Sobota 19. září 2020
Svátek slaví Zita, zítra Oleg
Jasno 18°C

Tereza Boučková: Maminka trpěla, že se k ní Havel neznal, přitom ho tolik milovala

10. června 2020 | 06:00

Odvaha spisovatelce Tereze Boučkové nikdy nechyběla. Ve dvaceti podepsala Chartu 77, o dvanáct let později adoptovala s manželem dva romské chlapce, přičemž těžkosti provázející jejich výchovu nebývale otevřeně popsala v knize Rok kohouta, a s koncem loňského roku vstoupila do dalších neprobádaných vod. Vydala se na kole po Bhútánu. Po zemi, jež uctívá penis coby symbol štěstí a hojnosti, kde lidé povinně nosí kroje a v úterý nesmějí pít alkohol. S nohama v pedálech vyšlapala až do výšky 4000 metrů nad mořem, najela 475 kilometrů a zavzpomínala přitom na nedávno zesnulou maminku i jejího bývalého partnera Václava Havla. A ze všech zážitků a emocí se vypsala v literárním cestopisu Bhútán, má láska.

Vaše vystoupení na křtu knihy mě upřímně šokovalo. Nečekala jsem, že budete zpívat, a navíc tak dobře. Odkud se to ve vás bere?
Vždyť jsem dcera svého táty, Pavla Kohouta (spisovatel a dramatik, nejprve člen KSČ, pak režimem pronásledovaný, pozn. red.), který když se seznámil s maminkou, zpíval sólo v Souboru Julia Fučíka – a máma tam byla ve sboru. Takže mám po kom dědit hudební talent.

Původně jste chtěla být herečkou a teď vidím, že nejlépe byste se hodila do muzikálů. Ty tady ale v době vašeho mládí k vidění moc nebyly.
Ale jo, byla jsem na muzikálu Gentlemani v karlínském divadle, kde hráli mladý Josef Laufer a René Gabzdyl, který byl nádherný chlap a skvělý tanečník. To mi bylo asi jedenáct, dvanáct a byla jsem z toho úplně odvázaná. Bylo to nádherný. Je zajímavé, že některé písničky z té doby si pamatuji dodnes, asi mám dobrou paměť na muziku. A na vrcholu tenkrát byli Golden Kids – Neckář, Kubišová, Vondráčková. Ti měli show, která byla něco mezi muzikálem a běžným koncertem. Vždycky jsem chtěla být především herečkou, tančit, zpívat a hrát.

Ale stala jste se spisovatelkou. Nevydělala byste si jako herečka víc?
Já si myslím, že bych jako herečka byla nakonec nešťastná, protože bych musela hrát ve spoustě věcí, do kterých by se mi nechtělo. A v tomhle jsem tak upřímná, že bych brzy byla bez práce.

A taky byste možná musela být tu a tam po vůli režisérovi. Nebo jinak se mu zavděčit. Přinášejí se takové obětiny i ve vašem oboru?
Já si myslím, že tyhle obětiny můžete dělat kdekoliv, když na to máte povahu. Ale já ten typ nejsem, tak o tom vůbec nepřemýšlím.

Ale určitě jste odvážná, protože jste jela do tak vzdálené a Evropany takřka nepoznané země, jako je Bhútán. Přitom máte alergii, potíže s páteří…
Hlavně se bojím lítat, mám závratě a obecně těžko snáším cestování. Já vlastně vůbec nevím, jak to přišlo, že dělám úplný opak toho, co v sobě mám za limity. Asi jak stárnu, uvědomuji si, že za pár let to už vůbec nepůjde. Možná proto si kladu takové výzvy. A navíc jsem nemohla prvních třicet let života cestovat, takže ta touha vidět ještě nějaké země, které se úplně liší od našeho způsobu života, mě pořád láká k činům. Ale že to byl právě Bhútán, je náhoda.

