2°C
Vaši kolegové umělci se během koronavirové krize vrhli na nejrůznější profese, aby nezůstali bez příjmů. Řešila jste podobný problém?
Taky jsem přemýšlela, že si najdu nějakou práci. Nikdo jsme nevěděli, jak dlouho to bude trvat a co se bude dít. Večer jsem zpívala v Národním divadle (v představení Carmen, pozn. red.), a další den bylo najednou všechno zrušené. Přitom koncem března i v dubnu jsem měla mít tolik krásných projektů… Dlouho jsem se na ně připravovala a těšila. To, co následovalo, jsem vůbec nečekala a musím říct, že jsem z toho byla přepadlá. Nejsem zvyklá nic nedělat. A když už vypnu, což je pouze během dovolené, tak zase vypínám úplně, to už jsem se naučila. Pak jsou všichni naštvaní, že neodpovídám na e-maily, neberu telefony, a stojí mě to po návratu spoustu kafí na usmířenou, ale myslím, že jinak by to nemělo smysl. Běžně jsem ale na telefonu čtyřiadvacet hodin denně. Už pro případ, že by se něco dělo. Mám starší rodiče, sestry…
Ale k zastižení jste nebyla, přitom jste nikde nezpívala. Co jste dělala?
Nejprve jsem uklízela kompletně byt, pak jsem si udělala pořádek v osobních věcech, papírech, dokladech… Ale jak máte doma dítě, najednou vám čas chybí. Zjistíte, jaká je to výhoda, když odejde na půl dne do školy. Takže jsme se s Emilkou pořád učily. Pozměnily jsme domácí řád. Měla on-line i kroužky, včetně baletu, kvůli kterému jsme doma musely vytvořit baletní tyč. Ale byla jsem za to ráda, nechtěla jsem, aby ze všeho úplně vypadla. Prvních čtrnáct dní jsme dokonce byly poctivě jenom doma, až když nás pobledlé začalo bolet celé tělo, pochopila jsem, že tudy cesta nevede, že se nemůžeme úplně izolovat – a jezdily jsme na výlety do lesů za Prahu.
Nějak jsme zamluvily, co jste vymyslela, když jste uvažovala o změně profese.
Protože jsem diplomovaná zdravotní sestra, zajímala jsem se o práci ve zdravotnickém zařízení.
To je ale překvapení! Čím to, že dítě z hudební rodiny jde nejprve na zdravotnickou školu a pak až si doplňuje hudební vzdělání?
Když jsem končila základní školu, nebyla jsem ještě pevně rozhodnutá, čemu se chci věnovat. V rodině mého tatínka je spousta doktorů a rodiče si přáli, aby se alespoň jedna dcera stala lékařkou. Protože jsem měla dobré známky, přijali mě bez zkoušek na zdravotní školu. A tam jsem si každý rok říkala, že je mým posledním, že příští přestoupím na nějakou školu mně bližší. Nakonec mi ale přišlo líto nedodělat zdrávku. Myslím, že to vůbec nebylo špatné rozhodnutí, protože se mi tím otevřely nové obzory. Vyrostla jsem v hudební rodině a neznala nic než hudbu. Když jsem se najednou ocitla ve zdravotnickém prostředí, bylo to, jako bych se vystřelila na Pluto. Vůbec jsem netušila, nevěděla …
Co? Že tam budou doktoři, sestřičky a pacienti? A že dostanete hezké šaty?
Ale ty až ve třetím ročníku! (smích) Musím říct, že to byla docela dřina, bylo tam hodně učení a zodpovědnosti. Říkala jsem si, že až zdrávku dodělám, půjdu na vysokou školu (Hudební akademii múzických umění, pozn. red.), což se taky stalo, a teď jsem se v úvahách ke zdravotnictví zase vrátila. Poptávala jsem se po místě.
A jak to dopadlo?
Bylo mi řečeno, že jsem pro tohle prostředí překvalifikovaná, protože mám vysokou školu, navíc v jiném oboru, a tím nespadám do jejich škatulek.
Teď mě napadá, že když jste před lety svému expartnerovi Františku Janečkovi na dovolené v Miami přivolala záchranku, tak jste nejspíš moc dobře věděla, že má infarkt.
Když už tu školu máte vystudovanou, poznáte, o co jde.
Bála jste se během nouzového stavu, co s vámi dál bude?
Určitě. Najednou zůstanete bez prostředků, bez budoucnosti. Svůj diář jsem celý mohla škrtnout. Takže reálně přemýšlíte, co budete dělat.
Ale František by vás padnout nenechal, ne?
