Sobota 19. září 2020
Svátek slaví Zita, zítra Oleg
Polojasno 20°C

Mahulena Bočanová o nevěře: Odpustila jsem a udělala bych to zase

14. září 2020 | 06:00

„Pomsta je sladká, a navíc po ní neztloustneš,“ říká Mahulena Bočanová v nejnovějším filmu Dušana Rapoše Ženská pomsta. I když na plátně je tou, která kamarádky k pomstě „nakopne“, z vlastního života ji nezná. „Jednodušší je odpustit, ale musíte to udělat s láskou, upřímně. Jinak sami do té nastražené pasti spadnete,“ říká herečka, která už ví, co bude dělat, pokud jí covid znemožní věnovat se dál své profesi.

Ženská pomsta je o podvádění a následné mstě, přitom scénář napsal režisér Dušan Rapoš s Evou Vejmělkovou, kteří jsou spolu bez větších kalamit už pětatřicet let. Jak jste je vnímala během natáčení?
Tihle lidi se pro sebe narodili. Oba jsou nesmírně láskyplní, rozumní a hlavně dávají jeden druhému svobodu a možnost dýchat. Chovají se k sobě s tak úžasnou lehkostí, že bylo opravdu radost pozorovat je. V dnešní době je už něco takového zázrak. 

Mohlo by vás to inspirovat.
Já nejsem typ na manželství. Dvakrát jsem to zažila a nešlo mi to. Já prostě potřebuji mít absolutní svobodu, abych se necukala jako koza na provaze. Jakmile jsem měla prstýnek, dusila jsem se, přitom ve chvíli, kdy ho nemám, žiju téměř asketickým životem. To jsem prostě já. Ale oni dva byli mentálně dospělí evidentně dřív než já (smích) a vyšlo jim to. Mají nádherný vztah. A dá se s nimi krásně mluvit jak dohromady, tak odděleně. Pro mě to byla terapie povídat si s Evou. A s Dušanem jsem ani mluvit nemusela, stačilo podívat se do těch jeho hodnejch očí. Nebo přišel, pohladil mě, obejmul...  Eva s Dušanem jsou lidi, na které když si vzpomenu, zahřeje mě to u srdce. Je mi moc líto, že jsem kvůli té blbé covidové karanténě s nimi nemohla být na premiéře v Praze ani v Ostravě.

Eva je vystudovanou psycholožkou, dělá psychoterapie, nechcete se k ní objednat? Třeba by vám pomohla leccos objasnit, navedla by vás správným směrem…
Já nepotřebuji odbornou pomoc, mně se prostě jenom dobře mluví s inteligentními, hlubokými a čistými lidmi. Protože takových je dneska jako šafránu. Pro mě bylo tak osvobozující, že mi Eva byla těch několik měsíců nablízku, že jsem vedle sebe měla takovou spřízněnou duši. A to samé můžu říct i o Janě Paulové. Moc jsme si lidsky sedly. Celý štáb byl skvělý. Dušan tím, jak sám je chodící dobro, má obrovskou schopnost vybrat si do týmu lidi, kteří k sobě pasují. To byla taková sestava, že jak nejsem upínací typ a svoji profesi opravdu beru jenom jako práci a ne jako poslání, které když nebudu dělat, tak umřu, tak po těchhle lidech, po téhle práci se mi fakt stýská a stýskat bude.

Eva Vejmělková prošla zlomovým okamžikem, když se před lety rozhodla nebýt závislá na hereckých nabídkách a vystudovat psychologii. Procházela jste i vy někdy fází, kdy nebylo dost rolí nebo jste se cítila vyhořelá a chtěla dělat něco jiného?
Vzhledem k tomu, že špatně snáším, když se o mě někdo zajímá a vrtá se mi v soukromí, že se nerada na sebe dívám, a dokonce nemám ráda ani to, když se někdo jiný na mě dívá, tak jsem si častokrát říkala, co jsem to udělala, že jsem se dala tímto směrem. Ale rozhodovala jsem se strašně mladá a nevěděla jsem, co mě čeká. A pak už nebyla cesta zpět. Ale myslím, že v současné covidové době všichni přemýšlíme úplně jinak. Nám hercům se v hlavě točí myšlenky, co budeme dělat, když se covid, roušky a omezení divadelního provozu budou vracet. Pak začne být problematické i natáčení seriálů, protože pořád bude někde někdo nakažený nebo v karanténě. Ale pokud by to, nedejbože, takhle blbě dopadlo, tak jsem absolutně smířená s tím, že bych změnila zaměstnání.

