3°C
Byla jste pořád obsazená, nešlo se s vámi spojit – to jste neustále s někým na telefonu?
To ne, ale snažila jsem se dovolat se na veterinu. My tady s Rendou po celou dobu karantény krmíme dvě opuštěné kočky. Chodí k našemu domu na střídačku ráno a večer. No a teď jsem si všimla, že jedna z nich má u pusy krev a je celkově apatická, tak jsem hledala nějakou veterinární ambulanci, aby ji přijeli ošetřit. Ale nikdo mi to nezvedl.
Kočky prý přenášejí koronavirus, toho se nebojíte?
Ale já jsem ji nehladila ani nezkoušela odchytit. Právě proto jsem volala odborníky. Bohužel to nevyšlo a teď někam zmizela. Tak snad si poradí sama.
Proč jste si s manželem pořídili dům právě ve Španělsku?
To není naše nemovitost. Tahle informace se šíří médii nějakým omylem. My si tady dům vždycky pronajímáme. Střídáme je, oblíbený máme hlavně jeden na pláži. Tam jezdíme vždycky na moje a mamčiny narozeniny, které slavíme v říjnu. Ale tentokrát jsme v jiném, se zahradou, asi dvě stě metrů od moře.
Ale teď budete mít Španělska asi na dlouho dost, ne?
Já si myslím, že se ho nikdy nenabažím, ale nejspíš bude problém s vycestováním. Asi se nikam hned tak nepodíváme, takže vlastně jsme i rádi, že jsme tady, ale samozřejmě kdyby existovala možnost odjet, jsme už doma. Ale bylo to komplikované a taky jsme nechtěli brát místa potřebnějším, například turistům, kterým tady skončilo ubytování a kteří zůstali prakticky na ulici. My jsme si mohli pobyt prodloužit bez problémů.
Nouzový stav vám protáhli až do 11. května a za mnohem přísnějších podmínek než v Česku. Jak to zvládáte?
Volný pohyb je zakázaný, navíc venku nic nefunguje. Jsou otevřeny obchody s jídlem, lékárna, pumpa, a to je asi tak všechno. Na nákupy může jenom jeden z rodiny, takže chodí Renda.
Proč ne vy? Aspoň byste se trochu rozptýlila, přišla na jiné myšlenky.
Ale já to snáším docela dobře. Tím, že máme velkou zahradu, můžu se pohybovat aspoň tam. Dala jsem si za cíl, že ujdu šest až osm kilometrů denně, což znamená, že na ní chodím i dvě hodiny dokola. A Renda má už svoje grify a výbavu. Roušku, rukavice, dezinfekci… Taky toho unese víc než já. Navíc nám zařizuje dřevo do krbu, abychom si mohli topit, když není právě pěkné počasí. A někdy kvůli němu jde i 11 kilometrů, protože auto z půjčovny jsme ještě před karanténou vrátili. Já se starám o vnitřní záležitosti domu, jako je praní, žehlení, úklid. Prostě takové ty běžné věci, které bych dělala i v Česku.
Říkáte, že bydlíte v domě blízko pláže – co by se stalo, kdybyste si tam večer nepozorovaně odskočila? Nenapadlo vás risknout to?
Ty pláže byly donedávna obehnány páskou, vstup na ně byl zakázán. Přes den tady jezdí policejní hlídky a je jich dost. Policisté nedovolili nikomu ani postávat na chodníku. Viděla jsem pána se psem, že jakmile se zastavil, vyzvali ho, aby šel domů. Nás už taky venku několikrát kontrolovali. Říkali: „Tak tohle ne. Musíte se vrátit domů a příště už dostanete pokutu.“ A tady jsou pokuty poměrně vysoké, až do 30 000 korun, tak si to člověk dobře rozmyslí.
A když jdete na nákup?
Když jdete z nákupu, musíte se prokázat účtenkou, že věci, které nesete, máte skutečně z obchodu, ne že jste si doma dali mlíko do tašky, abyste se mohli projít. Ale člověk ani nemá potřebu ta nařízení obcházet. Myslím, že to dokážeme nějakou dobu vydržet, aby nám brzy bylo zase líp. Navíc pláže se veřejnosti konečně zase zpřístupnily. Ráno od šesti do deseti a večer od osmi do jedenácti jsou povoleny sportovní aktivity. Můzeme běhat, užít si pláž, ale ne tak, jak byli všichni dosud zvyklí, že se na ni vyvalili a celou dobu tam leželi. I samotné koupání je, myslím, pořád ještě zakázáno. Ale když někdo do moře vkročí, aby se zchladil, nikdo to neřeší. Tohle časové pásmo platí ale jenom pro dospělé do 70 let. Děti nebo rodiče s dětmi a lidi nad sedmdesát mají vyhrazeny jiné hodiny.
