Neděle 27. září 2020
Svátek slaví Jonáš, zítra je Den české státnosti / Václav
Oblačno 12°C

Mahulena Bočanová: Konec velké lásky!

19. května 2020 | 06:00

Tři roky po rozvodu trpěla, pak se jí ulevilo a dnes se nabyté svobody nedokáže jen tak vzdát. Po dvouletém randění se rozešla se svým posledním přítelem Petrem Hanákem. „Nepotřebuji vedle sebe další dítě, stačí mi Marina,“ říká Mahulena Bočanová.

Pomalu končí nouzový stav, rozvolňují se jednotlivá opatření, pro většinu lidí nastává ráj na zemi. Cítíte to podobně?
Nechci se rouhat, ale pro mě byla rájem na zemi právě ta karanténa. Nikdy v životě jsem neměla tolik volna bez pocitu viny. Když jsem si ho někdy udělala ze své vůle a jela třeba na dovolenou, nakonec jsem si vyčítala, že jsem měla hrát. To máme všichni herci podobné. Takže si tenhle stav užívám. Dělám věci jako „normální“ lidi v běžném životě. Zasadila jsem kytky na zahradě, uklidila všechny šuplíky, vycídila barák, půdu i technickou místnost, roztřídila dokumenty… A to bylo něco pro mě! Mám takovou přihrádku, které říkám šuplík smrti. Jsou v ní dokumenty spojené s Márinkou a mými činnostmi. Tak ten jsem si dala do pořádku. Všechno mám uložené ve složkách a přesně se orientuju v tom, kolik dostávám ze sociálky, kolik kde platím… Mám teď takový přehled o svém životě jako nikdy a naplňuje mě to obrovským klidem.  

 

Herci ze dne na den přestali hrát, nebála jste se, že zůstanete bez peněz? Přece jen vy jich potřebujete dost, abyste zaopatřila svou nemocnou dceru.
Za normálních okolností pracuji hodně, takže jsem měla něco našetřeno. Věděla jsem, že první tři měsíce se bát nemusím. To je samozřejmě lepší pocit, než když víte, že vydržíte jenom týden. Ale jinak já se života moc nebojím. To je dáno tím, že ho mám komplikovanej (sama vychovává autistickou dceru Marinu, pozn. red.) a za starosti považuji něco jiného než většina lidí. Mám chatu a dům, takže kdyby bylo nejhůř, jedno nebo druhé prodám. Tak nebudeme žít v domě a půjdeme do garsonky, no a co? Život jde dál. Naštěstí to ale vypadá, že bychom se měli vracet do normálu. Jenomže to se určitě netýká herců, protože my začneme hrát asi až v září a budeme šťastní, když se lidi nebudou bát do divadla chodit.

Nepřišla vám ta opatření zbytečně přísná, neřkuli hysterická?
Určitě. Podle mě je to celé strašně předimenzované. Mám v rodině hodně doktorů a i ti si myslí, že to, co se tady dělo a pořád ještě děje, je přehnané. Je to obrovská rána pro ekonomiku a na psychiku to taky bylo peklo. Myslím, že to hodně vyhrotilo mezilidské vztahy, spousta lidí začala tahat kostlivce ze skříní. Podle mě se z toho narodí hodně dětí, ale bude i dost rozvodů.

A třeba i sňatků. Co u vás? Nebudete se vdávat? Nedávno jste se nechala vidět veřejně s přítelem. Spekulovalo se, že jde o vážný vztah.
Ne, u mě už svatba opravdu nehrozí. Mám-li být upřímná, život se mnou není jednoduchý. Je jenom pro silné povahy. Protože je plný zodpovědnosti, povinností a precizního plánování. Jinak to s Marinou ani nejde. Vím rok dopředu, co kde bude, a pro muže je strašně těžké tohle skousnout. A speciálně můj bývalý partner…

Takže on už je bývalý?
Ano, i když se pořád máme rádi, v březnu jsem to musela ukončit. Potřebuji vedle sebe člověka, na kterého je spolehnutí a bude mi oporou. A to Petr, bohužel, nebyl. Připadal mi jako moje druhé dítě, ztřeštěné a roztomilé. Takhle já žít nemůžu. To šlo, když mi bylo dvacet, pětadvacet, ale dnes už ne. Teď potřebuji parťáka a pomocníka. Vztah o dovolených na horách nebo u moře, při zamilovanosti a večeřích není všechno. Už jsem dospěla, život s Marinou není jednoduchý. Ale rozchod není tragédie. Tragédie je, když žijete ve vztahu, ve kterém nejste šťastná, a setrváváte v něm z vypočítavosti nebo pohodlnosti.