Co byste dělala?
Starala se o handicapované děti. Hlídala bych je. Mám s tím zkušenost, umím to a mám to ráda. Navíc takových lidí bude vždycky málo. Já jsem se v tom našla, v téhle oblasti je mi dobře. A tuhle práci můžu dělat, dokud budu dejchat.

Nemusela byste si kvůli tomu doplnit vzdělání?
Nemusela. Stačí, že mám kurz první pomoci, abych ji byla schopná poskytnout, kdyby se stal nějaký úraz. Když hlídáte děti, které mají nějaký mentální problém, musíte být hlavně empatická a mít zkušenosti, a ty já mám díky mojí Máně, které už je téměř dvacet. Důležité je takovým dětem rozumět a vědět, jak reagují. Musíte být citlivá, umět se napojit na dětskou duši, a to se mi daří, mám to ráda. Když pomáhám v Rarachu (dobrovolná organizace pořádající mimoškolní aktivity určené osobám se speciálními potřebami, pozn. red.), baví mě to a obohacuje mě to. A vidím, že děti na mě slyší.

Se svým bývalým manželem Viktorem Mrázem jste provozovali v Čičovicích penzion s restaurací. Nebavilo by vás pracovat v pohostinství?
Já nejsem typ, abych vedla nějakou restauraci. Dokonce si myslím, že by herci podnikat neměli. Protože já například všechno rozdám. Strašně těžko udržím peníze. Kolikrát jsem lidem raději ze svého zaplatila útratu, jenom abych jim nemusela dávat účet. Bývala bych nejradši, kdyby se u nás všichni najedli zadarmo a šli. Já nejsem člověk do byznysu, to v žádném případě.

Když jste tak rozdavačná, máte teď z čeho žít?
Ale samozřejmě. Další věcí, kterou nás covid naučil, je šetřit a nekupovat nesmysly. Uvědomila jsem si, co všechno si běžně pořizujeme navíc. To jsou takové zbytečnosti… Tak jsem se naučila netahat domů kraviny. Dá se žít daleko skromněji, a tím pádem zásoby vždycky nějaké budou.

Vaše Mona v Ženské pomstě je profesí novinářka, jak se vám hrála?
Mona je vůdčí typ, holka, co ostatní „rozpinkala“ a dala jim chuť něco svým chlapům vyvést. A to se mi samozřejmě hrálo dobře. Je to hezky napsaný. Když Eva s Dušanem ty postavy tvořili, věděli už, kdo je bude hrát, a myslím, že nám šli krásně na ruku.

Jste mstivý typ? Měla jste někdy nutkání pomstít se, ať už to bylo za cokoliv?
Tohle mě vždycky míjelo. Jsem z bočanovský famílie, která má v sobě určitý bohatýrský dar, že jsme hodně dlouho nad věcí. Takže já jsem vždycky nad vším mávla rukou. I nad velkejma průšvihama. To už musí být, abych se rozčílila, ale pak už je to zase definitivní. Běžně ale devadesát devět věcí ze sta přecházím.

I nevěru? Protože o tom ten příběh je, že se ženy mstí svým manželům za nevěru.
Nechci nevěru bagatelizovat, ale já už jsem opravdu ve věku, kdy takové kraviny neřeším. Jsou důležitější věci. Nevěra je vždycky o tom, překonat svoje ego. A tohleto už mám dávno za sebou.

To znamená, že kdybyste měla fungující vztah a partner se dopustil jednorázového úletu, tak se nad to povznesete?
Absolutně.

A nenamlouváte si to jenom? Třeba by vás emoce samotnou nakonec zaskočily...
Myslím, že si to nenamlouvám. Já už jsem v takové fázi, že tohle nepovažuji za alfu a omegu života.

Zažila jste to opačně, že by se muž mstil vám, třeba za to, že jste ho podvedla nebo opustila?
No tak, občas se mě někdo snažil potrápit, ale já si vždycky řekla, že na to má nárok, a nechala jsem to být.

Co ženská solidarita, říká vám něco?
Já mám v sobě hodně chlapa, takže v tý naší holčičí partě, co máme, jsem spíš cynik a pragmatik. Ale myslím si, že ženská solidarita existuje. Ovšem nedej bože, aby se do toho vložil nějakej chlap. To pak ženský začnou jančit. Jedna z nich se do něj zamiluje a solidarita jde vždycky stranou.

Vaší největší kamarádkou je kostýmní výtvarnice Zuzana Straková. Máte víc tak dobrých přítelkyň?
Zuzka je samozřejmě ta celoživotní, jak se říká nejka. Ale mám i další kamarádky, partičku holek, které jsou neustále v kontaktu. Scházíme se minimálně dvakrát do měsíce. Ženský přátelství je krásný.