Sledujete české nebo španělské zpravodajství?
Obojí. On-line zprávy každý den. Ty španělské si překládáme pomocí překladače do češtiny. Jsou pro nás moc důležité, protože podmínky karantény se často mění. Denně musíme sledovat, co se může a co nesmí.
V Česku jsme na tom podstatně líp, ale tady jsou lidi zase extrémně vystrašení, zejména starší generace. Cítíte ve Španělsku podobnou atmosféru – aspoň podle zpravodajství v televizi a toho, co jste sama viděla?
Já si myslím, že jsme v oblasti, kde ta nákaza (nemoc covid-19, pozn. red.) není tolik rozšířená. Lidé ve středu země nebo na severu asi šílí, ale tady v Marbelle v době před karanténou, i když se už vědělo, že je na tom Španělsko špatně, byli lidi v naprosté pohodě. Teď už si dokonce troufnou jít do obchodů i ti starší. Ani roušky nemají, nejsou tu povinné. Ale situace se bude zřejmě lišit místo od místa.
Jak jste se ubránila psychickému propadu? Být zavřená v cizí zemi mezi čtyřmi zdmi nevypadá zrovna lákavě.
Samozřejmě člověk má občas výkyvy nálad, to je úplně normální. Zaznamenala jsem to i u svých rodičů v Česku, se kterými jsem v kontaktu, hlavně u táty, má už svůj věk. Na začátku, když bylo zpravodajství jenom negativní a my ho sledovali každý den, to nebylo lehké. Měla jsem hrozný strach o rodiče, o svoji babičku, které je 83 let, a která navíc žije u Litovle, kde to bylo obzvlášť nebezpečné. Dolehla na mě i lehká deprese. Ale je třeba myslet pozitivně a doufat, že všechno bude zase dobré. Rodičům jsem radila, ať už zprávy tolik nesledují. Naštěstí nikdo z našich blízkých není nemocný, zvládají to, díky tomu jsme i my tady v pohodě. Jinak bychom hledali další možnosti, jak se vrátit.
Je asi zbytečné ptát se, jak se snesete sami ve dvou, protože vy to máte de facto natrénované. Jste zvyklí být spolu nepřetržitě. René vám dělá manažera, textaře, donedávna vás i všude vozil… Čím to, že i po tolika letech vám to klape jako na začátku?
Nevím, myslím si, že je to prostě štěstí, že je nám spolu pořád dobře a neřešíme žádné problémy.
Ale potkala jste ho, když vám bylo sedmnáct, a od té doby jste musela coby žena projít nějakým vývojem, přesto si nadále vyhovujete.
Já si myslím, že po sedmnácti se už ženská tolik nemění, obecně dospíváme dřív než muži. A Renda je o dost starší. Nicméně taky jsem se posunula, ujasnila si spoustu věcí, něco se naučila, ale rozhodně od začátku vím, co chci a jak by se ke mně můj partner měl chovat.
Jak?
Samozřejmě hezky, láskyplně. Měl by být pozorný, mít rád mé rodiče a oni jeho. Být pokud možno vtipný. A všechny tyhle věci, které jsou pro mě důležité, u nás klaply. Já prostě vnitřně cítím, že jsem šťastná, a stejně tak Renda. Co k tomu víc říct?
Jaké potraviny nosí manžel z obchodu, abyste při těch omezených možnostech pohybu nepřibrali?
Jíme hodně maso, burgery, ale bez housky, jenom se zeleninou, taky těstoviny nebo si děláme cuketu s masem. Já jsem se vedle Rendy vrátila k jedení ryb a mořských plodů. V dětství mi chutnaly, ale asi jsem se jich přejedla, jak jsem se s tátou (jazzový zpěvák Ladislav Kerndl, vystupoval na zaoceánských lodích, pozn. red.) plavila po moři, pak jsem je léta nemusela. Renda umí skvělou paellu, lepší než v místní restauraci, tak tu mám moc ráda. Ale dopřáváme si i sladké, abychom si obalili nervy. Když je škaredě, zalezeme si do postele s tiramisu.
Kdo vaří?
