Sobota 26. září 2020
Svátek slaví Andrea, zítra Jonáš
Zataženo, déšť 16°C

Nela Boudová: Přišla jsem o manžela i kamaráda

5. května 2020 | 06:00

Takřka celou svou dosavadní kariéru ustála Nela Boudová bez nežádoucí pozornosti médií. A to se během ní stihla v tichosti rozejít s otcem svých dětí, na kraji padesátky se provdat za svého letitého kamaráda a rok nato se rozvést. Nic z toho však nebylo veřejností vnímáno tak skandálně jako rouška v jejím rozkroku. Fotku, jíž apelovala na zdravý selský rozum, umístila v době tvrdé koronavirové karantény na Facebook. Vzápětí ji sice stáhla, ale snímek přesto dál žije svým životem.

Ta rouška mezi nohama by odpovídala naturelu Samanthy, ale vy jste v Sexu ve městě dabovala právničku Mirrandu. Tady něco nesedí.
To máte pravdu, Samantha by toho určitě byla schopná. Ale člověk má v sobě hodně osobností a někdy je sám překvapený, když se některá z nich ozve.

To byl váš případ?
Určitě.

Myslíte, že by vás v budoucnu mohlo ještě něco tak vytočit…
…že bych v tom pokračovala? Myslím, že ne. Protože pozornost, které se mi ve spojitosti s tou fotkou dostalo, nebyla jenom příjemná. Měla jsem i spoustu negativních ohlasů. Přišly mi dokonce e-maily, že si nevážím práce lidí, kteří se nás snaží před covidem-19 ochránit. Ale já jsem skutečně nikoho nechtěla pošpinit nebo urazit. Akorát mi přijdou některá opatření přehnaná a nelogická. A k nim patří nošení roušek ve volné přírodě, tedy v prostředí, kde můžete někoho nakazit jen minimálně. Protože i když se vir podle některých výzkumů udrží ve vzduchu několik hodin, jak vysoká pravděpodobnost asi je, že když takového člověka míjíte na ulici, natož v přírodě, že se tím aerosolem, i kdyby byl ten člověk právě nakažený a kašlal, nakazíte? Ale lidi si to sami nepřeberou a slepě vše přijímají.

 

Více jsem ale měla kladných reakcí. Od těch, kteří pochopili, že je to nadsázka, takový tvrdý humor ve stylu, jaký praktikuje třeba Sacha Baron Cohen. (smích)

Nikde nepadla informace, kdo vás fotil.
A ani nepadne.

OK, tak jak se s tím vypořádal váš přítel?
Tak, že se smál. Říkal: To není možné, ty jsi blázen, fakt střelená! Byla to vlastně trošku prověrka našeho vztahu. Nakonec jsem usoudila: jó, tenhle člověk je skvělej, protože má smysl pro humor a nesoudí.

S jedním synem jste to předem konzultovala a dal vám svolení k umístění snímku na sociální sítě, co ten druhý?
Ten byl taky v pohodě.

To jsou tak silné osobnosti, že unesli i následnou odezvu v médiích?
Tak, my máme v rodině opravdu mimořádně dobré vztahy. S klukama držíme hodně při sobě. Oni vědí, že jejich matka není úplně standardní. Ale já jsem si vždycky zakládala na tom, že jim nikdy nebudu lhát a že si s nimi vybuduji dobré vztahy, a to se mi, myslím, povedlo.

Ale když lidi útočili na vás, muselo se to nějak dotýkat i jich. Svěřili se vám s tím?
Protože jsme v té době měli ještě ostrou karanténu a nevycházeli tolik mezi lidi, tak to unesli. A dneska už společností hýbou jiné věci. Jak se říká, není nic staršího než včerejší noviny.

Měli během dospívání problém s tím, že je jejich matka známou herečkou?
Myslím, že ne, ale ten mladší měl trošku sklony k povrchnosti. Líbilo se mu, že chodíme na VIP premiéry, potkáváme lidi, které zná z televize, zatímco starší Andrej byl úplně v pohodě. Ale Dalibor se už taky srovnal a pochopil, že všechna sláva polní tráva. Teď ho čeká maturita v Tanečním centru Praha. A Andrej jde po prázdninách na HAMU. Toho naopak pozemský svět vůbec nezajímá.

Když už jsme nakousli dabing – jak jste se dostala k roli Mirrandy Hobbes?
Asi jsem jí odpovídala hlasově. Ale každý dabingový režisér má asociaci jinou. Někdo vás obsadí, protože mu zahraniční herečku něčím připomínáte, jiný jde po zvukové stránce. Nehledala bych v tom nějaké zákonitosti nebo logiku.