Cestovali jste na kolech, nebála jste se, že to fyzicky nezvládnete?
Samozřejmě jsem se bála, ale ten zájezd, protože jsme jeli jako skupina s agenturou Adventura, se jmenoval Bhútán na kole v pohodě a my měli původně víceméně jenom sjíždět z horských sedel, do kterých nás autem vyvezli. Ale pak se to trochu změnilo. Protože všichni jsme byli docela dobří cyklisti, do některých míst jsme na kolech sami vyšlapali.

Sáhla jste si na dno?
Několikrát. Ale to k tomu patří, a když tam člověk není sám, ví, kde je auto a že ho průvodci naberou, když bude potřebovat, je to něco jiného, než kdybychom s manželem cestovali sami. To se potom snáší hůř, takhle je to vlastně docela jednoduché.

Proč stojí za to vydat se právě do Bhútánu, co je na něm tak neodolatelné?
Myslím si, že záleží na tom, jak je člověk nastaven a co očekává. Já se té cesty hodně bála, už toho přistání na letišti (letiště v Paru je jedno z deseti nejnebezpečnějších na světě, protože se přistává mezi vrcholky hor, pozn. red.), ale stálo to za to. Objevila jsem úplně jiný svět, turistikou nedotčený. Lidi tam pořád ještě žijí starým způsobem života. V Bhútánu nesměřuje všechno k byznysu pro turisty, že by se jim třeba domorodci předváděli a ukazovali své tradiční tance. Oni to dělají hlavně kvůli sobě. A to mě fascinovalo. Že je všechno tak autentické.

Jak na vás reagovali místní?
Když přijedete do Bhútánu, můžete být překvapena tím, že si vás nikdo nevšímá. Tam nikdo nežebrá a nesnaží se všechno zpeněžit, jak to známe z metropolí všude na světě. Lidé na nás hleděli s radostí, mávali nám, když jsme je míjeli na kolech, a hrozně mile na nás reagovali. Starší Bhútánci nemluví žádným cizím jazykem, ale děti už umí perfektně anglicky. I když se učí i svůj jazyk dzonga, výuka ve školách probíhá v angličtině. V Bhútánu vás asi nejvíc překvapí, že nic není kašírované.

Včetně ubytovacích podmínek, a ty byly leckdy dost tristní.
V jednom případě, kdy nám hostitelé rozdělili papundeklem jeden velký pokoj na kóje, abychom měli oddělené „pokojíčky“. Ale já jsem byla i za tohle ubytování moc vděčná. Když bydlíte v domě místních a není to jako v Chorvatsku, kde je všechno jenom jako. Máte možnost vidět skutečný způsob života těch lidí, je to strašně zajímavé. Aspoň pro mě to zajímavé bylo.

Co vám servírovali?
Základem je rýže a národní pokrm datse, který je hodně pálivý. Tvoří ho hlavně zelenina s jačím sýrem. Ale dělali pro nás i maso. Bhútánci jsou buddhisti, kteří maso nejedí, ale v bohatších vrstvách ho už na jídelníčku mají, protože ho dovážejí z Indie a Číny. Žije se tam pořád dost chudě, ale třeba náš průvodce, mimochodem krásnej a moc milej kluk, si poradil se vším. Když jsem potřebovala nějakou informaci, hned mi ji vygoogloval… Mladí lidé tam žijí v kontaktu s naším způsobem života, a přitom povinně chodí v krojích. A jsou na to hrdí! To mě taky překvapilo, protože my když něco musíme, tak na to nadáváme, kdežto oni, i když musí chodit v šatech, které se současným životem nemají nic společného, jsou na to hrdí, protože si tím potvrzují svou identitu.

Taky tím nejspíš demonstrují svou autonomii a čelí tlaku Číny.
Samozřejmě. Číny se bojí víc než Indie, a proto lpí na své autentičnosti, na svých kořenech, historii a je to opravdu upřímné.

Vysledovala jste, proč právě v úterý mají zakázáno v celé zemi pít alkohol?
Nevím, král to takhle nařídil. Ale naše loučení vyšlo právě na úterý, tak jsme ten suchý zákon trochu porušili.

