Petry Černocké, Zlaty Adamovské, Libuše Šafránkové, mistryně světa v marmeládách Blanky Milfaitové a dalších úžasných dam, které dle mého můžou být jiným ženám inspirací. Proto se taky diář jmenuje Každý den se šťastnou hvězdou.

Autor: Ivana Bachoríková