2°C
Tak už jste svoji!
Monika: Ano a nebylo to ani do roka a do dne, jak se říká, ale o něco dřív. Schválně jsme zvolili čas, kdy je teploučko, abychom se nemuseli obávat plískanic.
Museli jste se brát, Petře?
Petr: Samozřejmě. Byli jsme spolu už přes dva roky, milujeme se, tak jsme chtěli náš vztah posunout dál. A svatba je takovým krokem.
To jste až takový tradicionalista?
Petr: Tak mám tradiční ženu, ctím tradice… Dá se říct, že ano.
Je to váš první sňatek?
Petr: Ano.
Monika: A já doufám, že i jeho poslední.
Zatímco vy jste se vdávala už podruhé. Vstupovala jste do manželství s jinými pocity než tenkrát před lety?
Monika: Určitě. Když jste starší a zažijete od života plno facek, strašně si pak vážíte všeho, co je dobré, čisté a upřímné. A Petr takový je.
To je to, čeho si na něm ceníte nejvíc?
Monika: Ano. Samozřejmě když je žena mediálně známá, má nabídky i od bohatých mužů, ale já jsem si řekla, že pokud se ještě jednou vdám, dopřeju si ten luxus a bude to z čisté lásky. A ten sen se mi vyplnil. Mám úžasného manžela.
Ale Petr přece není chudák. V Německu se hokej honoruje líp než u nás, ne?
Petr: To máte pravdu. Můžeme si dopřát, co nás baví. Cestujeme, chodíme do restaurací, za kulturou, poznáváme nové věci. Jsme všestranní. Rádi jdeme na túru i do velkoměsta. A tohle všechno si díky hokeji a životu v Německu můžeme dovolit.
Jak jste se poznali?
Monika: Seznámili jsme se přes společné známé, kteří se pohybovali v hokeji. Musím říct, že často je to mezi nimi samý namachrovaný blbec, ale Petr naprosto vystupoval z řady. Byl jinej. Je individualista, nemá rád pozlátko a úplně nesnáší zlatokopky. Nevím, jestli měl dříve nějakou špatnou zkušenost, ale tyhle ženský se kolem hokejistů motaj. Jakmile muž vydělává dobré peníze, vždycky tam jsou. A to on nemá rád, čehož si cením.
Cítíla jste hned, že by z toho mohlo být něco víc?
Monika: Ano, protože mezi námi přeskočila jiskra. On byl frajírek, ale nohama na zemi. Pak jsme si hodně dlouho telefonovali a nakonec domluvili první rande. A tam bylo během tří minut jasný, že je to ON. Od začátku jsme chtěli dělat věci společně, taky jsme se k sobě strašně rychle přestěhovali, tedy já k němu do Německa. Protože tak nejlíp toho druhého poznáte. Někdy spolu můžete randit i osm let a nedozvíte se o sobě všechno, ale stačí tři měsíce společného bydlení a víte přesně, jaký ten člověk je.
Petře, měl jste stejné pocity, když jste poprvé spatřil Moniku?
Petr: Jednoznačně. Monika vyčnívá, kam přijde, takže jsem si jí hned všimnul. Její pohled a jak jsme na sebe poprvé promluvili… Zapůsobilo to na mě.
Jak jste ji pozval na první rande?
Petr: To jsme si ještě vykali, tak jsem jí nabídl, jestli by se mnou nešla na večeři.
Monika: Předtím jsme si intenzivně volali. Petr byl u rodičů, protože se léčil z těžkého hokejového zranění, a když si každý den hodinu a půl se mnou povídal a pořád se u toho smál, jeho maminka zpozorněla. Začala zjišťovat, co se děje. My jsme si i emočně od začátku hodně rozuměli.
Šla jste na rande s tím, že zůstane v mezích přátelství, nebo jste si žádné zábrany nekladla?
Monika: Já tomu nechala volný průběh. Protože řekněte Bohu svoje plány a on se vám bude dlouho smát.