V knize popisujete leccos, ale obřad pohřbívání dětí jste záměrně vynechala.
Nešla jsem se na něj podívat, protože jsem na to psychicky neměla. Dospělí se tam po smrti většinou pálí, ale dětem se vypravuje nebeský pohřeb. Jejich mrtvolky se nechají vysoko v horách na kameni napospas supům. Přijde mi to neskutečné, ale pro buddhisty je mrtvé tělo jenom prázdná schránka. Kdežto duše žije dál, poletuje, než se znovu narodí v jiném těle, a uctívá se zádušními praporci, kterých je všude v Bhútánu strašně moc.

V knize se dotýkáte i smrti maminky, která zemřela s Alzheimerovou nemocí. Nenapadlo vás vyvěsit jí tam praporek?
Ne, tu potřebu jsem neměla, protože máma do Bhútánu nepatří a já taky ne. Ale jak jsem s nimi tak intenzivně prožívala jejich rituály kolem mrtvých, cítila jsem, že její duše pořád někde je, a to vědomí mi pomohlo. Přitom nejsem buddhistka, dokonce jsem naprosto nevěřící. Ale tím, že máma zemřela koncem srpna a do Bhútánu jsme odjížděli začátkem listopadu, bylo to ve mně ještě hodně neutříděné. Přitom jsem jí velmi přála, aby zemřela. Ale byla to máma a cítila jsem i různé viny, smutky… Bylo to hodně intenzivní. A tam se mi jako by ulevilo, protože jsem pocítila, že máma se mnou pořád je.

Jakou vinu jste v souvislosti s maminkou cítila? Vždyť jste se o ni obětavě starala. Hlavně vy a její bývalá láska.
Ale nakonec jsem ji musela dát do domova pro lidi s alzheimerem a strašně těžce jsem to nesla. Byla už ve stavu, kdy nevnímala, že není doma, ale i tak to pro mě bylo nesmírně těžké rozhodnutí a dlouho jsem si ho vyčítala. I když jsem věděla, že to dál nemůžu zvládnout. A když jsem pak večer usínala a najednou se mi zjevil obličej mámy, musela jsem si to v hlavě nějak urovnat. Taky jsem začala na mámu myslet i v jiných souvislostech, například když jsem onemocněla nebo byla vyčerpaná. Ona v takových chvílích vždycky říkala: „Nesoustřeď se na to, musíš se nad to povznést. Když na to nebudeš myslet, nebude ti tak špatně.“ A je to pravda. Takže když jsem jela na kole do toho nejvyššího sedla (3775 metrů nad mořem, pozn. red.) a už jsem nemohla, vzpomněla jsem si na mámu a pomohlo mi to.

Zažila jste maminku v nejhorších stadiích nemoci. Rok nepromluvila a ten následující, před smrtí, nebyl o moc lepší. Nepřivedlo vás to k myšlence na eutanazii? Jaký k ní máte postoj?
Dříve jsem si myslela, že jsem zastáncem eutanazie, ale pak jsem slyšela rozhovor s Markem Orko Váchou (kněz, teolog, přírodovědec a spisovatel, pozn. red.) na toto téma a úplně jsem to přehodnotila.

Co tak zásadního řekl?
Že nemáme právo rozhodovat o něčím životě a že i takový život se musí nějak odžít. A když jsem pak přemýšlela, že bych to byla já, kdo by měl rozhodnout o tom, že mámu někdo usmrtí… Toho bych vůbec nebyla schopná. Dokud se mě to netýkalo, říkala jsem si: Ano, lidé trpící by mohli být tímto způsobem zbaveni svých bolestí. Ale pravdou je, že i to utrpení patří k životu a my nemáme právo brát tímhle způsobem cizí život do svých rukou.

