2°C
Dvakrát jste se vdala a pokaždé si ponechala rodné příjmení. Napadne lidi, když se jim představujete, že jste dcerou Vladimíra Ráže?
Není to tak často, ale občas se to děje. Někdy ale trošku tápou. Nevědí, jestli je můj otec Jožo Ráž, nebo Vladimír Ráž.
A když zjistí, že vaším tatínkem byl král Miroslav, ptají se dál?
Jak kdo, záleží na povaze člověka. Ale zrovna nedávno jsem potkala lidi, kteří ho měli strašně rádi. Vyptávali se mě, jaký byl a jaké to bylo s ním žít. A nepatřili zrovna k nejstarším, ale ke střední generaci. I ti si ho vybavují, a ne jen kvůli Pyšné princezně.
Jaký tedy váš tatínek byl?
Úžasný. Spravedlivý, chytrý, férový, rozumný… Jako král Miroslav. Často ho k němu připodobňuji. Myslím si, že i jedna z Miroslavových moudrých vět "před nikým se neponižuj, nad nikým se nevyvyšuj" mu byla vlastní, což je velmi obdivuhodné. Zvlášť v dnešní době, kdy některé začínající hvězdy mají takové manýry, že nedokážou ani odpovědět na pozdrav. V tomhle byl tatínek velice striktní. Jeho chování ať už k ženám, fanouškům nebo k rodině bylo krásné.
Určitě jste se jeho prostřednictvím dostala do herecké společnosti. Co vám utkvělo v paměti?
Moc ráda vzpomínám, jak jsme jezdili do Jizerských hor, kde mělo Národní divadlo podnikovou chatu. Byli tam pan Lukavský, Kostka a další herci se svými rodinami a my děti jsme tam zažívaly úžasné chvíle. Dělali pro nás například karnevaly. Dodnes si pamatuji, jak jsem měla jít za Makovou panenku, a když jsem šla spát, rodiče mi přes noc vyrobili z novinového papíru kuličky, abych měla na hlavě pěkný věneček. Tatínek mě brával i do divadla, ale tam jsem zažila takový otřes, že jsem během generálky a pak i při představení v hledišti hlasitě naříkala. Hráli totiž Rok na vsi od bratří Mrštíků a pan Rössner tatínkovi hrozně nadával: „Ty dědku plesnivej…“ Sice v rámci role, ale vypadalo to tak věrohodně! Bylo mi tatínka strašně líto, opravdu hodně mě to sebralo. Vždycky jsem byla cíťa, a tenkrát obzvlášť.
Jste s někým z té doby ještě v kontaktu?
Na sociální síti jsem propojená s Klárkou, vnučkou pana Lukavského. Měly jsme se moc rády. Dodnes si vzpomínám, jak jsme na horách zapadly až po krk do hlubokého sněhu. Tam jsme se seznámily a po čase nás to zase nějak svedlo dohromady. Čekala jsem zrovna staršího syna Valeriánka a Klárka svého prvního chlapečka, když jsem pana Lukavského potkala naposledy. Krátce poté se mi o něm zdál sen, že je u nás na chatě, vchází do dveří, kouká na mě svýma krásnýma modrýma očima a říká: „Teď už mi je krásně.“ Ten den jsem hned po probuzení otevřela internet a vyskočila na mě zpráva, že umřel. Nikdy se mi nic podobného nestalo, ale v tomhle případě věřím, že se se mnou přišel rozloučit. Byl mi velmi blízký, protože mi v lecčems připomínal tatínka. Po tátově smrti byl jakýmsi prostředníkem mezi mnou a jím, měla jsem pocit, že z něj můžu ještě kus svého tatínka čerpat. Cítila jsem jeho náklonnost a měla jsem ho hrozně ráda. Přišel i na mou svatbu a bylo to moc hezké.
Na tu první, nebo druhou?
Na té druhé jsme byli jenom já, manžel a děti. Vzali jsme se na farmě v Klínci, kde nám to odsvědčili místní farmáři. Počet lidí jsme pořád zužovali, až jsme zjistili, že raději budeme sami, aby se nikdo nenaštval, že jsme ho nepozvali. A kdybychom se měli brát znovu, uděláme to stejně. Byli jsme takhle moc spokojení, byl to nádherný den.
Když jste se odmala pohybovala v divadelním prostředí, nechtěla jste být později sama herečkou?