Když jste spolu začali randit, nepocítili jste přece jenom nějaké nesrovnalosti pramenící z tak velkého věkového rozdílu?
Petr: Vůbec žádné. Kdybych je pocítil, tak bychom spolu nemohli být. Ale my jsme s Monikou překonali spoustu překážek, neměli jsme to jednoduché. Média nás vůbec nešetřila. Ale díky tomu jsem získal hroší kůži. Dříve jsem jednal tak, aby se nikdo neurazil a pro všechny to bylo dobrý. Dneska už si servítky moc neberu. Hodně mi to pomohlo, hrozně se mi tím zjednodušil život.
Monika: Taky se mu pročistily vztahy, odpadli někteří známí a kamarádi.
Petr: Tím, že jsme společně překonali těžké období, můžeme se teď jeden na druhého spolehnout. A ten věkový rozdíl já neřeším.
Ani vy, Moniko?
Monika: Já jsem hyperaktivní. Petr kolikrát říká, že by si rád lehnul, relaxoval nebo dýl ráno spal, a já jak čertík z krabičky pořád vymýšlím nějaký program. Tohleto a támhleto, a že bychom šli na party a tam ještě. Někdy je z toho hotovej a říká: “Ty bys měla být unavená, a přitom jsem unavenej já.“ Máme to v rodině, dobré geny. Moje babička a máma byly taky takové.
Jak to bylo s vašimi rodiči? Trvalo, než vás pochopili a začali vám fandit?
Petr: U Moničiných rodičů to bylo bez problémů. Mají k nám od začátku velice pozitivní vztah. Co se týče těch mých, tak pro ně tahle situace nebyla standardní. Jsem z relativně malého města u Karlových Varů, a tam nejsou na takové věci moc zvyklí. Chtělo to čas.
Na svatbu ale šli. Maminka vás dokonce vedla k oltáři.
Petr: Ano. Myslím si, že teď už je to v pohodě, vycházíme spolu dobře. Řekl bych, že mají Moniku rádi.
Žijete hlavně v Německu, kde Monika tak mediálně známá není. Máte tam díky tomu větší klid?
Petr: V klubu se to dozvěděli relativně rychle a nikdo to nějak extra neřešil. Ale Monika je hrozně komunikativní, a když se jí něco nelíbí, umí to dát najevo (smích). Ale máte pravdu, máme tam větší klid. Tady na nás lidi koukají, jako bychom spadli z Marsu.
Jak jste na tom s němčinou?
Monika: Petr umí německy perfektně, anglicky taky. Na jazyky je talent. Já jsem v tomhle trošku prkenná. Ale v podstatě se už domluvím. Díky Petrovi a hokejovému klubu mám i dobrou práci. S dětma.
Hlídáte potomky hokejistům?
Monika: Ne, to ne. V Německu je taková služba, kdy vozíte mikrobusem děti do školy a ze školy.
A vy ho řídíte?
Monika: Ano. Podobnou firmu jsem měla už v Čechách.
Petr: Ono to není žádné obrovské auto, jenom pro devět lidí.
Jak to, že vůbec pracujete? Ženy hokejistů přece do práce nechodí.
Monika: Leda zlatokopky. Ale normální ženu neuspokojí jenom sedět doma. Kdybychom měli dítě, pracovat přestanu, ale zatím potomka nemáme, tak je dobrý vypadnout mezi lidi a zapojit se do pracovního procesu. Člověk se i líp naučí jazyk.
Co všechno musí žena splňovat, aby byla pro vás ta pravá? Čím Monika trumfla ty mladší, které jste mohl mít?
Petr: Je inteligentní. Jsme schopni povídat si hodiny. A když pominu jiné věci, líbí se mi taky, že vaří, že doma děláme všechno společně a že nevyráží ven s kamarádkama. Vytváří mi zázemí, takže chodím spát s klidnou hlavou. Vím, že se druhý den nic zlého nestane. Věříme si, nemusíme před sebou nic skrývat, a to je asi nejvíc. Na všechno jsme dva. Problémy, co jsme měli, jsme řešili společně a radosti taky prožíváme spolu.
