2°C
Bála jste se o Petra, když teď všude řádil koronavirus? Přece jenom má svůj věk.
Alice: Já si nemyslím, že je nějak zvlášť ohrožený. Nemá žádné závažné nemoci, jako jsou obezita nebo kardiovaskulární choroby, akorát bere tabletky na vyšší tlak. Ale imunitu má fakt dobrou. U nás se angíny, chřipky a podobné věci nenosí.
Petr: I doktoři tvrdí, že nepatřím do rizikové skupiny, protože jsem namakanej, nekouřím a nejsem tlustej. Nedávno mi volala sestřenice z Los Angeles, která je zdravotní sestrou, že u nich v nemocnici leží šedesát Američanů s koronavirem a všichni do jednoho jsou tlustí.
Takže jste v pohodě, stručně řečeno – závěť jste nesepisovali...
Alice: Tu Petr sepisuje už dva roky!
Tak dlouho?
Petr: Ono to není žádná sranda. Za života jsem navršil nějaký majetek, tak ho teď musím řádně popsat. U každé kytary uvést výrobní číslo, u obrazů, jak vypadají, co na nich je… Mám hodně dětí, k tomu vnuky, tak se s nimi musím nějak vypořádat. Kostru už mám rozvrženou. Dokonce jsem si říkal, že namluvím i posmrtný vzkaz. Řeknu jim, že jsem je měl rád a že jsem se je snažil spravedlivě podělit. Jenomže u některých věcí to jde těžko. Jak mám třeba rozdělit tenhle barák? Martě jsem dal nedávno támhleten dům (ukazuje na domek na svém pozemku, pozn. red.), Elišce nějaké peníze a klukům Petrovi a Matoušovi (vnoučata od zesnulého syna Petra, pozn. red.) jsem přispíval vlastně celý život.
Karel Gott to taky řešil ještě za života, a přesto nejsou s výsledkem všichni spokojeni.
Petr: Já si myslím, že u nás to problém nebude. Snažil jsem se o to. Myslím i na takové věci, jako jsou věcná břemena, protože Marta si třeba bere vodu z mé studny a přes její území zase vede trativod do potoka, ten teče pod jejím barákem. Jsou to nejrůznější kraviny a všechno je to strašně složité, ale udělat se to musí.
Co vás k tomu tak najednou přimělo?
Petr: V mém věku už musíte myslet na všechno. Když máte malé děti… A já malé děti mám, Anežce bude jedenáct a Rózince osm. Taky se o ně strašně rád starám, úplně si je hýčkám. Každý večer s nimi hodinu ležím, jedna je zleva, druhá zprava a povídáme si o všem možném. Ani nedutají. A když chci odejít, prosí mě: „Tatínku, nikam nechoď, povídej ještě.“ To je tak krásný. Takže místo toho, abych seděl někde v hospodě a žvanil o muzice, tak klábosím se svými dětmi.
Uvědomují si, že jste o dost starší než otcové jejich spolužáků?
Petr: Uvědomují, protože děti si rády dělají navzájem schválnosti. Když je vyzvedávám ze školy, říkají: "Rozárko, přišel pro tebe dědeček." A Rozárka: „To není dědeček, to je můj tatínek. Vždyť to dobře víš, že je to můj tatínek!“ „No, ale je to dědeček,“ řekne to děcko.
A nechtějí po vás autogramy?
Petr: Moc mě neobtěžují, dal jsem asi dva.
Dětem, nebo rodičům?
Petr: Rodičům, samozřejmě. A nejspíš je chtěli pro svou babičku. (smích)
Není Martě líto, že jejím mladším sestrám se věnujete daleko víc než jí, když byla malá?
Petr: Za totáče se hrálo od pondělí do čtvrtka, to jsem doma skoro nebyl. Ale pátek, sobota, neděle jsme měli volno. A to jsem Martu s Petrem vždycky brával na víkendy tady na Propast. Takže tři dny v týdnu jsem se jim věnoval naplno.