Herečkou ne, já jsem vždycky chtěla zpívat, to mě hrozně bavilo. Dodnes má maminka schovaný papírek, na který jsem napsala: "Budu zpívat." Ale zatím se mi to nevyplnilo, i když s manželem si notuju pořád. Je to náš společný koníček. Michal se věnuje vícero profesím, točí videa, dělá reportéra na Frekvenci 1 a taky se zabývá karaoke produkcí. Čas od času spolu zpíváme i na nějaké akci.
Přihlásila jste se i do Do-re-mi, televizní pěvecké soutěže, kterou kdysi moderoval Pavel Trávníček se Sabinou Laurinovou…
To je pravda. Dokonce jsem byla ve třech soutěžích. V Caruso Show, v Do-re-mi a pak zase v Carusu. V těch prvních dvou mi vítězství o bod uniklo, ale já to nevzdala a tu třetí jsem pak vyhrála. Ale to už mi bylo dvacet nebo jednadvacet.
Kdybyste byla v SuperStar, která ovládá televizní obrazovky v současné době, odnesla byste si dva miliony a smlouvu na desku. Ale z tohoto vítězství pro vás asi nic neplynulo.
To ne, dá se říct, že to bylo celé jenom zábava. Ale pro mě to smysl mělo, protože jsem chtěla znát verdikt profesionálů. Maminka mi pořád říkala, že pěkně zpívám, ale mě zajímalo, co tomu řeknou odborníci. A při té poslední příležitosti si mě všiml Pavel Holý, který dělá producenta, skládá hudbu, a chtěl se mnou natočit desku. Stejně jako já nemá ruku, a když mě tam uviděl, asi jsem mu přišla blízká. Padli jsme si do oka, a dokonce jsme spolu pár písniček nahráli. Souběžně jsem ale dělala konkurz na moderátorku v rádiu a tehdy jsem se rozhodla, že zapracuji spíš na své mluvě než zpěvu, že je to jistější profese. Pracovala jsem v rádiu a potom i v internetové televizi.
Pro Mall.tv jste natočila sérii video příspěvků Jednou rukou. Bylo to dost nekonvenční a odvážné – jak jste na ten nápad přišla?
Lidé z jedné velké televize po mně pořád chtěli, ať se s nimi podělím o svůj příběh. Tlačili mě do toho, abych jim na kameru vyprávěla, jaké mám komplexy. Ale já žádné nemám, nepotřebuji, aby mě někdo litoval. Čtyřikrát jsem je odmítla. To mě ponouklo k tomu, že natočím pořad Jednou rukou, kde ukážu, že všechno jde a překážky jsou jenom v naší mysli. A teď mám videopořad Maminkář na Pigymama.cz. Je o rodičovství, mateřství, zvu si tam hosty, které zpovídám. Hlavní mou náplní je ale starost o děti. Sebastianovi jsou teprve dva a půl, nechci od něj odcházet na delší dobu. Tohle natáčení je jednou týdně, tak se to skloubit dá. A když můžu, tak pod pseudonymem Fotomatka fotím. Mám i pár stálých klientů, které portrétuji při různých rodinných příležitostech, když třeba čekají miminko, pak když jejich děťátko roste… Naučila jsem se používat dokonce zrcadlovku. Hecla jsem se, když mi všichni říkali, že to nezvládnu, protože to jednou rukou dělat nejde. A jde.
Kdy jste poprvé viděla Pyšnou princeznu?
Myslím, že jsem byla ještě v kočárku, ale pamatuji si na ni až ze školkového věku. Tenkrát jsem jako dítě nechápala, jak to všechno u filmu chodí, a tatínek mi to vysvětloval. I ty triky, které tam už v jedenapadesátém roce použili. Třeba ta slavná jízda na kládě… Říkal mi, že vytvořili miniaturní model klády a ve studiu jim pak pouštěli vítr do vlasů. Pak to krásně spojili dohromady, takže to nakonec vypadá, že skutečně na té kládě jedou. Přitom na ní seděli někde v ateliéru, kde s nimi kývali ze strany na stranu. Ale působí to velmi věrohodně.
Líbí se vám ten příběh?
Líbí, pořád ho prožívám. Zasním se a říkám si, jak jim to s Alenou Vránovou slušelo, jak to bylo hezké a jak je ten příběh krásný.