Co bude, až vám smlouva s klubem skončí, zůstanete v Německu?
Petr: Momentálně je to hrozně složité, protože koronavirus zasáhl úplně do všeho a nikdo neví, jak bude vypadat příští sezona. Teď je všechno zastavený. Ale rádi bychom tam ještě nějakou dobu zůstali. Tři roky, pět, možná i víc. Všechno se bude odvíjet od mé smlouvy, popřípadě od práce pro Monču. A samozřejmě musíme přemýšlet i nad tím, co bude po skončení mé kariéry. Do zdi koukat nemůžeme. Musí to dávat smysl. A tam, kde to bude dávat největší, tam budeme. My si spolu vystačíme, takže ať budeme kdekoliv, nemáme s tím problém, ale je pravda, že Praha nás láká nejvíc. Je to nejkrásnější město, pár jsme jich už poznali. Určitě bychom se do ní jednou chtěli vrátit.
Moniko, vy netrpíte v Německu pocity odcizení a samoty?
Monika: Možná to bude znít jako klišé, ale já jsem doma tam, kde je můj muž.
V Praze máte dcery a vnoučata. Vaše cesty se ale po reality show Štiky rozešly. Nebyla svatba příležitostí zapomenout na všechno zlé a obnovit vztahy s rodinou? Neuvažovala jste o tom?
Monika: Musím říct, že z mé strany udělat vstřícný krok je v podstatě nemožné. Pro každou matku je nejstrašnější, když ji napadají, dokonce okrádají vlastní děti. Já jsem se o ně opravdu celý život oddaně starala. Dopřála jsem jim vzdělání, jazyky, citové zázemí… Když byla Ornella na dně, byla jsem jediná, kdo při ní stál. A to na dně opravdu byla. Měla problém s drogama, když dělala modeling. A když byla v pátém měsíci a Pepa (Josef Kokta, manžel Ornelly, s nímž má syny Quentina a Svena, pozn. red.) veřejně vykřikoval, že tu krávu nezná, zase jsem stála při ní. Chodily jsme spolu na ultrazvuk. A to všechno je teď zapomenuto. Já jsem byla ta, která Quentinovi zařídila dětský pokoj a finančně Ornellu podporovala, protože můj muž se staral hlavně o svoje věci. A Charlottu i s jejím přítelem jsem doslova a do písmene dvakrát sebrala z ulice. Z ulice! A odměněna jsem byla pomluvami a záští. Víte, děti a rodiče si nevybíráme, jsou nám daný a často se říká, že láska matek nezná mezí. Ale může se stát, že vám děti zlomí srdce, a to se stalo mně.
Myslíte, že už to nikdy nepůjde napravit?
Monika: Víte, jak to je, nikdy neříkej nikdy, ale nedovedu si to teď vůbec představit.
Kolik hostů jste měli na svatbě?
Monika: Asi dvacet. Jenom rodinu a nejbližší přátele, ale bylo to úžasné. Povedlo se nám počasí, hostinu jsme měli na Nebozízku a po celou dobu, co jsme byli v Praze, jsme bydleli v hotelu Alchymist pod Pražským hradem. Je nádherný, takový design jsme neviděli nikde. Starali se o nás úžasně. Spa, snídaně… Byl to jeden z nejhezčích pobytů, jaké jsme kdy zažili.
A vzali jste s sebou i psa!
Monika: Ano, tady se může i se psy, dokonce i do restaurace. Tohle je náš druhý pejsek. Angelka pošla, a i když jsem dalšího pejska mít už nechtěla, tak nakonec jsme to nevydrželi a pořídili si tohohle bišonka.
Takže s vámi sdílel i novomanželské apartmá?
Monika: Ano.
Odjíždíte na svatební cestu, co bude, až se vrátíte?
Monika: Pojedeme na chviličku pracovně do Německa a pak zpátky do Čech, protože jsme pozvaní na úžasnou akci. Petrova babička s dědou budou mít zlatou svatbu, jsou spolu padesát let. Strašně se na to těšíme. Je to i dobrá inspirace pro nás.
