Neděle 27. září 2020
Svátek slaví Jonáš, zítra je Den české státnosti / Václav
Oblačno 12°C

Marek Ztracený: Lidi mi psali, ať chcípneme

14. května 2020 | 06:00

Dopřál si dovolenou v zahraničí a strhla se bouře. On i jeho rodina dostávali nepěkné vzkazy. Ale opravdoví fanoušci Marka Ztraceného nezatratili. Patří k těm kultivovaným, nechávají ho žít. A přejí mu i svatbu, kterou se svou snoubenkou Marcelou Skřivánkovou plánuje na příští rok. Do manželství vstoupí už jako rodiče. Vychovávají spolu osmiletého Marka.

Na Mauricius jste odletěli záhy poté, co jste svou snoubenku na koncertě v O2 areně požádal o ruku, takže to byla jakási předsvatební cesta?
Vlastně ano, i když dopředu nikdo netušil, jak nakonec dopadne, že se posléze změní v malé peklo.

Ale odtud to jako peklo nevypadalo. Podle fotek na sociálních sítích jste si ji docela užívali.
Dal jsem tam fotku, převzal ji bulvár a lidi pak měli pocit, že jsem se jel schovat před karanténou. Přitom jsme na dovolenou odjížděli ve chvíli, kdy se teprve spekulovalo, že tu jsou nějací postižení, a navíc se celé onemocnění shazovalo, že je to jenom chřipička. A až dvanáct dní po našem odletu vypukla karanténa. Na Mauriciu naopak nebyl do 20. března jediný nakažený. I tak nám chodili zprávy, ať tam radši chcípnem, než abychom ten vir (koronavirus, pozn. red.) zavlekli do republiky. Byl to takový malý ráj na světě, jedno z mála míst, kde nebylo vůbec nic. Až čtyři dny před naším odletem se objevili první nemocní a v tu chvíli přišly rychlé zákazy. Nesmělo se vycházet z domu, na pláž, nikam. Natož cestovat. A já měl spousty práce, abych sehnal letenky. Koupil jsem nakonec troje, jak rušili jeden let za druhým.

Dostanete peníze za ty propadlé zpět?
Snažím se o to, ale zatím je ticho po pěšině.

Byl jste tam nejen se snoubenkou a synem, ale i se svými rodiči. Nedělá vám problém jezdit na společné dovolené?
Ani v nejmenším. Mám skvělé rodiče a dost dobře si uvědomuji, že to, jak se mi daří, i to, že můžu dělat, co mě skutečně baví, je hlavně jejich zásluhou. Dopřáli mi prostor, věřili mi a podporovali mě. Takže by bylo dost smutné zapomenout na ně a dělat, že nejsou.

To určitě, ale taky byste jim mohl dovolenou zaplatit a poslat je na ni samotné.
Tady nejde přece o dovolenou, ale o to, aby byla rodina pohromadě. Já jsem s nimi rád a Marcelka s malým to mají stejně. Poslední dobou jsem se jim tolik nevěnoval, připravoval jsem koncerty v O2 areně, a to mi vzalo hodně času. Chtěl jsem jim to trochu vynahradit. Těšil jsem se, jak odhodím mikrofon a budeme společně hrát karty, což se taky stalo.

Nela Boudová: Přišla jsem o  manžela i kamaráda

Po návratu jste si dobrovolně naordinovali karanténu. Když k ní připočtu ty týdny na Mauriciu, asi to bylo poprvé, co jste s partnerkou strávil nepřetržitě tolik času pohromadě.
To je pravda, bylo to hodně intenzivní a musím přiznat, že zpočátku jsem se toho bál. Naštěstí úplně zbytečně, prošli jsme tím hezky. Cvičili jsme, vařili, hráli různé hry, ostříhali se navzájem, a když už to pak bylo možné, chodili jsme po horách, jezdili na kole… Je mi to blbý říct, protože vím, že situace je vážná, jsou tu těžce nemocní a jiní zemřeli, ale pro mě to bylo jedno z nejhezčích období v životě.

Taky jste pleli a sázeli. Opravdu jste se osobně zapojil?
Pro nás to byla zábava. Máme na Šumavě apartmánky, které pronajímáme, je u nich i zahrada, tak jsme si na ní vytvořili skalku. Ze starého piana jsme udělali květináč, z kytary nám roste kytka...

Přitom vy sebemenší změny nesnášíte, někdy o sobě v nadsázce říkáte, že jste autista.
To je pravda, změny nemám rád. Ale tohle bylo něco nového, tvůrčího. Vadí mi, když se musím s někým nebo něčím loučit. Taky mám rád určitá místa, pořád se na ně vracím. Například Šumavu, kde žiji, a celkově domov. Ne že bych nechtěl objevovat nové věci, žiju heslem “doma jsem všude”, ale po nějakém čase už cítím, jak mě něco táhne zpátky, a potřebuji vědět, že někam patřím, chci mít zázemí, opravdový domov. Pak můžu být v životě úspěšný.

