2°C
Spousta žen se dnes velmi často potýká s přijetím svého ženství, jako by to byla ostuda…
Myslím, že to je problém výrazně maskulinní společnosti, která klade důraz na finanční úspěchy, silové prosazování ega, stabilní výkonnost. To je jedna rovina, kdy si ženy mohou připadat nedostatečné, zvláště pak se svými cyklickými výkyvy výkonnosti. A pak je tu druhá, velmi významná rovina – osobní psychologický vývoj ženy. Většinou v dětství došlo ke zranění duše, ať ze strany rodičů nebo jiných autorit.
Máte na mysli zranění ve smyslu nevhodně vyřčených slov? Třeba: Už zase jsi to pokazila, jak to, že to nebyla jednička? Ty jsi ale nemehlo…
Ano. Do lidské duše se vsákne neviditelný vir, který zní opravdu tak, jak říkáte. Nejsem dost dobrá. Je potřeba si tenhle program v sobě uvědomit a dál ho už nepodporovat. Nikdy o sobě nemluvme ve smyslu „jsem blbá, děsná, hrozná, strašná“. A zcela bychom se měly vyvarovat vulgarit, které hodně nabourávají sebepřijetí.
V jakém smyslu nabourávají sebepřijetí?
Ženu tahle nevlídnost vůči sama sobě dostává pryč z proudu lásky a nesmírně důležité úcty k sobě samé. Naopak samy se sebou musíme mluvit vlídně. Krásným a jednoduchým i praktickým tipem, jak se navrátit ke své ženskosti, je nosit sukně a šaty.
Kalhoty nám berou ženství?
Myslím si to. Měly bychom si výsostně hýčkat svou ženskost v co nejvíce možných směrech. To nijak neodporuje tomu, co děláme, jakou profesi vykonáváme.
Souhlasíte s názorem, že udusané ženství a vnitřní strachy mohou vést k nemocem?
Ano, udusané ženství, nezpracované bolestivé vzpomínky a strachy jsou možné příčiny psychosomatických onemocnění. V mé praxi si mnoho žen uvědomuje, jak je limituje to, že své ženství potlačovaly a snažily se více pasovat do „mužského“ světa. Pokud ženy potlačují své ženství, potlačují hlavně samy sebe. A takové odmítání vytváří v těle a duši rezistenci, napětí, které se pak projeví skrze tělo. Například panické ataky se dostavují většinou po osmi měsících setrvalého výrazného stresu. Osm měsíců nám tělo dává možnost, abychom k sobě začaly být laskavější!
Na jedné straně snaha vyrovnat se mužům, mít stejné platy, na druhé straně zhoršující se vztahy, nejistoty, deprese a úzkosti. Kde je ta hranice, kterou bychom my ženy neměly překročit?
Nikdy bychom neměly dělat věci proti sobě! Proto je důležité vnímat svou intuici, své tělo. Naše tělo je priorita. Jak se cítíme? Pořád si to během dne uvědomovat. Jakmile intuici neposloucháme a děláme věci, které nám ubližují, nemůžeme se nikdy cítit dobře. Říct si o pomoc je taky řešení. Nestydět se za to, že všechno nezvládneme, vždyť nejsme supermanky. Vždycky se zeptat: Co by v téhle situaci udělal člověk, který se skutečně má rád?
Umíme to vůbec ještě – poslouchat intuici?
Spousta žen mi vyprávělo, kdy přesně slyšely svou intuici, ať něco udělají nebo neudělají. Když ji neposlechly, hned si uvědomily, že stačilo opravdu jen naslouchat. Takže to umíme, jen možná nechceme a taky nás nikdo nenaučil naslouchat svým pocitům. Pokud nás to nikdo nenaučil, neznamená to ale, že si to už nikdy neosvojíme. Je to o práci sama se sebou, každý den.
Hodně žen má problém se sebeláskou. Proč se tak málo milujeme? Proč nemáme rády své tělo? Už jste naznačila, že příčina může být v dětství.