Sepsali jste před sňatkem předmanželskou smlouvu?
Monika: Na tom jsme si opravdu dali záležet. Můj bývalý manžel má obrovské dluhy. Já je kvůli němu měla taky, ale vyřešila jsem si je, kdežto on s tím nic nedělá. Tak abychom se ochránili, hlavně Petr, máme předmanželskou smlouvu. Protože by bylo strašně nefér, aby jednou platil dluhy za mého nezodpovědného exmanžela.
Takže ho chrání před eventuálními pohledávkami vůči vám?
Monika: Ano, protože je tady zákon, a nejlépe by bylo, kdyby se zrušil, že nesete zodpovědnost nejen za své dluhy, což je pochopitelné, ale i za dluhy svého manžela. Ale pakliže váš manžel nemá papíry na hlavu, tak mu nemůžete říct: tam nepůjdeš, nebudeš si brát úvěr, nebudeš hrát v tom a tom, nepůjčíš si peníze od lichvářů… Bylo by to omezování osobní svobody. Takže nejste schopná ovlivnit, že naseká dluhy, a přitom to pak sama odnesete.
Chtěli byste mít děťátko, vidíte to schůdně, Petře?
Petr: Já to schůdně vidím.
Monika: Já jsem zodpovědná, takže jsem si došla na kliniku, kde o mě dlouhodobě pečují, a pan doktor říkal, že nevidí žádný důvod, proč bych neměla otěhotnět, že jsem v pořádku. Ať se uvolníme a rozšíříme řady obyvatel České republiky.
Tak proč vaše dcera Ornella prohlásila, že už to možné není?
Monika: Já to nechápu. Asi ví víc než pan primář.
Čím si navzájem děláte radost?
Monika: Petr extrémně rád cestuje, ještě radši než já. A dělám mu co nejvíc jeho oblíbená jídla. Z české klasiky má rád řízek a pak třeba mexickou, thajskou i čínskou kuchyň. A já ji umím vařit. Můj muž dokonce prohlásil, že nemusí chodit do žádných restaurací, protože tu nejlepší má doma.
Petr: Uvaříme si, dáme víno, podíváme se na televizi… Mně se líbí s Monikou všechno. Byli jsme spolu v Barceloně, v Amsterodamu… Chtěli jsme jet na tři týdny do Norska, vidět polární záře, ale koronavirus nám to překazil, to nás mrzí, protože sever nás láká hodně.
Kdysi jste prohlásila, že kdyby vám byl muž nevěrný, ztropíte takový křik, že se zboří barák a dojde i na bitku.
Monika: Já si na ta slova vůbec nepamatuji, možná to bylo řečeno jenom pro efekt. Každopádně, teď je to jinak, protože jsem zjistila, co je opravdová láska. Když nemilujete úplně, tak ani moc nežárlíte. Já jsem to za celou dobu svého prvního manželství nezažila. Nechápala jsem lidi, co žárlí. Tak teď mi to pánbůh ukázal. Docela žárlím. I Petr, i když tak tiše. A pokud by taková situace nastala, a já doufám, že k tomu nikdy nedojde, tak bych vůbec nekřičela. Mně by to zlomilo srdce. A když mám zlomené srdce tak jako teď od svých dětí, přestanu mluvit. Protože už není co dodat. Je to jakoby ztracený a moc smutný. A asi bych neodpustila. I kdybych se to v danou chvíli snažila prominout, stejně bych si to hluboko v sobě nesla dál a vím, že časem by se to nezhojilo, ale zjitřilo a nemohla bych v takovém vztahu být.
Takže byste o Petra nebojovala?
Monika: To už vůbec ne, žádný boj by nebyl.
Vy byste uměl nevěru odpustit?
Petr: Myslím, že ne. Když to dvojici neklape, tak spolu nemá být. Není třeba s někým žít a s někým jiným být nevěrný.