S čím jste se v minulosti nerad loučil?
S věcmi, ke kterým mám vztah. Když jsem se kdysi stěhoval z prvního pronajatého bytu, doslova jsem ho oplakal. Uvědomil jsem si, co všechno jsem tam zažil a že tohle se už nebude opakovat. Inspirovalo mě to dokonce k napsání písničky. Nebo mám v garáži starej obouchanej džíp s korbou, který mi zůstane už asi navždy, protože mě k němu váže silné pouto.

Týká se to i vztahů?
Taky. Kamarád se třeba žení a já cítím, že už na mě nemá tolik čas, a je mi to líto. I když ho chápu, přeju mu to a vím, že je to normální, stejně jsem z toho špatný. Potřebuji mít své jisté.

Proto se chcete oženit?
Možná, ale hlavně jsme k tomu oba dozráli.

Po bouřlivém jedenáctiletém vztahu. Kolikrát jste se za tu dobu rozešli?
Tolikrát zase ne. Podle mě lidi, kteří tvrdí, že jsou jenom spokojeni, může nakonec zničit úplná maličkost. Žádný vztah není jen růžový a my se z chyb dokázali poučit, máme krásný vztah. Dneska už nás hned tak něco nerozhodí.

Shodujete se na výchově syna? Korigujete při vašich finančních možnostech, aby neztratil kontakt s realitou, nebyl „přejedený“?
Myslíme na to, pracujeme s tím. Zatím to ale není problém. Malý je srdečný. Z kinder vajíčka se raduje stejně jako z věcí, které stojí mnohem více peněz. My jsme se rozhodli investovat do vzpomínek a zážitků. Pokud mu koupíme něco dražšího, třeba elektrokolo, tak je to, abychom mohli společně trávit co nejvíc času. Než aby hrál na mobilu motorky, tak jsme mu radši jednu starší obouchanou pořídili a teď na ní drandí po louce. Má lyže, chodí na hokej, jezdí na čtyřkolce, na kole, ale není to proto, že bychom ho chtěli rozmazlovat, ale abychom mohli být spolu. Na druhou stranu vůbec třeba neřešíme mobil a počítač. Ani jedno nemá, i když ho od toho nechceme úplně izolovat. Ale on to ani nevyžaduje.

V tom případě je odolný, protože jeho spolužáci ve škole už telefon nejspíš mají.
Některé děti ano, ale ne všechny. A v Železné Rudě je to trošku jinak než v Praze. Tam jsou mobily ve škole zakázány. Ne že by se toho stranil, rád se podívá, když mu někdo na telefonu ukáže nějaké hry, ale nepřijde domů a neříká "jé, já bych to chtěl taky". Navíc všechno se mu dá vysvětlit. Na zadek jsem mu za těch osm let dal jedinkrát, a to ještě dost lehce. Vnímá, reaguje, stačí mu jenom ukazovat hranice. Zatím je skvělej a doufám, že nebude mít pubertu jako já. To bych se měl na co těšit.

Co teď bude s vaší kariérou? Plánoval jste velký koncert v Edenu.
Beru to, jak to přišlo. Všichni jsme na tom stejně. Takhle s tím pracuji a nevěším hlavu. Každého to nějak zasáhlo, ale buď budu fňukat, nebo se do toho vrhnu po hlavě a o to víc se budu snažit. Eden teď počká. Příští rok v únoru chceme udělat sérii koncertů ve velkých halách s tím, že 20 000 lístků věnujeme jako poděkování zdravotníkům, hasičům a policistům, ať si konečně užijí klidný večer. Zároveň dáme vstupenky levněji i fanouškům, protože mi je jasné, že se situace dotkla všech. Vystoupíme v Ostravě, Brně, Pardubicích a dvakrát v Praze v 02 areně, kde jsme hráli naposledy. Já na on-line koncerty moc nejsem. Potřebuji něco opravdového, být lidem nablízku, abych s nimi mohl mluvit a aby oni se mnou zpívali. Proto si radši počkám a udělám něco pořádného.

Během karantény jste hrál pro seniory v pečovatelském domě. Nebylo pro vás těžké ubránit se emocím, když jste je tam viděl tak osamělé?
Jednou hrajete pro nemocné dítě, jindy starým lidem a vždycky je to těžké. Ale to by přece nebyla dobře odvedená práce, kdybych na pódiu smutnil. Na druhou stranu musím říct, že to nebyla žádná depka, zdravotní sestřičky byly ve skvělé náladě, důchodci na mě mávali… Po dlouhé době jsem měl pocit, že dělám něco smysluplného. Bylo mi jasné, že tím, jak jsou v izolaci, neviděli své blízké hrozně dlouho, to pro ně musí být horší než celý ten strach z koronaviru. Zatímco pro mě to nic nebylo. Dojel jsem do Janovic nad Úhlavou, sednul za piano, zahrál jim a oni aspoň přišli na jiné myšlenky.