Nemáte pocit, že muži se mstí daleko méně? Dokážou se naštvat, jednorázově udělat dusno, ale aby vytvářeli spletité plány na pomstu…
To je dáno z jejich podstaty, protože žádnej chlap nemá rád komplikace a problémy. Oni si prostě dají přes hubu a pak na to jednoduše zapomenou. Takový ty táhlý dlouhý spory jsou vždycky jenom mezi ženskejma. Chlapi to většinou házejí za hlavu. Proto říkám, že mám trošku mužský pohled na svět.

Nebyla jste ani ve svém okolí svědkem nějaké msty, když sama s ní zkušenosti nemáte?
Ale no jo, lidi si někdy dělají naschvály. Ale když jsem toho svědkem, snažím se je vrátit nohama na zem. A vždycky jim říkám, že nejlepší lék proti jakémukoliv trápení je odpuštění. Protože když umíte odpouštět, tak to zlo od sebe odpinknete a zůstává už jenom na straně toho, kdo se mstí. Teď jsem četla krásné moudro od Konfucia: „Když se vydáš cestou pomsty, musíš vykopat dva hroby.“ A je to tak. Protože když chystáte pomstu, tak do tý jámy sami nakonec spadnete. Je třeba odpouštět a život je pak daleko jednodušší. Musíte to ovšem udělat s láskou, a ne si to jenom namlouvat. Prostě opravdu odpustit a zapomenout. Ale k tomu se musí člověk prožít, to asi ve dvaceti nejde.

Jak jste trávila čas, když jste se teď během karantény nesměla hnout z domu?
To trvalo jenom chviličku. Dostali jsme se jako divadlo velmi letmo do kontaktu s pozitivním kolegou. Naštěstí jsme všichni byli negativní, ale hygiena nám uložila týdenní karanténu. Bohužel, zrovna to vyšlo na obě premiéry Ženské pomsty. Ale co se dá dělat. Nařízení musíme poslouchat, i když je to smutný a přicházíme tím o peníze. Ale už s Hátou zase jezdíme a točím i Ordinaci.

V závěru Ženské pomsty vyskočíte na koně…
Tak to jsem právě moc nevyskakovala. Když se točily záběry s koňmi, byla jsem čerstvě po operaci plotýnek. Tak tak jsem se na toho koně vyškrábala, ale dělali jsme jako by nic. S páteřákem a korzetem jsem to nakonec zvládla.

To jste měla tak vážné problémy, že jste musela na operaci?
No jo, trvalo to dlouho, musela jsem to řešit. Ale když jsem šla na operaci, netušila jsem, že ještě budeme točit. Jenomže nám chyběly dva dny. Nakonec jsme to ale zvládli. Všichni na place byli laskaví a vycházeli jsme si vstříc. Akorát že mě do sedla museli skoro vytáhnout jeřábem. Ale když už jsem na tom koni seděla, bylo to dobrý.

Pomohla vám ta operace, jste už v pořádku?
Absolutně. Byla to banalita, plotýnky v mém věku má už zničený každý.

Před několika dny odešel z tohoto světa Jiří Menzel, se kterým jste se musela setkat v Činoherním klubu. Jak na něj vzpomínáte?
Je to smutné. Byl to opravdu velikán, nejen v rámci Česka, ale celého světa. Nenahraditelný. Jeho nádherné poetické filmy všichni milujeme. Vyrůstali jsme na nich, vracíme se k nim a budeme je pouštět i svým dětem.

Pracovali jste spolu?
Obsadil mě asi do dvou inscenací, což mě hodně překvapilo, protože herecky ani vzhledově jsem nebyla jeho typ. Hrála jsem v Žebrácké opeře, kterou režíroval. Měla jsem tam malou roli, ale pan Menzel mě po premiéře dokonce chválil. To jsem byla doslova v šoku. Vždycky jsem z něj měla obrovský respekt a v té době, kdy jsem začínala, jsem se snažila se lidem, kterých jsem si vážila, vyhýbat. Neměla jsem odvahu potkávat je nebo si s nimi povídat. Takže jsem před ním kličkovala, protože jsem se strašně styděla. Možná zbytečně, ale to už se nikdy nedozvím. Když je člověk mladý, má v hlavě spousty předsudků a strachů, který jsou zbytečný.

Podívejte se na nový seriál Mall.tv Životy slavných – tentokrát o Jacqueline Kennedy:

 

 

Autor: Ivana Bachoríková