Taky se nakonec vzali! Na plátně i v reálném životě. Alena Vránová byla druhou ženou vašeho tatínka a žili spolu dvě desetiletí, což není málo. Vyprávěl vám o tom někdy?
Nevybavuji si, že bychom se o tom bavili. Ani o pracovních věcech přede mnou doma moc nemluvil. Občas zmínil nějaké natáčení, ale tehdy to šlo trochu mimo mě, zatímco dneska bych se ráda zeptala na spoustu věcí… Ale jako malá holka jsem nevnímala, že oproti rodičům mých vrstevníků zažívá táta něco výjimečného. Možná je škoda, že jsem se málo ptala.
Ale vaše maminka, kterou si po rozvodu s Alenou Vránovou vzal, hrála amatérsky divadlo, ta se s ním určitě o profesi bavila.
Maminka se dokonce s tatínkem kdysi na jevišti setkala, když oba hráli v divadelním zpracování Noci na Karlštejně. Ale divadlo bylo pro ni jenom zálibou, má jinou profesi.
Táta byl její první láskou?
První asi ne, ale celoživotní ano. Než se dali dohromady, stihla dvě manželství. Poprvé se vdávala hrozně brzy, troufám si tvrdit, že z mladické nerozvážnosti. Když je člověk mladý, má na očích růžové brýle a chybí mu životní zkušenosti, aby věděl, že je možná lepší počkat, než se vrhne do nějakého svazku a zpečetí ho papírem. Ale s tatínkem si maminka začala, až když byl s Alenou Vránovou rozvedený.
Za mlada měl neskutečné zástupy ctitelek, čekávaly na něj u zadního vchodu Národního divadla, oslovovaly ho na ulici… Projevovaly mu přízeň i v pozdějším věku?
Ano. Měl jednu oddanou fanynku, paní Elišku, která ho zásobovala vitaminy. Nosila mu do divadla často balíčky s ovocem a zeleninou. Pro tu byl tatínek určitě životní láskou. Nikdy se nevdala, pořád si na něj myslela. A i později, když se někdy objevil ve skupině starších dam, bylo vidět, jak žasnou a jsou šťastné, že ho vidí, a jemu zase dělala dobře jejich náklonnost.
Jak to maminka snášela?
Maminka do vztahu šla s vědomím, že život s populární osobností něco přináší a něco bere. Musela počítat s tím, že se za tátou budou ženské otáčet víc než za běžným smrtelníkem a že musí být trošku tolerantní, když se na ně usměje nebo s nimi prohodí pár slov. Podle mě si každý umělec musí budovat fanouškovskou základnu vstřícným chováním, a ne se tvářit arogantně a odmítavě. A maminka na to byla připravená, nedělala scény.
Vaše nevlastní sestra Markéta, kterou měl tatínek s Alenou Vránovou, zemřela před šesti lety za dramatických okolností. Vídaly jste se?
Naposledy jsem ji potkala úplně náhodně a byla ve velmi dobré kondici. Vstřícná a milá… To už jsem měla Valeriánka, takže to mohlo být zhruba před deseti lety. Vypadala pěkně a byla ohromně naladěná. Tak jsem si říkala: super, má se dobře. O to víc mě pak překvapilo, když jsem se začala z tisku dozvídat, jak žije, že chce po své mámě peníze. To jsem pracovala v rádiu, odebírali jsme denní tisk a bylo mi hrozně nepříjemné, když mi kolega vždycky předával balík s novinami a nahoře byla fotka mé sestry s článkem o ní. Bylo mi líto, že je na tom takhle. Přitom jsem jí nemohla pomoct, nebyly jsme v žádném kontaktu. Mrzelo mě, že se dostala do situace, ze které už nebylo cesty zpátky.
Takže jste do té doby nevěděla, že má existenční starosti a vážné problémy s alkoholem, které ji nakonec zabily?
Rok před mým narozením se jí narodila dcera, se kterou jsem dodnes v kontaktu, a ta ji udělala babičkou, tak si myslím, že mohla mít důvod k radosti ze života. Nevím, proč takhle dopadla.
Obě jste měly výjimečné rodiče, ona se ale narodila zcela zdravá, a dopadla takhle. Vy jste naopak přišla na svět s handicapem, který by leckdo neunesl, a vedete spokojený život. Jak se to přihodí, máte pro to nějaké vysvětlení? Je to tím, že vás vaši rodiče dobře na život připravili?