O Martě se toho ví poměrně dost, objevuje se v televizi, zpívá… Co ale dělá Eliška, kterou máte se svou druhou manželkou Martinou?
Petr: Eliška je v pořadí moje třetí dítě a je úžasná. Vystudovala dvě vysoké školy a teď je společnicí v jedné firmě, která pracuje s kávou. Moc ji to baví. Péťa mi zemřel, to je pro mě trauma na celý život. Nepředstavitelná psychická zátěž, pořád s tím bojuji.
Máte deprese?
Petr: To zase ne, ale strašně nerad o tom mluvím. Když mu bylo sedm, narodila se Marta. Do té doby jsme bydleli s manželkou a malým Péťou v místnosti 4 x 4 metry. Představte si tu hrůzu! Na záchod jsme chodili k našim a koupat se taky. A já tam přitom napsal své největší hity: Želvu, Dynamit, Snad jsem to zavinil já, Otázky… Pak jsme si pořídili půdní nástavbu a teprve potom plánovaně počali Martu. A půl roku nato jsme koupili tenhle dům. Zadlužili jsme se strašně, ale byly to skvěle vložené peníze.
Od Petra máte vnoučata, stýkáte se s nimi?
Petr: S vnuky jsem dost málo. Matouše, který je starý zhruba jako Eliška, jsem si brával na víkendy sem na Propast. Asi dva roky. Vždycky jsem jel pro něj na Prosek a zase ho vezl zpátky. A krmil jsem ho, aby přibral, protože byl moc hubenej. S ním jsem byl každý týden. Pak to pominulo, už ani nevím proč. A druhého vnuka jsem míval málokdy. Měl zdravotní problém, tak jsme se báli brát si ho. Péťovi je už 23 let a vystudoval konzervatoř, hraje na saxofon. Teď byl na Berkeley v Bostonu, což je slavná hudební škola. Jenomže to bylo zrovna v době, kdy přišel koronavirus, takže se musel v březnu vrátit domů a semestr nedodělal. Ale chystá se zpět, jakmile to bude možné. Ten jde opravdu v mých šlépějích, až na to, že hraje jazz a já bigbít. Ale to se ještě může přešupačit. Ne že bych šel k jazzu, ale třeba se mu zalíbí bigbít, i když ten saxofon na to moc není.
Neměl jste tendenci, když zemřel váš syn, nahrazovat vnoučatům tatínka?
Petr: Asi taky, ale kluci měli kliku na babičku (maminka od Jandovy snachy, pozn. red.), která se o ně skvěle starala. Když jsou tady, občas se spolu o tátovi bavíme, ale pro mě je to strašně citlivé téma.
Alice vstoupila do vašeho života nejprve jako milenka, záhy byla přítelkyní, pak manželkou, matkou a je už i babičkou. Byť nevlastních vnoučat.
Alice: Dokonce prababičkou! Takže já jsem si prošla všemi možnými stadii mateřství.
Jak spolu vaše děti a vnoučata navzájem vycházejí?
Alice: Dobře, naše Rozinka je dokonce nejlepší kamarádkou Petrovy vnučky Marušky. Máme tady takový mišmaš, ani moc nevnímáme, kdo je v jakém vztahu ke komu.
Jsou mezi těmi menšími zásadní rozdíly, nebo tam vidíte nějaký společný gen?
Petr: Maruška od Marty je neuvěřitelně poslušná.
Alice: To je pravda. Poslouchá na slovo. Kdežto naše holky říkají "až to dodělám", "počkej", "za chvilku" a podobně. A charakterově jsou taky úplně jiné. Jak Anežka, Róza, tak Maruška.
A nejspíš i jinak vychovávané. Co vy s Petrem, shodnete se na všem, co se týká vašich dcer?
