Provždy už budete ten, co se líbal s Ivanem Trojanem. Nebojíte se takové nálepky?
Samozřejmě, to se může stát vždycky, ale myslím, že diváci si všimnou, že naše filmové scény jsou sice intimní, ale nejde v nich jenom o fyzický kontakt. Je za nimi velmi intenzivní vztah Mikoláška a Františka, a to v době, kdy za to mohli být trestáni, zavřeni. Jejich láska je mnohem silnější než cit muže a ženy – ať už v té době nebo dnes. Právě proto, že mají strach z pronásledování.

Když jste četl scénář poprvé, nezarazil jste se u těchto scén?
Ne, vůbec. Ten film je hlavně o lásce, která si vybírá svou daň, a to pro mě bylo silnější než to, že v těch scénách bude nahota. Navíc mi přišly úplně přirozené. A nebylo jich tam moc, nebyly nadužívané.

Nemusí dojít ani na nahotu, už ten polibek, který tam s Ivanem Trojanem máte... Přemýšlel jste nad tím?
Právě že vůbec. Já jsem ten scénář vzal se vším všudy a nic mi na něm nevadilo.

Opravdu?
Kdybych k tomu přistupoval ostýchavě či odmítavě, měl bych pak problém se Ivana dotknout, vnitřně bych s tím bojoval a bylo by to vidět. Ale jak říkám, vzal jsem to, jak to bylo, a naopak se na ty scény těšil. Protože nešlo o to, ukázat divákům nějakou intimitu, ale to, jak velmi se dva muži milují a co všechno tomu obětují.

Ten milostný akt, který tam máte, vypadá spontánně a přirozeně. Jak probíhalo natáčení?
Samozřejmě jsme si celou scénu včetně polibku a facky, která v ní padne, předem nazkoušeli. Právě proto, aby se to pak dobře natočilo a abychom si při ní neublížili, vzhledem k tomu, že jsme měli padat z postele.

Havel chtěl žít s milenkou i manželkou. Olze ale milence zakázal!

Jaká byla atmosféra na place?
Ta scéna se odehrávala v podkroví a na place bylo opravdu jen pár lidí, kteří tam měli co na práci. Krásné bylo, že si všichni uvědomovali, jak na tom záleží, a snažili se nás nerušit v koncentraci, která byla o trochu větší než v jiné dny. A když se řeklo, že to máme, byl jsem velmi překvapený, v jaké pohodě se to celé odehrálo. Hodně věcí, ať už pohled, gesto… Jsme s Ivanem dělali úplně přirozeně, nehraně, nevymyšleně.

Takže je pro vás jednodušší točit milostnou scénu s mužem než se ženou?
Musím říct, že s Ivanem to bylo paradoxně lehčí. Když jsem točil podobné scény se ženou, každý jsme na to měli nějaký názor, ona i já, kdežto v případě Ivana jako by nás vedla nějaká neviditelná ruka a někdo nám našeptával: „Nebojte se, bude to dobře a správně.“ Tím, že jsme na tom filmu pracovali tak intenzivně, přišla mi tahle milostná scéna o hodně snazší než se ženou.

Nedali jste si předtím panáka?
Ne. Vím, že takové praktiky fungují, ale my jsme k tomu přistupovali velmi zodpovědně. Záměrně jsem odmítal být otupený alkoholem nebo čímkoliv jiným. Chtěl jsem mít střízlivý pohled na celou situaci a dostat do té scény to, co jsem potřeboval. Takže předtím ani potom jsme si panáky nedávali. Akorát, když už byl celý den za námi, přinesl nám náš kamarád Filip oběma pivo, ať tu lásku zapijeme.

S Ivanem Trojanem jste se setkal na tomto natáčení poprvé, ale hned jste mu vysekl poklonu, jaký je bezvadný nejen herec, ale i člověk. To vám stačilo tak málo k jeho poznání?
Ivan mě ohromil svým přístupem k hercům a lidem obecně. Ukázal to už na castingu. Castingy sedmdesát, ne-li sto procent herců nesnáší. V posledním kole jsme spolu dělali kamerové zkoušky a nádherné bylo, že Ivan nám všem, kteří jsme se o roli ucházeli, držel palce a pomáhal. Odhodil osobní pocity ať už sympatií či antipatií a přistoupil k nám jako k hercům rovnocenně. To o něm hodně vypovídá.

Pomáhali jste si i během natáčení? Dal vám coby zkušenější kolega nějakou radu, nebo dokonce vy jemu?
Nádherné na celé naší spolupráci bylo, že jsme si hodně povídali. O jeho postavě, o mé, o tom, jak vnímáme danou situaci. A ano, musím říct, že mi mnohokrát pomohl. Ale to, jak Ivan pracuje, je velmi podobné tomu, jak přistupuji k roli já. Taky potřebuji mít zodpovězené všechny otázky. V divadle mi režiséři v určitém momentě říkají: Dost! Protože se pořád ptám, kladu další a další dotazy a hledám na ně odpovědi. Takže náš přístup je velmi podobný.

Vzali jí vaječníky, teď jsou na řadě prsa. „Bojím se,“ říká Radana Labajová ze skupiny Holki

Musíte znát motivaci jednání své postavy i postav kolem, znát pozadí každé z nich, historii…?
Ano, přesně tak. Velmi mě zajímají hlavně další figury, byť s nimi netočím. Ale můžou třeba ovlivňovat postavu, která se mnou ten dialog má.

Tipuji správně, že kdybyste měl hrát strojvedoucího, budete týden jezdit vlakem?
Ano. Moje manželka by o tom mohla vyprávět. V Šarlatánovi jsem měl psát na stroji, tak jsem si v Bratislavě jeden starý psací stroj sehnal a další mi dodala produkce na hotel, abych na něm mohl cvičit.

Přitom jste mohl mít dubléra.
Ano, ale já jsem chtěl, aby to byly moje ruce, a dokonce jsem na tom stroji psal skutečně to, co mi Ivan diktoval.

Vaše manželka Zuzana Kanócz, se kterou máte tři děti, je herečkou. Čekáte od ní chválu, nebo kritiku?
Ona je tak upřímný člověk, že vždycky řekne na rovinu, co si myslí. Ať už mám premiéru v kině nebo v divadle.

Vendula Pizingerová o synovi: Vnucovali mu hudbu, tak s tím sekl

Vladimír Polívka: Jsem dobrej na holky a mám na to papíry