Určitě je to i rodiči, kteří mě do života vyzbrojili hlavně tím, abych se nebála. Protože strach, že něco nezvládnete, je strašně skličující, a když ho člověk má, pak opravdu nic nedokáže. Takže jsem veškeré strachy odhodila. Mí rodiče se vždycky snažili, abych dělala všechno jako mí vrstevníci, bez ohledu na to, jestli mám jednu ruku, nebo dvě. To bylo už v mém školním věku velmi rozhodující. A pak si myslím, že hodně záleží na tom, jaký máte naturel. Podle mě je třeba o místo na výsluní, a to jakékoliv, bojovat jinými zbraněmi než tím, jaké máte tělo. Jde o to, jak dokážete druhé oslovit a ukázat jim, že nic není problém. Překážky jsou opravdu jenom v naší hlavě.
Vy jste nikdy z ničeho neměla strach, nezažila jste těžké chvíle?
Neměla. Asi je to tím, že už jsem se taková narodila. Lidi, kteří přišli o ruku třeba při nehodě, to mají těžší, protože najednou se musí učit dělat všechno znovu a jinak. Kdežto já jsem byla takhle do života vybavená od začátku a takto jsem to přijala. Litovat se by nemělo žádnou cenu.
Naučila jste se všechno sama, nebo jste hledala nějaké návody?
Myslím, že sama. Děti většinou všechno odkoukají. Jako ty moje. Vidí, že nic nekrájím, tak jedí jenom vidličkou. Přitom můžou používat obě ruce. Mého současného manžela kdysi strašně rozčilovalo, že Valeriánek jí jenom vidličkou, říkal, že mu musí někdo ukázat, jak se drží nůž. Ale já si to vůbec neuvědomovala… Ve škole jedl příborem, ale doma nůž prostě nepoužíval. A vtipné je, že manžel jí teď taky jenom vidličkou, protože už to ode mě taky odkoukal. Takové věci zažívám docela často.
Musela jste dětem vysvětlovat, proč jste jiná?
Sebastiánek je ještě malinký a Valeriánek se vyptával na všechno, ale na tohle ne. Myslím si, že je to tím, že jsem se nikdy nelitovala, snažila jsem se nelišit se, takže neměli důvod mě vnímat jako jinou. Valeriánek to prostě přijal tak, jak to je, a naopak mi vyprávěl, jak mu kluci ve škole říkali: „Týjo, tvoje mamka je hustá!"
V čem jste hustá?
No, ve všem. (smích) Jeho spolužáci asi viděli, jak mám malého v nosítku a do toho Valeriánkovi s něčím pomáhám. Možná si nedovedli představit, že se to dá všechno jednou rukou zvládnout. Takže ne, že by mě litovali, ale spíš obdivovali, co všechno umím. A Valeriánek jim říkal: „No, a maminka mě taky stříhá a dělá další věci…“ Pochopila jsem, že by mě nedal. Zrovna nedávno jsme spolu usínali, máme při tom takový rituál, kdy se k sobě přitulíme, žádné telefony nezvoní, nikdo nám do toho nemluví, jsme spolu jenom pro sebe a vždycky se snažíme, aby to bylo co nejdelší... A do toho mi Valeriánek řekl: „Ty jsi stejně nejlepší maminka, já bych žádnou jinou nechtěl. Ani s dvouma rukama.“ Tak si říkám, že mě nejspíš bere takovou, jaká jsem. Dojalo mě to.
Viděl už Pyšnou princeznu?
Dívá se na ni od raného dětství, oblíbil si ji a prakticky celou ji umí nazpaměť.
A co Old Shatterhand, kterého váš otec daboval?
Já si myslím, že teprve teď jde do věku (Valerian má dvanáct let, pozn. red.), kdy to zkoukneme, i když já jsem ho viděla, když mi bylo míň než jemu. A jak jsem si neuměla vysvětlit, že tatínkovým hlasem může mluvit někdo jiný, myslela jsem si, že je to on a takhle dokonale ho namaskovali!
Máte doma nějakou památku z natáčení, neschovával si tatínek třeba scénáře?
Scénáře jsem jako malá hrozně neměla ráda, protože jsem byla asi jediné dítě široko daleko, které nedostávalo na kreslení čistý papír, ale listy z tatínkových scénářů. Z jedné strany byly popsané a na tu druhou jsem si mohla kreslit.