Alice: V jedné zásadní věci se neshodneme. Co si budeme povídat, Petr je přece jenom stará generace a pro tu je sexuální výchova a otázky kolem těchto choulostivých témat odjakživa tabu. Nerad o tom mluví, a když se ho holky na něco ptají, utíká. Já jsem naopak dost otevřená. Myslím si, že mají vědět všechno. Dítě se stejně zeptá jenom adekvátně svému věku, nikdy nejde hlouběji. To je asi náš největší spor, každý se na to díváme jinak.
Vy o tom můžete mluvit obzvlášť fundovaně, když jste vystudovaná porodní asistentka. Dělala jste ji někdy?
Alice: Po škole jsem odjela jako au-pair do Ameriky, a když jsem se vrátila, chtěli jsme s Petrem hned dítě, tak jsem nikam raději nenastupovala. Ale nebránila bych se tomu, vrátit se k tomu. Naopak. Když bude nějaká příležitost… A něco se i rýsuje. Uvidíme, jak to dopadne po koronakrizi.
To bude pro vás, Petře, velká změna. Nebojíte se jí?
Petr: Nebojím. Nastoupila by jenom na částečný úvazek. A já třikrát týdně vozím holky do školy, pak jdu hrát tenis, takže se domů vracím až odpoledne. Ani to nepostřehnu. Chápu ji, někdy mám pocit, že už se doma nudí.
Alice: Je pravda, že v tomhle směru se cítím trochu nenaplněná, přála bych si, aby za mnou něco bylo.
Petr: Je šikovná, má už za sebou skoro třicet porodů.
Alice: To mám, ale do zdravotnictví jako takového se vrátit nemůžu – dělat tam dvanáctky. Petrova práce je nepravidelná a nemáme nikoho, kdo by nám vyzvedl děti.
Máte před sebou ještě jednu takřka rodinnou změnu. Olympic opouští po více než třech desetiletích klávesista Jiří Valenta. Muzikanti odcházejí, ale manželka zůstává!
Petr: To je sice pravda, ale ještě bych to pootočil. Muzika zůstává a manželky odcházejí. Aspoň v mém případě.
Ale s Alicí vám snad nic takového nehrozí, ne?
Petr: No, bavili jsme se o tom tuhle. Asi ne.
To na vás tak mocně zapůsobil koronavirus, že jste vedli tak hluboké debaty?
Petr: Prostě mě napadlo, že se jí na to musím zeptat. Abych měl nějakou vizi do budoucna, věděl, jak to bude dál.
A případně ještě ulovil novou partnerku?
Petr: Tak takhle daleko jsem neuvažoval.
A troufnul byste si? Šel byste do nového vztahu, kdyby vám ten s Alicí nevyšel?
Petr: Určitě. Já jsem strašně nerad sám, nedělá mi to dobře. Vždycky jsem měl rád společnost. Ale pryč od tohohle tématu, nic takového si nepřeju.
Je pro vás odchod Jiřího Valenty velký otřes a zásah do chodu kapely?
Petr: V Olympiku se už vystřídalo tolik lidí, že je to pro mě jenom další epizoda. I když u Jirky je to jiné v tom, že s námi hrál strašně dlouho, třicet čtyři let. Ale už jsme vypsali konkurz na nového klávesistu.
Toho nebude těžké sehnat, ale najít takového, abyste si nelezli na nervy… Můžete to poznat na základě pár schůzek a zkoušek?
Petr: Jsme teď s nimi dva dny v kuse a ještě se uvidíme zítra, v sobotu. S každým z těch čtyř vybraných si soukromě popovídáme a zjistíme, co od toho očekávají. A já jim na oplátku řeknu, co jim můžu nabídnout za sebe.
A co jim nabídnete?
Petr: Tři roky hraní. Oslavíme šedesátiny Olympiku a přidáme pár měsíců navíc.
Je nutné to takto časově ohraničovat?