Nevím. Nejsme v kontaktu.
Když jste začala chodit s Jaromírem Soukupem, nevyjádřil se o vás zrovna lichotivě. Nazval vás zlatokopkou. Bolelo to?
Lhostejné mi to nebylo, už kvůli Emilce. Musím počítat s tím, že vše, co se o mně napíše, bude jednou číst mé dítě. A podle toho jednám, i když bych si mohla vylévat srdce nalevo, napravo. Ale za druhé zodpovědnost nenesu. Všechno je navíc tak proměnlivé a pomíjivé… Máte třeba špatnou náladu a v tu chvíli byste toho druhého nejraději zabil, a za půl hodiny může být všechno jinak. Takže, co je psáno, je "za chvíli starý". Myslím, že láska, nadhled, pochopení a víra v to, že třeba ještě všechno bude jinak, jsou podstatnější. Ale samozřejmě mě mrzí, když se o mně něco škaredého napíše. Jenomže to nezměním. S Emilkou teď naštěstí nic nečteme, nanejvýš Tolkiena a Astrid Lindgrenovou.
Zastupuje vás František Janeček?
Ne, nezastupuje mě nikdo.
Občas se to uvádí.
Je to ale nesmysl.
Vaše světy, operní a muzikálový, se ale beztak prolnuly. František Janeček vám dal roli v Bídnících, kde jste hrála Cosette, přičemž vaší maminkou byla Kateřina Brožová, bývalá partnerka vašeho současného přítele Jaromíra Soukupa. Přijde mi to pikantní. Potkaly jste se na jevišti?
Ano, potkaly, ale pouze v závěru, kdy mi Kačenka, jako moje mrtvá matka Fantine, zpívá z nebes. Cosette je dětská role, až když se z holčičky stává slečna, přicházím na scénu já.
Předpokládám, že postava v muzikálu Fantom opery vám je mnohem bližší, když jste v něm za subretu. I když nepříjemnou a afektovanou.
Carlotta Giudicelli je úžasná role, mohla jsem se na ní vyřádit jak pěvecky, tak herecky. Je to typická první dáma opery, primadona. A ke svému chování má důvod. Začínala jako mladá, všichni se jí klaněli a samozřejmě si na to zvykla. Ale léta běží, Carlotta má už svůj věk a nesnese mladou konkurenci. Ani se jí nedivím. (smích)
Taky s tím bojujete v reálném životě?
Mladí jsou draví a šikovní, tak s tím musíme nějak pracovat.
Byla jste stejná?
Já byla spíš dítě štěstěny. Měla jsem spousty krásných příležitostí, které mi přicházely úplně nečekaně. Nikdy za tím nebylo cílené snažení. Až si říkám, že jsem byla malinko lenivá. Teď je to naopak, pracuji na sobě, snažím se, jsem perfekcionistka.
Nicméně do velkého zahraničního operního domu jste nikdy nakročeno neměla.
Několikrát jsem zpívala na Wexfordském operním festivalu v Irsku, asi pět let za sebou. Na podzim tam pořádají festival, kam zvou různé hvězdy i mladé umělce, které podporují (získala tam cenu Talent roku, pozn. red.). Zpívala jsem tam spousty krásných rolí a odtamtud jsem se s českou operou Mirandolina od Bohuslava Martinů dostala do italského Luga. Byly to spíš jednorázové akce, kdy máte nasmlouvaných pět deset představení.
V Itálii z vás museli být paf. Dlouhonohá, dlouhovlasá blondýna… Hraje v současné opeře vzhled velkou roli?
Pro mě jako divačku je opera nejen o poslechu. Chci mít i adekvátní podívanou, aby postava, kterou sleduji, splňovala mou představu o té roli. Ve světě i u nás je spousta zajímavých talentovaných zpěváků, tak by měl být vybrán takový, aby roli odpovídal i vizuálně.
Takže o sebe pečujete, abyste byla uvěřeníhodná.
Rozhodně. Myslím si, že to k tomu patří. I když někteří umělci jsou pořád k neuvěření. Ale, jak říkám, je z čeho vybírat a o to je to těžší. Proto je důležité brát role, na které člověk má. Po všech stránkách.
Účinkování v zahraničí jste ale časem omezila…
Protože jsem měla Emilku. Pro umělce je to vždycky volba. Buď jezdí a dítě bere s sebou, nebo ho nechává doma. Ale já Emilku strašně miluji. Když se narodila, moc jsem si to užívala. Víc než dva roky mi jeviště vůbec nechybělo. Ani žádné další mé aktivity.