A kdyby to byl váš život, kdybyste čistě hypoteticky mohla rozhodnout o tom, co se s vámi má dít v podobně bezvýchodné situaci?
To je strašně těžká otázka, ale myslím si, že si nemůžeme nárokovat žádné takové rozhodnutí ani vůči sobě. Pokud bychom to udělali, tak asi spácháme sebevraždu, to už je vlastně to rozhodnutí. Nikdo z nás nevíme, proč se takové věci dějí, jaký to má záměr a smysl… Já bych nikoho blízkého na smrt neposlala. A pokud by se to týkalo mě osobně... Samozřejmě se bojím Alzheimerovy nemoci, protože ji máme v rodině, měli ji už rodiče maminky, ale když propukne naplno, všechna rozhodování beztak mizí, už jich nejste schopná.

Píšete doslova, že maminčin život už nebyl k životu.
Máma se dostala až do nejhorší fáze nemoci, kdy už byla jenom kostřičkou, která nemluvila. Vnímala vlastně jenom zpěv, takže jsem jí pořád zpívala. Když zemřela, dlouho jsem se s tím vyrovnávala. Samotnou mě zaskočilo, že to tak těžce snáším, když to pro ni bylo vysvobození. A vlastně i pro mě, protože ty návštěvy byly strašně zničující, vždycky jsem z nich byla psychicky na dně. Už když jsem přicházela k tomu domu, všechno se ve mně svíralo obavami, v jakém stavu ji uvidím a co mě čeká. Ale ta smrt najednou všechno ukončila a mě to hrozně zaskočilo.

Maminka byla asistentkou režie, dělala s Jaroslavem Dudkem první sérii Nemocnice na kraji města. Sdílela s vámi zážitky z práce, chodila jste se dívat na natáčení?
To bylo v období, kdy jsem dělala zkoušky na DAMU (hlásila se na ni dvakrát a nedostala se, pozn. red.), tak jsem měla jiné zájmy, ale pamatuji si, že máma hodně prožívala, že Ladislav Chudík, který hrál doktora Sovu, se toho strašně bál, poněvadž neuměl česky. Tak s ním máma ten scénář pročítala a učila ho vyslovovat. Hrozně moc se mu věnovala, a on si na to později, bohužel, vůbec nevzpomněl. To mi bylo velmi líto.

Točila i druhou sérii?
To už bylo po Chartě 77, a protože máma měla vztah s Václavem (Václav Havel, disident, později prezident republiky), chtěli ji z práce vyhodit. Bylo to pro ni hrozně těžké, ale byla velký dříč a ten seriál byl velmi náročný právě na tu pomocnou práci, takže nakonec byli rádi, že ji tam měli. Vůbec ji ale nenapsali do titulků, a protože tam nebyla oficiálně vedená, dostala za to hrozně málo peněz.

O Havlovi v knize mluvíte útrpně. Že byť s vaší maminkou žil, později si na ni už nikdy nevzpomněl.
Tak jasně, když mají muži nové ženy, nemyslí na staré lásky.

Oni by si třeba i vzpomněli, ale bývá jim to někdy striktně zakazováno.
To nevím, do těchhle úvah se pouštět nebudu.

Ale tak to je. To je obecně známá věc, že my, ženy, nemáme rády, když se naši muži příliš kamarádí se svými bejvalkami. Jak se jí měl tedy připomínat?
Stačilo by, kdyby ji v různých rozhovorech, kdy vzpomínal na leckterou dobu, nevynechával. Mámě to bylo hrozně líto a velmi tím trpěla, protože když spolu žili, měla kvůli němu velké problémy. Ale ona je snášela ráda, protože ho milovala...

Jak dlouho spolu žili?
Asi přes rok a pak ho u nás doma zatkli a zavřeli na čtyři roky. Ale musím podotknout, že maminka si s ním nic začít nechtěla, protože byl ženatý. Ale tak dlouho ji okouzloval, až se mu to podařilo.

Ale manželství pro Václava Havla nikdy nebylo překážkou v navázání nových vztahů. Chodil i s Jitkou Vodňanskou, dokonce spolu čekali dítě, a přitom byl ženatý s Olgou.
S Olgou měla pak máma později velice hezký vztah. Vídaly se spolu a jejich rozhovory byly velmi upřímné.

Olga jí nic nevyčítala?
Olga na to byla trochu zvyklá.

Mahulena Bočanová: Konec velké lásky!