Dali vám za odměnu pěkný poukaz. Měsíční pobyt v jejich domě a služby dvacetileté ošetřovatelky. To je nádhera!
To jo, akorát řeším, jestli ta sestřička má dvacet teď, nebo dosáhne dvacítky, až tam budu, což by znamenalo, že se teprve narodí (smích).

No, já hlavně doufám, že tam neskončíte, že budete mít radostnější stáří.
Ale tohle je hezký domov, dovedu si představit, že bych se svými kolegy krásně stárnul.

Nepovídejte, s kterými? Malátným, Krajčem, Klusem…? Já bych vám tedy přála lepší poslední roky života, čímž nezpochybňuji, že je tam pěkně a pro mnohé ze seniorů jde zároveň o jediný možný způsob, jak řešit svou situaci.
Samozřejmě mám jiné plány… Tohle byl první takový domov, který jsem navštívil, ale dovedu si to představit. A musím se přiznat, že nad stářím už dost přemýšlím.

Nestrachujte se, postará se o vás partnerka, pokud vás přežije.
Ta určitě. Má docela dobře nakročeno. V rodině mají dlouhověkost. Její prababičce je 106 let. U nás je jasné, kdo půjde první.

Přemýšlel jste během karantény, co byste dělal, kdybyste už nikdy nemohl zpívat?
Přemýšlel. Záleželo by to na okolnostech, ale jsem přesvědčený, že bych něco vymyslel. V mém případě by to bylo asi nějaké podnikání nebo práce v lese. Teď jsme káceli stromy, protože budeme stavět dům, tak by mě docela bavilo dělat něco se dřevem.

Svatba, dům, nabízí se další dítě. Bude?
Už jsme se o tom bavili, neříkám striktně ne, taky mám jenom polovinu hlasu, ale sám za sebe můžu říct, že se cítím kompletní. Kdyby přišlo, asi bych názor změnil, ale líbilo by se mi chvilku si ještě užívat tu bezstarostnost, kterou teď máme. A taky by nemělo jít o nějaké taktizování. Malý za námi přišel dost neplánovaně, takže stát se může cokoliv. Teď ale máme jiné plány.

Svatbu? Víte, že Karel Gott, který s vámi vystoupil na vašem prvním koncertě v O2, by vám ji nejspíš neschválil? Mistr říkal, že každá fanynka musí mít pocit, že je tady zpěvák pro ni, a proto do chomoutu nespěchal.
Je to zajímavá myšlenka, ale já to tak necítím. Přesně tohle mi říkali před jedenácti lety, když jsem začínal v jedné vydavatelské firmě. Že nesmím mít holku, abych nezklamal fanynky. Tenkrát jsem se nad tím zamyslel, dneska bych se tomu zasmál. Nehraji si na žádného lamače dívčích srdcí, jsem prostě kluk ze Šumavy, který chce hlavně zpívat a hrát lidem, bavit je, a to, že mám rodinu, určitě nikomu nevadí. Myslím, že tahle doba idolů je dávno pryč. Každopádně fanoušci jsou součástí naší rodiny a jsem rád, že je mám.

A jsou poměrně kultivovaní. Předpokládám, že vás na Šumavě nechávají žít v poklidu. Lze podle vás nějak nastavit, aby populární interpret nebyl „obtěžován“? Určuje tu hranici sám svým postojem k fanynkám?
Ano, a pokud někdo říká, že ne, tak to není pravda. Já k tomu přistupuji prostě tak, že mám dva životy. V tom uměleckém jsem schopný postavit se na hlavu, abych posluchače pobavil. Na koncertech jsem pro ně, a když jsem s malým a Marcelou, tak jsem zase jejich. Umím to rozdělit a zároveň skloubit. Kdybych se chtěl furt někde ukazovat, tak nežiju na horách. Jaký si to uděláš, takový to máš. Ale lidi mám rád. Potěší mě, když za mnou někdo přijde pro fotku nebo mi řekne, že byl na koncertě, a chce si pokecat.

Chcete se na svatbě držet nějakých tradic?
Dát si s Marcelou novomanželskou pusu, to je jediná tradice, které se hodlám držet. Mně jde vlastně jenom o to, abych ji mohl políbit. A byli jsme svoji (smích).

A aby nevěsta řekla ano.
To by bylo super!

Autor: Ivana Bachoríková