Přesto jste zůstala u jednoho dítěte, přitom sama máte pět sester. Nežárlila jste na ně, když se postupně jedna po druhé začaly objevovat ve vašem životě?
Asi jsme na sebe občas trošku žárlily, to je pravda. Protože jsme každá chtěla být na chvíli jedináčkem a mít rodiče jenom pro sebe. I teď si je chceme co nejvíc užít. Takže když za nimi jede jedna sestra, ostatní si návštěvu naplánují raději na jiný den. Je to krásné mít velkou rodinu, tolik sourozenců, na druhou stranu když jsem byla malá, chtěla jsem mít svůj pokoj a všechno svoje.
Která jste v pořadí?
Druhá.
To jste ještě dopadla dobře. Vám asi rodiče občas něco nového koupili, mladší sestry nejspíš jenom dědily.
Dědily. Musím ale říct, že byla výhoda, že jsme samé holky, oblečení u nás bylo tím pádem vždycky hodně. Taky šminek, bot na podpatku... Měla jsem krásné dětství, úplnou pohodu. Žili jsme v centru Prahy, proto nám říkali "holky z Pařížský". Byly jsme hodně akční, měly jsme docela dost kroužků a maminka s tatínkem se nám hodně věnovali. Pro okolí jsme byli taková neobyčejná rodina.
Známější je jenom Kate Matl, která dlouhodobě spolupracuje s DJ Bobo. Co dělají ostatní?
Všechny sestry zpívají nebo se věnují agenturním záležitostem spojeným s hudbou. Jak Barbara, Alžběta, Kateřina, tak i Markéta. A nejmladší Marie hraje na housle, studovala dlouhá léta v Izraeli.
Tatínek Lubomír Mátl byl dirigent a sbormistr. Maminka se obětovala rodině?
Maminka vystudovala muzikologii a k tomu zpívala. Sólově moc ne, protože pak rodila děti. Měla ale moc krásný hlas a působila mimo jiné u tatínka ve sboru. Hodně toho spolu procestovali. Skoro celý svět. Když byli s Brněnským akademickým sborem na turné po Americe, přijal je i americký prezident Richard Nixon v Bílém domě, což mi přijde neskutečné a jedinečné. Můj tatínek je obdivuhodný, úžasný člověk, kterému je blízká absolutní píle, láska k životu a pokora. Díky své pracovitosti spolupracoval s těmi nejlepšími a největšími hudebními osobnostmi, ať už to byli Luciano Pavarotti, Placido Domingo, Riccardo Muti nebo Leonard Bernstein.
To byl nejspíš pořád pryč, doma jste si ho asi moc neužily.
V mých očích je hrdina, protože velmi pracoval a celou rodinu živil. Věděly jsme, že nás miluje a můžeme za ním s čímkoliv přijít. Svěřit se. A to si myslím, že je pro dítě nejdůležitější. Můj tatínek je vysokoškolský profesor, vyučoval mimo jiné na pražské Hudební akademii múzických umění a dvanáct let byl hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Když pak dojížděl hostovat do Radia France v Paříži, mohly jsme jezdit s ním. Pokaždé ho jedna z nás doprovázela. Braly jsme to jako výlet. A tatínek nám řekl, ať se každá naučíme jeden světový jazyk, že mu v cizině budeme tlumočit. Takže já jsem mluvila anglicky, mladší sestra německy, další italsky, francouzsky… Dobrý důvod mít hodně dcer. (smích)
Poznala jste oba světy, jak ten vážné hudby, tak ten muzikálový. Liší se zásadně v něčem?
Nevím, sama můžu mluvit jenom za operu. Tam je nutná kontinuální příprava. I když jsme měli nouzový stav, pořád jsem trénovala hlasivky. Přes FaceTime pilně pracuji se svým koučem Vladimírem Chmelem, zpěvákem a pedagogem, který strávil šest let v newyorské Metropolitní opeře. Zrovna zítra máme mít hodinu, protože mě na podzim čekají operní představení (inscenace Rusalka, Lucie z Lammermooru, Carmen, pozn. red.) a taky spousta krásných koncertů.
Kde je větší řevnivost?
Řevnivost je všude. Ale já jsem solitér, který se všemi kolegy vychází. Možná jsem někdy kolegiální až příliš. Jsou umělci, kteří vám z principu nevyjdou vstříc. Třeba když si s nimi chcete vyměnit představení. To nepochopím. Já spolupracuji i s kolegy, které lidsky nemusím, ale pokud podávají na jevišti výborný výkon, emoce a osobní vztahy jdou stranou. Jsem demokrat. Každý můžeme mít nějaký názor, někoho mít či nemít rád, ale nesmí se to promítnout do hudby. Tam je důležité, aby od začátku do konce všichni zapomněli na osobní věci, ať jsou to politické názory nebo jiné.