Taky se od ní Havel nikdy úplně neodpoutal, pořád se k ní vracel.
Já si myslím, že ji velmi potřeboval a svým způsobem miloval, i když byl jejich vztah protkaný ještě jinými láskami. Ona ale byla jeho kotva.

Neuvažovala maminka, že by sepsala vzpomínky na svůj poměrně zajímavý život?
V té době to nikoho nezajímalo a ona ani neměla takový talent a schopnost psát, to spíš já jsem se o tom trošku zmínila v Indiánském běhu.

A taky o svém otci Pavlu Kohoutovi, což ho velmi podráždilo. Ale teď máte vztah skoro idylický, když byl na křtu vaší poslední knihy.
Když je někomu tolik jako jemu, asi už některé věci vidí jinak. Tátovi bude v létě devadesát dva, tak si začal vážit své rodiny.

Takže ruku na usmířenou podal on?
To jsou těžké rodinné složitosti… Ale když vím, že mu je tolik, kolik mu je, spousty věcí přejdu. Protože si říkám, kolik ještě máme času na urovnání všeho... Při své povaze bych si velmi vyčítala, kdybych nepřistoupila na nějaké normální vztahy.

Taky jsem pochopila, že příčina toho napětí mezi vámi byl fakt, že opustil maminku se třemi dětmi a dál se o vás nezajímal. Bylo to opravdu to, co vás nejvíc bolelo?
Jistě, každý chce, aby ho oba rodiče přijali. Táta to nedělal, a to je pro dítě vždycky těžké. Ale já už nejsem dítě, proto jsem přijala věci, které vlastně neřeším a které už plynou jinak. Ani se už k tomu nechci vracet. Tátu prostě zajímal jeho život, a ne náš. A mě to trápilo, protože jsem měla i kvůli němu spoustu trablů v životě, a to se pak i hůř snáší.

Troufla byste si říct, že ten literární talent máte po něm? Protože maminka…
Maminka byla talentovaná na všechno možné, ale neměla potřebný "sicflajš". Ten mám asi po tátovi. Protože vy to „dílo“ musíte nejen začít, ale i dokončit, a třeba ještě další tři verze, a to máma v sobě neměla. Byla nadaná na sport, na muziku… Ale neuměla tak dobře formulovat a hlavně neměla ani potřebu to předvést.

Teď, když už jste s tátou v dobrém vztahu, zajímá vás jeho názor na vaše věci?
Zajímá, ale není to člověk, který by byl mým prvním čtenářem. Ode mě dostane už hotovou věc. Není tím, koho se ptám, když potřebuji vědět, jestli nemám ještě něco změnit.

A tím je kdo?
Většinou je to můj muž. I když je trochu zaujatý, protože v mých knihách většinou vystupuje. A teď to byl i náš nejmladší syn Vincenc, ten má taky spousty talentů, ale vystudoval práva.

Nebouří se manžel, že o něm píšete? Nesnažil se nastavit vám nějaké mantinely?
Je pravda, že je ho tam všude moc. Ale protestovat nemůže, protože když píšu, vůbec to s ním neřeším. A když je kniha venku, říká: „Já jsem tak strašně rád, že už mám trénink z těch různých fejetonů.“ Protože tam to kdysi začalo. Bohužel, tak to mají rodinní příslušníci všech spisovatelů. Někteří autoři to víc kamuflují, jiní míň, ale když je někdo spisovatel, tak píše o tématech, která jsou pro něj nejsilnější, a většinou se k tomu přifaří i ta rodina. I naši kluci… Nejstarší syn (Dominik, kterého adoptovali, když mu byl necelý rok, pozn. red.) se stal mým velmi vášnivým čtenářem, když byl zavřený. Nechal si do kriminálu poslat mé knížky a strašně se mu líbila ta, která je nejvíc o něm: Rok kohouta. Bylo strašně zvláštní a vlastně i hezké, že ho to bavilo číst.