Renda. Vařil vždycky tak dobře, že jsem se do toho nikdy nehrnula. Ale teď, jak mám čas, naučila jsem se od něj pár jednoduchých jídel připravit. Taky jsem si koupila plátno a pokouším se namalovat obraz. Jednou za 4 až 5 let mě to popadne a sáhnu po štětci. A teď jsem na to vyloženě měla chuť.
Jak jste na tom se španělštinou, nestálo by za to dát si on-line jazykový kurz?
Už jsem několikrát uvažovala, že bych se ji začala intenzivně učit, nezdá se mi ani zvlášť složitá. Na střední škole jsem měla francouzštinu, a ta je podstatně těžší, dneska už z ní neumím vůbec nic. Kdežto o španělštině si myslím, že by mi šla lehce. Tak uvidím. Zatím jsem měla vždycky tolik práce, že dělat ji jen tak z rozmaru mě nenapadlo. Zvlášť když anglicky se tady domluvíme prakticky s každým a všude.
Vyvdala jste syna, neudělal vás už prarodiči?
Ne, zatím ne.
A nechystáte vy nějaké překvapení za devět měsíců?
Ne. Ale já si jako bezdětná nepřijdu. Právě proto, že je v mém životě manželův syn Patrik, a to už od svých devíti let. Vždycky jsem ho brala jako svého. Tenkrát to byl ještě drobný klučík, chodil do školy a já se s ním učila, jezdili jsme společně na výlety… Teď už je mu 27 let. A co se týče miminka s Rendou, zatím ho neřešíme. Žijeme hodně jeden pro druhého a je nám takhle spolu fajn. Zatím to není na pořadu dne.
A přitom jste byla dost nemocná, našli vám předrakovinné stadium na děložním čípku. V takovém případě většinou lékaři ženu nabádají, aby rodila co nejdříve.
To je pravda, měla jsem třetí stadium, nejvážnější stupeň předrakovinného stavu. Musela jsem jít na operaci, ale dopadla dobře. Samozřejmě každý zásah do ženských pohlavních orgánů může ovlivnit možnost otěhotnění, ale mně bylo řečeno, že se operace povedla a neměla by mít na něj vliv. Lékař, který mě operoval, se se mnou o těhotenství ani nebavil, ale moje gynekoložka zastává názor, že by bylo dobré nějak to řešit. Ale já to beru tak, že je to osud, jestli děti máte, nebo nemáte, a určitě jsou pro to nějaké důvody. Každopádně moje nemoc nebyla něčím, co by nás ponouklo k nějakému urychlenému řešení situace.
U obou rodičů se objevila rakovina, naštěstí ji úspěšně překonali. Neděsí vás myšlenka, že jste možná k této nemoci predisponována? Nechtěla jste si nechat udělat nějaké hlubší genetické vyšetření?
Kdysi jsem na takovém velkém testu byla a naštěstí mi tam nevyšlo nic tak hrozného. Brali mi stěry z úst a přišli akorát na to, že mám strašně špatnou krátkodobou paměť, a to musím potvrdit. Čerstvé informace, zvlášť když jsou nedůležité, strašně rychle zapomínám. Aspoň se mám na co vymlouvat. A jinak se o sebe starám. Každý rok chodím na ultrazvuk prsou, nevynechávám pravidelné kontroly u gynekologa… Díky tomu se můj případ podchytil včas. Kdybych přišla o půl roku později, byl by to už vážný problém.
Co budete dělat, až se konečně vrátíte do Česka?
Touhle dobou jsem už měla vydávat singl, který mám připravený, plánovali jsme natočit k němu v zahraničí videoklip, ale zůstali jsme tady, takže všechno padlo. A i kdybychom se dostali domů včas, tak ten nápad na klip by se musel nějak pozměnit, kvůli tomu, že nelze vycestovat. Takže to posuneme a vydáme ho nejspíš až na podzim. Teď mám asi půl roku venku písničku a klip Ve frontě na sny, které jsem udělala se slovenským rapperem Kalim. Má už skoro 10 milionů zhlédnutí, z čehož mám radost. Doufám, že na to navážu svou sólovkou, moc se na to těším. A připravujeme další songy, hudba je součást mé osobnosti, něco, co k životu nutně potřebuji.
Víte o tom, že by tam někde blízko vás měl mít vilu Antonio Banderas?
Má ji prý v centru města a taky Federer tu někde údajně je. Ale zatím jsem je nepotkala.
Asi taky dodržují zákaz vycházení.
Asi.
- 53
FOTOGRAFIÍ