A to jste potřebovala dva roky, abyste přišla na to, že se v tak zásadních věcech míjíte?
Když se zamiluji, tak se zároveň rozhodnu, že to zkusím a zlomím, že tomu dotyčnému dám šanci. A ne jednu. Ale vlastnosti, které vám zpočátku přijdou roztomilé, vás za tři měsíce začnou štvát a za půl roku byste toho člověka nejraději zabila. Byli jsme spolu dva roky a z lásky jsem vydržela fakt hodně. V tomhle směru měl Petr obrovské privilegium, takhle trpělivá jsem nebyla s nikým.

Zpočátku jste se veřejnosti stranili, to bylo schválně?
Ne, i když to tak mohlo vypadat, protože je ženatý. Ale v tom problém nebyl, Petr žije už dlouhodobě sám. Vadila mi jeho nezodpovědnost.

A brát ho jako parťáka pro pěkné chvilky, vzít si z toho vztahu jenom to pěkné, nešlo?
To jó. Takhle žiju už patnáct let. Ale my jsme to vzali jinak, od podlahy, a chtěli jsme spolu žít. Tohle nebylo jen pro pobavení. S Petrem to bylo jinak. Ale ve dvaapadesáti člověka nepředěláte. Nemůžu ho mučit, aby žil úplně jiným životním stylem. A on mě taky nezmění. Radši budu žít sama než řešit neustále něčí nespolehlivost.

Nesetkala jste se v minulosti s tím, že pro vašeho partnera byla překážkou Marina, která je na vás tak závislá?
Ne. Marinka je atypický autista, velice láskyplná. Je to už dospělá osmnáctiletá slečna, ale chová se jako roztomilé dítě v první třídě. Lidi kolem sebe naplňuje a každému, kdo jejím životem prošel, se po ní strašně stýská. Dokonce někdy víc než po mně. (smích) Mají ji extrémně rádi. Ona je opravdu čistej andílek. A Petr se k ní choval nádherně, což nás také spojovalo. Rozuměli si spolu víc než my dva. (smích)

Marek Ztracený: Lidi mi psali, ať chcípneme

Tak to bude sousto pro psycholožku, ke které s Marinou chodíte.
Nebude. Na poslední kontrole jsme byly pochváleny. V tom byl ten covid pro nás přínosem. To, že jsme poslední tři měsíce spolu nonstop doma, což jsem dosud opravdu nikdy nezažila, a užíváme si krásného rodinného života, Márince neuvěřitelně prospělo. Zklidnilo ji to a je spokojenější. Paní psycholožka mi řekla, že jdeme správným směrem. Moc jí to svědčí.

Takže návrat do práce pro vás nebude jednoduchý.
To nebude, ale člověk si zase zvykne, najede na své tempo. Vždycky jsem si hlídala, abych 15 dní v měsíci hrála divadlo a zbylé dny byla doma. A takhle to bude i nadále. Jenomže ani v těch volných dnech nemáte úplně klid. Přijde vám do toho spousta jiných věcí, například seriál. A když už třeba jedu do lázní, beru Marinku s sebou, takže to žádná dovolená nakonec není. Pořád na ni musím dávat pozor, a tak to bude už navždy.

Má vůbec nějaký chlap šanci vlomit se do toho vašeho soužití?
Nejlépe se mi osvědčily víkendy nebo večeře. Na soužití to nevidím.

Nebojíte se samoty na stará kolena? Že nebudete mít vedle sebe někoho, kdo vám podá čaj, když onemocníte?
Ten mi podá Máňa, to už umí. (smích) Ne, samoty se nebojím. Lidi, kteří dlouhodobě nebydlí sami, vůbec nechápou, jaká je to obrovská svoboda. Když mám u sebe kamarádky a pak se vracejí ke svým rodinám a manželům, často slyším: „Ježiš, tady je takovej klid, ty máš takovou pohodu, to je krása!" Jakmile se toho nebojíte a zvyknete si, je to krásné. A já budu mít vždycky vedle sebe Marinu. Ale to je složité přiblížit někomu, kdo sdílí rodinný život. Mně to kdysi vysvětloval psycholog, když jsem se rozváděla s mým bývalým manželem. Ptal se mě: "Jak dlouho jste spolu byli?" Já říkám: "Devět, deset let." A on: „Třetinu toho času teď budete trpět, mlátit hlavou do zdi. Pak se vám uleví a nakonec začnete mít ten svůj svobodnej život ráda." A přesně to se stalo. Já už žiju sama spoustu let, a když mi Petr řekl, ať se nastěhuju k němu do Brna, věděla jsem, že to nezvládnu.

Nela Boudová: Přišla jsem o  manžela i kamaráda

Autor: Ivana Bachoríková