Petr: Pokud by nový klávesista měl kvůli hraní s námi přijít o práci, přeorganizovat si život, přestěhovat se do Prahy a nevím, co všechno, tak mu musím nalít čistého vína. Nemůžu mu říct, že budu hrát dvacet let, když to nebudu schopný splnit. Takový střelec nejsem. Ale ty tři roky jsou reálné. Měly by být úspěšné nejen hudebně, ale i finančně, tak si myslím, že by mu to mohlo stát za to.
Vy chcete, aby o tom rozhodli fanoušci, aby si prostřednictvím hudebních medailonků jednotlivých adeptů umístěných na vašich stránkách a živého koncertu, který budete streamovat v sobotu večer ze svého studia Propast, sami řekli, kdo se jim líbí. To ale bude jenom poradní hlas, ne?
Petr: Ale poměrně silný. Protože tihle čtyři kluci, kteří postoupili do „finále“, jsou už všichni špičkoví klávesáci. Teď jde jenom o to, kdo k nám pěkně zapadne, abychom mohli říct: To je on! A tím, že s ním budeme v kontaktu, zjistíme i takové věci, jestli třeba nesmrdí, nemá blbý řeči nebo není zapšklej. Protože to se z hraní nepozná.
Ale i tak vždycky přijde krize – jak ji v kapele řešíte?
Petr: Podle mého názoru je nejlepší nechat ji vyhnít. Protože když se do toho vrtá, tak se jenom prohlubuje a vždycky to končí nějakým problémem. Takže lepší je jít se projít.
A když nastane dusno doma? Kdo z vás dvou se chodí procházet?
Alice: My krize moc nemáme. Občas něco na povrch vybublá, ale během chviličky je to pryč. Akorát jednou jsem bouchla dveřmi a odešla. Ale jenom na chvilku, protože jsem neměla na výběr. Musela jsem vyzvednout děti z piana a odvézt je domů.
Neměl jste strach, že se už nevrátí?
Petr: To jsem si nedokázal představit, že by se nevrátila.
Alice: Ale mohla bych to zkusit, někdy.
Petr: Máme v Praze byt, tak by klidně mohla fungovat pár dní tam.
Hádáte se často?
Petr: Ne. A taky děti to nemají rády.
Alice: Akorát nedávno jsem po Petrovi hodila mokrý hadr.
Proč?
Alice: Protože mi tvrdil, že říkám něco, co není pravda, a fakt mě vytočil.
Petr: Já už na to dokonce zapomněl.
Tak to se Alice nejspíš netrefila, jinak byste to z paměti tak rychle nevymazal. Co vás na sobě nejvíc popouzí?
Alice: Když se chytneme chvíli předtím, než jdeme na akci. V ten moment už nemám náladu někam jít a řeknu, že zůstávám doma.
Petr: To se můžu pomátnout!
Alice: Petr je zase expert na hádky v autě. Protože se doma dost míjíme, tím, jak odvážím holky do školy a na kroužky a čekám tam na ně, tak řešíme věci za jízdy. A to mě, musím říct, dost obtěžuje. Ale Petrovi je příjemné, že mu nemůžu nikam utéct.
Tak pojďme ještě k tomu budoucímu klávesistovi. Je důležité i to, jak vypadá?
Petr: Musím říct, že je. Zrovna jsme si s kapelou říkali, že bychom potřebovali nějakého pohledného vlasatého sekáče. Naše publikum je roztříštěné, vždycky si z kapely vybere někoho, komu fandí. A nám teď chybí kluk pro ty mladší holky.
Ale na frontmana jsou ještě větší požadavky. Řešíte svůj vzhled?
Petr: To má smysl v určitém věku, teď už ne. Ale ani v minulosti jsem se tím moc nezabýval. A taky jsem v tomhle směru nikdy neměl velké sebevědomí. Jsem malej, proplešlej, dřív jsem dokonce nosil i brejle, což byl vždycky trošku handicap. Ale přitom jsem si užíval úžasně. Abych to shrnul do jedné věty: Někdy je lepší být slavnej než hezkej. Protože některé holky se na krasavce vykašlaly a radši šly s tím slavným.