A neurazilo ho a nenaštvalo, že tam odhalujete všechny jeho průšvihy a taky pocity, které vámi vůči němu cloumaly a nebyly zrovna pozitivní?
Ne, on říkal, že ho to bavilo. Napsal mi z vězení, že to, jak píšu, člověka tak vtáhne, že nemůže přestat číst, a taky že to všechno fakt takhle bylo.

Možná je i hrdý na to, že vám dodal materiál, byť vás to jako rodinu stálo nervy a finance.
On o tom takhle nepřemýšlí. A teď už samozřejmě zase nečte, protože nejspíš žije ne úplně dobře.

O Marianovi, který je o rok mladší a rovněž vámi adoptovaný, taky něco víte?
Ten je teď zavřený, ale to není čtenář. Sice mi napsal, abych mu poslala do vězení své knihy, ale já vím, že je vůbec není schopen číst, protože v sobě tohle nastavení nemá, a tak jsem to neudělala. Ale tabáku jsem mu tam poslala dost.

Vy a manžel jste se od svých adoptivních dětí částečně právně i fyzicky odpoutali, a to poté, co synové šli z jednoho průšvihu do druhého, chodily vám obsílky k soudu, byly na vás uvaleny exekuce…
Ale to už je za námi. Dneska jsou to velcí chlapi, 32 a 33 let, ale tenkrát jsme museli udělat určitá opatření, protože mají strašně moc dluhů. Za to, že neplatili zdravotní a sociální pojištění, za všechna léčení, krádeže… Snažili jsme se se proti tomu ochránit, abychom nepřišli o střechu nad hlavou. Je mi líto, že v kriminálu vždycky říkají, jak strašně touží žít jinak, být zodpovědní, a pak vyjdou ven… Ale oni za to asi ani nemůžou. Prostě to mají v sobě.

Co váš vlastní syn Vincenc, který se narodil poté, co jste s manželem adoptovala Dominika a Mariana?
Náš nejmladší taky strašně těžce nesl rozpad rodiny. Kluci spolu prožili spoustu dobrodružství, měli se rádi, tak ho to samozřejmě poznamenalo. Když byl malý, dával nám s manželem za vinu, že se naše rodina rozpadla. Samozřejmě jak bral rozum, začal to vidět jinak. A teď jde občas s nejstarším bráchou na pivo a myslím si, že je rád, že se ten vztah mezi nimi ustálil a urovnal.

Rok kohouta, kde své trable popisujete, by dle mého měl být povinnou četbou pro všechny, kdo si chtějí vzít dítě do pěstounské péče nebo ho adoptovat. Je dobré vědět, co všechno může – i když taky nemusí – přijít.
Ale já tu knihu nezamýšlela jako příručku pro, nebo proti adopci. Psala jsem to jako svůj osobní příběh, který mě hluboce zasáhl a málem zničil. Protože jsem spisovatelka, tak se to velmi nabízelo.

Jaké jste na něj měla reakce?
Na serverech lidi používali hodně těžké nadávky, ale jiní mi zase psali, že prožívali to samé, že to je vlastně taky jejich život a že se konečně nemusí snažit vysvětlovat nevysvětlitelné. Stát se to může i s vlastními dětmi a komukoliv. A já jsem prostě měla potřebu podělit se o sílu toho příběhu i kvůli tomu, že jsem sama nečekala, že takhle dopadne.

Váš telefon se dá velmi lehce vygooglovat, kdekdo vás může kontaktovat, není to obtěžující?
Není, občas někdo zavolá, protože si chce o tom popovídat, a já ho ráda vyslechnu. Sama jsem tehdy taky hrozně potřebovala radu nebo jen sdílení s někým, kdo má stejnou zkušenost. Kdo děti neadoptoval, tak i když má své vlastní a žije spoustu podobných problémů, vůbec neví, jaké to je a co to přináší za složitosti. Porozumět vám může jenom ten, kdo tu osobní zkušenost má. Ale teď už je to za námi a život je někdy docela nádherný.

Nela Boudová: Přišla jsem o  manžela i kamaráda

Marek Ztracený: Lidi mi psali, ať chcípneme

Autor: Ivana Bachoríková