To jste se musela naučit, nebo jste k tomu dozrála?
Nevím, já jsem v tom vyrostla. Ono to platí i v životě. Spousta lidí se rádo hádá, hledají chyby, ale důležitá je diplomacie, domluvit se. Vždycky se pozastavuji nad tím, když někteří za každou cenu vidí buď černě, nebo bíle. Všechno není jenom černobílé. Já konflikty nevyhledávám, nemám je ráda, ale umím se rvát. Když už dojde k výměně názorů, neodcházím. Jsem lvice, a pokud mi někdo škodí nebo záměrně ubližuje, nenechám to být. Ale pořád hledám diplomatickou cestu. Myslím si, že všichni by se měli domluvit a vyjít si vstříc, ale většinou je to tak, že jeden druhého z nějakého důvodu nechce pochopit. Tak když nechceš, tak nechceš, nedá se nic dělat. Já zase nepotřebuji vyjít úplně se všemi. Mně je to jedno. I v osobním životě. Ať si o mně lidi myslí, co chtějí. Může mě to mrzet, protože mě neznají, ale přece nebudu někoho přesvědčovat.
Jste diplomatická i v osobním životě?
Možná až příliš.
Ale z výchovy Emilky jste neustoupila, byť její otec zastává jiný názor. Přijde mu, že má až moc zájmů a kroužků. Navíc už hraje v muzikálech. Pokud vím, přál si pro ni bezstarostnější dětství, aby měla víc volného času.
Myslím si, že bezstarostné dětství má. Já jsem jako dítě taky měla hodně kroužků a bavilo mě to. A Emilka je hrozně energická. Když jsem jí onehdy chtěla zrušit hodiny moderního tance, přišla s tím, že chce místo toho chodit na step. Ono to není jenom o ní, ale i o mně. Všude ji doprovázím a do toho mám svou práci. Není to tak, že ji někam přivedu, dám si kafíčko, mezitím si odběhnu na zkoušku. Musím zařídit, kdo ji vyzvedne. Občas to nestíhám, nezvládám. Takže jenom čekám, až mi řekne, že ji něco nebaví. Ale ono ji baví všechno. Teď začala hrát na harfu, i když jsem byla proti. A když měla představení, trmácela jsem se s tím jejím neskladným nástrojem do Lucerny.
Kolik váží?
Nevím, je to ta poloviční, ale i tak je pěkně těžká. Vůbec mě s ní nechtěli vzít do taxíku, že je nadrozměrná. Tak jsem ji tam odtáhla na zádech. Po vystoupení se šli všichni bavit a my zase šlapaly s harfou domů.
Kde na to přišla, proč právě harfa?
Vůbec nevím. Nemůžu říct, že bych s tím zásadně nesouhlasila, ale přišlo mi to jako rozmar. Hraje na klavír, zpívá v Kühnově dětském sboru, chodí do baletu, a najednou harfa. Jenomže když mi po první hodině řekla, že je šťastnější, než když přišel Ježíšek, měla jsem skoro slzy v očích.
Co jste jí to dávali za ubohé dárky k Vánocům?
(smích) Bóže, to mě nenapadlo. Já vůbec netušila, že to dítě tak týrám. Prosila mě o harfu celé dva roky a já jí to pořád vymlouvala. Protože ona chce dělat všechno: tenis, plavání… Ale já jsem byla taky taková.
Budete ji nutit, vzhledem k vynaloženým finančním prostředkům a času, aby u ní vydržela? Jste důsledná?
Nejsem. Já si myslím, že nevadí, když toho nechá. Tak si vyzkouší, co ten nástroj obnáší, a to ji taky obohatí. Ale zatím ji to velmi baví a nechce se jí vzdát. A tak je to se vším. Ještě nedávno chtěla být malířkou, tak jsem jí pořídila barvy a plátno. Naštěstí mi sama časem řekla, že se malování bude věnovat jenom ve volných chvílích a nechce, aby to byla její profese. Nechávám to na ní, myslím si, že je chytrá a ví, co chce. Já jí jenom pohrozila, že pokud nebude cvičit, harfa půjde z domu. Aspoň tam budeme mít víc místa.
Změnila jste svůj život, našla si nového partnera... Jak se cítíte?
Cítím se šťastná a milovaná.