Doufám, že jste nepočmárala scénář k Pyšné princezně! To už je dneska cenná relikvie.
Ne, ten mám dobře uschovaný na tajném místě. Je to jediná věc, kterou jsem chtěla, když tatínek zemřel. Společně s fotkami, ty jsou pro mě taky strašně důležité, ráda si je prohlížím. Nestála jsem o nějaké materiální věci. Pro mě je cenné, že mám něco, co se s tatínkem pojí ještě z dob, kdy jsem nebyla na světě. A v tom scénáři jsem našla usušenou kytičku. Teď si uvědomuji, že jsem říkala Terezce, vnučce Aleny Vránové, aby se babičky zeptala, jestli ta květinka neskrývá nějaký příběh. Budu jí to muset připomenout. Protože čas od času si na to vzpomenu a říkám si, co je to asi za kytičku, jestli ji tatínek od někoho dostal nebo ji přinesl Aleně a ona si ji tam dala vylisovat. A pak je tam ještě taková malůvka, řekla bych, že je to plánek nějaké filmové scény.
Máte i deníky, které si psal na cestách? Rád prý cestoval a všechno si zapisoval.
Nějaké deníky máme. A taky fotoalbum, ve kterém jsou jeho fotky s Alenou Vránovou, když spolu cestovali. Myslím, že po nějakých kempech v Itálii. Když jsem byla malá, vedl mě k tomu, psát si o prázdninách „palubní deník“. Měli jsme každodenně povinnost zapsat si, co jsme prožili, abychom na to měli památku.
Váš nevlastní bratr Martin z tátova prvního manželství žije v Norsku. Byla jste se za ním někdy podívat?
Ne, ale přes Facebook jsem v kontaktu s jeho dcerou. Martin je ajťák a zároveň trénuje dívčí basketbalové družstvo.
Jeho matkou je herečka Alexandra Myšková. Měla s tatínkem ještě jedno dítě, a to zemřelo sotva sedmiměsíční na syndrom náhlého úmrtí, byť se tomu tenkrát takhle neříkalo. Mluvil o tom tatínek někdy?
Ne, vůbec. Přede mnou rozhodně ne. Já si myslím, že to pro něj byla bolestivá zkušenost, kterou radši nevytahoval.
Tatínek umřel nečekaně, pravděpodobně na srdeční selhání. Jaký byl váš život poté?
Bylo mi čerstvě devatenáct a byl to pro mě šok. Vůbec jsem na to nebyla připravená, absolutně jsem nečekala, že by se něco takového mohlo stát. Dva roky jsem se z toho dostávala. Bylo to zvláštní období, jako když ztratíte kotvu. Nejraději jsem seděla zavřená doma, nikam jsem nechtěla chodit. Nebylo mi vůbec hezky, ale postupem času jsem zjišťovala, že takhle život dál žít nejde, že člověk musí umět přijmout i takové věci. Těsně před tím, než zemřel, jsem od něj dostala dopis. Chtěl mi ho dát společně s dárečkem k maturitě, a jak byl pečlivý a všechno si nejprve psal nanečisto, trvalo to trošku déle. Dvacátého třetího května jsem odmaturovala a dostala ho od něj až v červenci. Jsou to taková moudra, rady do života. A jsou tam pasáže, které mi hlavou znějí pořád, třeba: „Život ti bude klást zkoušky. Některé budou velké, jiné malé, ale žádná nesmí zaskočit tvoje srdce ani mysl.“ Tohle mi napsal a tři dny nato zemřel. Přitom to nemohl tušit. Tak si říkám, že možná přece jenom mezi nebem a zemí něco existuje, když to stihl. A ten dopis mě provází až dodnes. Když Valeriánka něco trápí ve škole, říkám mu: „Valeriánku, víš, co píše dědeček v tom dopise... Že nic nesmí zaskočit srdce ani mysl, a tím se řiď.” Snažím se tak jeho odkaz šířit dál, protože si myslím, že je to moudrý názor. Sama když mám nějaký stres, vždycky si tuhle větu řeknu.
Jak nesla tu ztrátu maminka, vdala se znovu?
Nevdala. Bylo jí 49 let, když tatínek zemřel. Teď má přítele, je s ním šťastná, ale myslím si, že v jejích očích a srdci nikdo tatínka nepřekoná.