Vnímám, že tahle tendence pramení z dětství, kdy jsme byly jako holky vychovávané k tomu, BÝT SLUŠNÉ. To znamená neodporovat, poslouchat, nezlobit, hezky sedět. Ocitly jsme se ve společnosti, která se orientuje převážně na kritiku, chyby a strach.
A tak jsme se naučily více se orientovat na problémy, na trápení, na to, co nejde. Koluje v nás pocit, že si něco nezasloužíme, že se nemůžeme přijmout takové, jaké jsme, když nás nepřijímali ani lidé kolem nás v dětství. Odmítáme svou osobnost, svá těla, zkrátka naši existenci, náš život...
Nelze ale přece pořád svalovat vinu na rodiče, i oni se snažili vychovávat nás co nejlépe. Jak jim odpustit a začít od nuly?
Samozřejmě nejde o to, někoho vinit – ani rodiče, ani učitele. Málo lidí dokáže nepodlehnout společenské vibraci negativního hodnocení sebe i druhých. Odpuštění je zcela základní. Může však trvat i mnoho let, než se vztah s rodiči zcela pročistí. Jedna klientka mi kdysi vyprávěla, jak jí její matka házela svačinu z okna na zem, když si hrála venku, aby jí doma nezašpinila podlahu.
Křehká dětská duše si takové chování maminky vztáhne proti sobě a interpretuje tak, že je sama dívka jaksi něčím špinavá, tedy nedobrá. Maminka to jistě nedělala, aby dceři ublížila. A tak je jen na nás pochopit rodiče, že dělali, co mohli, odpustit jim a uvědomit si svou vlastní hodnotu a svou vlastní cestu důvěry.
Kdosi řekl, že umíráme na nelásku. Souhlasíte?
Tak to je velmi trefné vyjádření! Láska je vibrace, která nás chrání od strachu, pomáhá nám se uzdravit. Pokud se více oddáváme negativním energiím, které jsou na sto honů vzdálené lásce, dostáváme se do oblasti, kde nám není dobře. Všimněte si – když milujete, jak je vám dobře! Energie lásky vitalizuje, dává odvahu, radost, harmonii.
Je jasné, že role žen se velmi významně posunuly. Není to někdy „až moc“?
Vnímám, že v „ženském světě“ jsme se neskutečně posunuly více ke svobodě. Volíme politické zástupce, volíme si školy, které chceme studovat, volíme si práci, kterou chceme vykonávat. Jen je potřeba si ještě víc zvolit vnitřní svobodu, víc si dovolit přijímat radost, a ne starost.
Vede podle vás ke štěstí i to, že dokážeme odpustit a zabouchnout dveře za minulostí? Jde to ale vůbec? Vždyť minulost nás provází neustále, zvláště pokud má žena děti.
Vypořádat se s minulostí je pro každého oříšek. Můžou pomoct odborníci, psychologové, terapeuti... Věřím, že minulost lze přijmout, pročistit, což skutečně otevře cestu k vnitřní radosti, protože člověk není zatížen zraněními z minulosti. Odborníci pomohou tyto rány duše vyčistit, vydezinfikovat, a tím uzdravit, zacelit. Člověk je pak celistvý, sám se sebou vyrovnaný a více se dokáže směrovat k harmonickému prožívání života.
Kde děláme podle vás my ženy největší chybu? Je vůbec možné užívat si svého ženství a zároveň nebýt „jen“ ženami, které sedí doma a vaří manželovi?
Ano, jde to! Věřím v sílu žen. Žena nemusí dělat nic. Vše je jí dáno. Jen je třeba si to více a více umožňovat a uvědomovat. Neodhánět od sebe to dobré. Žena si hlavně potřebuje dovolit být ženou, mít úctu sama k sobě, ke své ženské energii. Vědět, kým je. Vědět, co znamená ženství. Neznamená to být submisivní a nechat si ubližovat, nebo naopak být panovačná a egoistická. O tom ženství není.