Znala jste ten seriál, viděla jste ho předtím?
Vůbec. Ale i když je to už hodně let, pamatuji si, že jsme si dabingové natáčení hodně užívaly. Pokaždé jsme se tak rozjely... Dana Černá, Lucka Juřičková, Veronika Gajerová a já. Pak jsme si šly vždycky někam sednout a vychutnávaly jsme si, že se nám podařilo urvat se od dětí, ukrást si chvilku jenom pro sebe.

Pokračovaly jste v tematice a slovníku svých postav ze Sexu ve městě?
Já bych tak mluvila, ale holky jsou cudnější, takže většinou se naše hovory točily kolem dětí.

Jsou k dabingu zapotřebí nějaké speciální dispozice, když je nebudu nazývat přímo talentem?
Dispozice asi jo. Jde o jakési rychlé nacítění role. A je třeba být technicky zdatný, umět dobře mluvit. Sama jsem zpočátku hodně šumlovala, ale myslím, že právě díky dabingu jsem se naučila vyslovovat líp. A teď toho využívám i v divadelní praxi.

Namlouváte i Julii Roberts. Když ji srovnáte s Cynthií Nixon hrající Mirrandu, která je z nich pro dabingového herce náročnější?
Takhle to vůbec nefunguje. Dabing je těžký podle toho, jak dlouho jste ve studiu. Jestli hodinu, dvě nebo tři. Jestli křičíte, odříkáváte jednoduché věty nebo dlouhé monology. Ale neříkáte si: tahle herečka je složitá a tahle ne. Důležité je napojit se na ni. To je stejné jako v divadle, tam se zase musíte napojit na roli.

Tak která z těch dvou je vám bližší?
Určitě Julia Roberts, protože jsem ji dabovala ve většině filmů. Ale Cynthii jsem taky namlouvala i jinde než jenom v Sexu ve městě a moc mě překvapila, protože byla velmi jemná a lidská.

Když mluvíte o napojení se na roli, jak vám to šlo v případě Tallulah Bankhead, kterou hrajete v inscenaci Ve smyčce?
Tallulah Bankhead je reálná postava, americká herečka, která točila s Hitchcockem. Dcera senátora, vychovaná v křesťanské škole, a přitom největší skandalistka své doby. Její soukromý život byl známější než herecké umění, přestože byla vynikající herečkou. Jenomže se chovala nesnesitelně. Pila, fetovala… Nakonec s ní kolegové ani režiséři nechtěli pracovat. Do té se mi vklouzávalo velmi dobře, protože si to všechno umím představit.

Přijít na postsynchrony do dabingového studia, strávit tam celý den a nebýt schopná namluvit jedinou souvislou větu?
Poněvadž o to v té hře jde. Ano, taková role je čirá radost, protože se máte čeho chytit. A je to zábavné. Na té hře je mimo jiné moc hezké, že i když Tallulah působí nesympaticky, nepříjemně až nesnesitelně, nakonec se ukáže, že je v ní něco hluboce lidského. Než umře, chce zachránit jeden znuděný lidský život a vyburcuje svého zvukaře ve studiu k tomu, aby začal pořádně žít a postavil se za svůj názor na život.

Hrajete to s Filipem Cílem jenom ve dvou a ty vaše monology jsou fakt dlouhé. Kdo by vám napověděl, kdyby vám vypadl text?
Nad tím nepřemýšlím, protože kdybych na to měla myslet, tak se zblázním strachy a nikdy před diváky nevylezu. Ale pravdou je, že nápovědku v Divadle v Řeznické nemáme.

Mohla byste improvizovat, vzhledem k tomu, že Tallulah celou hru odehraje opilá, cosi blekotá…
Ono to tak jenom vypadá. Lidi zvenku si často myslí, že by se to dalo nějak zachránit, ale ten příběh má pevnou strukturu. Nicméně mám výborného kolegu a ten by mě v tom určitě nenechal.

Zažila jste sama někdy opilého kolegu v divadle?
Ano, stalo se mi, že kolega byl velmi opilý, a musím říct, že mě to úplně rozzuřilo. V tomhle jsem zásadová. Na jevišti jsme odkázáni jeden na druhého a většina z nás se snaží divákům odevzdat maximální výkon, protože víme, že je to pro ně výjimečný zážitek, málokdo chodí do divadla každý den. Ale nemůžu říct, že by se mi to během mého profesionálního života stalo často, to opravdu ne.

Řešila jste to pak s ním?
Ne. Udržela jsem se. Od toho tam byli jiní.

Osvojila jste si holčičku z dětského domova. Říkala jste, že se máte dobře, a chcete tudíž někomu pomoct. Přitom sama živíte dvě vlastní děti na studiích, máte nejisté povolání…
Ale tohle si vůbec nepřipouštím.

