2°C
Jak jste vůbec našla Moniku?
S Monikou jsme se znaly už řadu let předtím. Potkaly jsme se v Itálii, přes naše společné známé. Ona tenkrát byla vdaná a měla dvě děti. Od té doby jsme o sobě věděly, ale ne že bychom se stýkaly nějak často. Ona mě potom sama kontaktovala s tím, že se zamilovala do skvělého chlapa, který má problémy s policií, ale že si myslí, že nic neudělal. Protože můj muž je advokát, tak asi chtěla trochu poradit, a samozřejmě věděla, že dělám v médiích a v televizi, a tak chtěla vědět, jestli by se s tím nemohlo něco udělat i po této stránce. To jsme spolu mluvily o Mirkovi poprvé. Já jsem odjížděla do zahraničí na filmový festival, takže jsem jí volala až po návratu. To už byla velmi nešťastná, protože z Mirka se vyklubal sňatkový podvodník a ona s ním čekala dítě. Potom jsme se opět nějakou dobu neviděly. Při dalším setkání jsem zjistila, že se vrátila zpět k Mirkovi, že se stará o ni i o děti moc hezky a hodně jí pomohl, ona chtěla pomoct také jemu. Tam vznikl nápad na film, ale nevěděla jsem přesně, jak to uchopit, a bála jsem se, aby z toho potom třeba Monika nevyšla špatně. Když mi řekla svou diagnózu, tak se vše úplně otočilo a přišlo mi, že tenhle příběh má ještě další rovinu.
V tomhle případě tedy asi nebylo těžké přesvědčit je, aby jim do života vstoupila kamera. Je to občas obtížné?
Když se rozhodnete s někým udělat celovečerní film o takové stopáži, potom ten člověk určitě musí souhlasit, chtít to a spolupracovat. Když jsem dělala reportáže pro Na vlastní oči nebo Reportéry, tak tam můžete lidi přišpendlit ke zdi a ptát se jich a oni vám deset minut poskytnou, ale tady to takhle nefunguje. Musíte si být s tím člověkem blízcí, vědět, co se děje v jeho životě, a on vás do něj nějak musí více či méně pustit. Na Monice je jedinečná její upřímnost. Je to velmi otevřený člověk a ona sdílí svůj život s celým svým okolím, a tak ho sdílela i s námi.
Jak dlouho jste s Monikou natáčeli?
Pět let. Začali jsme točit, když byla těhotná, točili jsme její porod, točili jsme okolnosti její nemoci. Natáčeli jsme Mirkovy soudy, jeho ve vězení. Jejich vztah je nití celého filmu. Nemyslela jsem si, že jim vydrží, ale vydržel, i když si prošel různými turbulencemi. Věděla jsem, že potřebujeme Mirka natočit, až bude venku. Přístup k němu byl pro nás totiž velmi limitovaný. Byl ve vězení ve Valdicích, což je jeden z nejtěžších kriminálů, kde průměrná délka trestu je třináct a půl roku, jsou tam doživotní tresty. Bylo to opravdu složité se tam za ním dostat, ne všechna vězení to mají takto náročné, ale naší produkční, Dáše Šperlové, trvalo minimálně půl roku vyjednat vstup.
Chvíli točíte s ním, pak zase s ní – ukazujete jim ty záběry, nebo to vidí až na konci?
Záběry z filmu neviděli, neukazovala jsem Monice, co třeba Mirek říkal ve vězení. Samozřejmě jeden i druhý byli zvědaví, co dělá ten druhý. Bylo to složité třeba v době, když spolu nekomunikovali. Zase na druhou stranu právě v tomto období vznikl s Mirkem rozhovor, ve kterém byl hodně upřímný. A možná by nebyl takový, kdyby nebyli pohádaní.
Jak je pro vás těžké zůstat nad věcí a nestranná?
Musíte mít odstup, jinak to člověka začne požírat a začnete se v tom ztrácet. Jako režisér musím mít pořád představu, co chci a kam chci jít dál. Samozřejmě záleží také na tom, kam vás protagonisté příběhu pustí. Musím dělat selekci a zdaleka netočím vše, co se v jejich životech děje, točím jen to, co považuji za důležité.
Téma sňatkového podvodníka zní trochu jako z filmu pro pamětníky, ale evidentně jsou tu dodnes. Máte představu, jak je to v Čechách časté?
Myslím si, že jich je hrozně moc, ale ne všichni to dotáhnou k soudu jako Mirek.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