Tak jinak: co pro Nelu Boudovou znamená mít se dobře? Vlastnit auto, dům, chatu, jezdit na dovolené? Kudy ve vašem případě vede ta hranice?
Určitě je nezbytné mít nějaké finanční zázemí, to nebudu lhát. Ale kdyby člověk stavěl všechno jenom na materiální bázi, tak nemá nikdy dost. To pak chcete pořád víc, víc, víc a nikdy to nekončí. Myslím, že i celá ta záležitost s covidem-19 nás vrátila na zem a lidé si uvědomili, co je v životě skutečně důležité. I já jsem si připustila, že jsem něco dělala špatně, a chtěla bych to změnit.

Co konkrétně?
Třeba méně pracovat. Užívám si, že teď nemusím vstávat „na budík“, že je můj život volnější a že je to vlastně normální. A asi opravdu nemusím jezdit na několik dovolených ročně, stačí jedna. Mám pocit, jako bychom se lehce vrátili do totality. Samozřejmě svým dětem nic takového nepřeju a měli bychom si dávat velký pozor na to, aby tady nic podobného nevzniklo. Hlídat si svá práva, ale taky zodpovědně přistupovat ke svému zdraví, lépe se o sebe starat, zdravě se stravovat, nekouřit, a tím pádem odolávat případným dalším virům. Uvidíme, do jaké míry se všechno znormalizuje, i když je otázkou, co je vlastně normální. Možná jsme opravdu byli přepapaní a planetu jsme maximálně vyčerpávali. Teď se alespoň ozdraví.

Sašu máte v pěstounské péči. Jednoho dne se může rozhodnout vyhledat své rodiče. Jste na to připravená?
Ano, ona to ví a já jí v tom bránit nebudu. Teď mám ale velkou radost, že se z dětského domova dostala i její sestra, vzala si ji má kamarádka.

To vy jste ji k tomu inspirovala?
Ano, ale vůbec mě nenapadlo, když jsem ji do toho dětského domova posílala, že se půjde podívat právě na Sašenčinu sestru. A stalo se. Navštěvujeme se, takže holčičky jsou v kontaktu. Nutno ale říct, že Sašenka je z osmi dětí, aby mi někdo nevyčítal, že jsem si je nevzala obě.

V únoru jste na Srí Lance absolvovala u Vladimíra Ekharta kurz Jak si splnit své sny. Copak vy ještě nějaké máte? Jste zdravá, pomohla jste dítěti z dětského domova, sponzorovala jste malého mnicha, financovala život stařečkovi v Malém Tibetu, dala synům vše, co potřebovali pro svůj vývoj a rozvoj talentu, tak po čem ještě toužíte?
Každý člověk má přece nějaké sny. Aspoň já je mám pořád. Chtěla bych například ještě podnikat. A těším se, až kluci budou mít své děti, přála bych si, aby naše rodina držela pořád pohromadě... Je toho víc.

Předpokládám, že vás na tom kurzu naučili i to, jak toho dosáhnout.
Člověk musí ten sen nejprve vidět, vědět, co chce, pak si udělat plán a racionálně za ním jít. A věřit v nějakou vyšší inteligenci, která ho povede.

Na Facebooku jste vyzvala ženy, aby se nenechaly muži manipulovat a nastavily jim mantinely. To s tím nějak souvisí?
Ano. Jeden z mých snů je stát se koučkou. Budu se teď několik let v tomto směru vzdělávat a pak bych se chtěla zaměřit na ženy po padesátce, protože vím, kolik jich je v tomto věku nešťastných. Zůstávají v nevyhovujících vztazích a neví, co s tím.

Také jste tam zmínila, že byť jste sama silná, i vy jste podlehla manipulátorovi.
Ano, měla jsem zkušenost s člověkem, který mnou lehce manipuloval. Nemůžu říct, že by to byla nějaká traumatická záležitost, ale myslím si, že i silné ženy mohou ve jménu lásky opustit samy sebe.

A tím mužem byl váš manžel?
Ne.

Přesto jste se rozvedli. Jak se může zkušené takřka padesátileté ženě stát, že se poprvé v životě vdá a do roka se rozvede? Navíc když si bere letitého kamaráda...
Ano, byli jsme kámoši patnáct let. A v takovém vztahu jsme měli zůstat. Teď nemám manžela ani kamaráda.

Chtěla byste být ještě někdy vdaná? Byl to pro vás jiný pocit než žít na psí knížku?
Ne, dokonce si myslím, že žena, která se do padesáti let nevdá, by se už do toho pouštět neměla. Nebo by si to měla rozmyslet lépe, než jsem to udělala já. Byl to jeden z mých střeleckých činů. Ale všechno je v životě tak, jak má být. Poučila jsem se a s největší pravděpodobností se už vdávat nebudu.

Máte pocit, že svobodná žena po padesátce je už těžko přizpůsobivá, a proto by se do manželství hrnout neměla?
To v žádném případě, ale něco maličko to o té ženě vypovídá. Třeba o určité její svobodomyslnosti. Ale rozhodně nemám žádný recept na život, každý musíme jednat podle svého vlastního cítění.

 

Autor: Ivana Bachoríková