Denisa Nesvačilová: Emancipace doma končí, když potřebuji vynést skříň do 3. patra

1080p 720p 360p
Denisa Nesvačilová: Emancipace doma končí, když potřebuji vynést skříň do 3. patra
VIDEO: Adam Balažovič/bpž
22. srpna 2018 | 06:00

Herečku Denisu Nesvačilovou (27) budete letos na podzim potkávat na obrazovkách České televize v netradiční roli v seriálu Labyrint. Dostala šanci ukázat jinou tvář a stala se z ní drsňačka s pistolí. Mimo natáčení také opravuje chatu v jižních Čechách se svým mužem.

Deniso, vy se objevíte v – už třetí v pořadí – nové sérii detektivního seriálu Labyrint. Jak probíhalo natáčení?
Natáčeli jsme v Brně od listopadu do března, zatím to byla moje největší seriálová zkušenost a konečně jsem díky této roli vystoupila ze série milostných múz a něžných dívek, které jsem hrála doposud. Byla to příjemná změna být drsňačkou s pistolí a odznakem.

Takže v téhle roli se cítíte lépe?
Přestože mám dneska na sobě růžovou sukýnku, tak matu vzezřením, já ve skutečnosti vůbec žádná křehule nejsem. Jsem hrozně ráda, že Jirka Strach konečně objevil, že nejsem jen tou milenkou, manželkou a přítelkyní, ale že dokážu být i něčím jiným.

Měla jste na to speciální výcvik?
Byla jsem párkrát střílet na střelnici, ač to nebylo součástí přípravy, a také jsem to na natáčení tajila, protože jsem záhy zjistila, že na střelnici vás naučí, kam střílet a jak nebo jak se třeba čistí zbraň, ale nenaučí vás, jak se se zbraní pohybovat. Před kamerou je jedno, kam střelíte, ale musíte umět s pistolí chodit, skákat a běhat, a to je úplně jiná disciplína. Jirka Strach nám slíbil, že vystříhá všechno tak, aby nebylo poznat, že nám to moc nejde. Nejsme americký seriál a v české tvorbě všechny scény, kde jsou pistole, působí vždycky tak nějak komicky. Je to taková pohádka pro dospělé, temná, jsou v ní mrtví, je to drsné, ale pořád je to pohádka a musí se k tomu tak přistupovat.

Jaký je váš osobní přístup ke zbraním, máte k nim respekt?
Já jsem měla k dispozici pouze makety nebo ve scénách, kde se střílí, jsem střílela slepými, ale strašně jsem se do toho zamilovala a uvažovala jsem o tom, že si udělám zbrojní průkaz. Nakonec jsme se doma dohodli, že to není nejlepší nápad. Ve chvíli, kdy zbraň nemáte, tak nepřitahujete situace, kdy byste ji mohla použít, ve chvíli, kdy ji máte, už musíte počítat s tím, že by se mohlo něco stát, a to se mi nelíbí, takže zbraň ne. Moc ráda si ale zase někde zastřílím.

Vaše role je stejné šarže jako jeden váš – samozřejmě policejní – kolega. On jako muž má pocit, že je víc. Jak s tímhle bojujete?
Mého partnera, který se mnou přichází do týmu Jirky Langmajera, hraje Petr Stach. Je sám o sobě hrozné zvíře, které nabourá všechny mužské i ženské energie, a popasovat se s tímhle osobně je drsné. Naše postavy jsou rozepsané tak, že jsem ta mladá, ambiciózní, chytrá holka, která se do téhle pozice dostane relativně brzy po škole. Ona s funkcí kapitána začíná, a on ji má ještě stále ve svých čtyřiceti letech a je hrozný šovinista. Té drsné chytré holce, která je policistka náturou, to nedělá dobře, ale na druhou stranu ji něco přitahuje, a tak tam vzniká takové zajímavé napětí. Jejich vztah tam není nijak do detailu popsaný, protože by to diváka rušilo od té samotné zápletky, ale jsou tam jisté podprahovky a to, že jsme na stejné vlně, se tam postupně ukazuje. Vzniklo to hodně tím, že jsme zjistili, že děláme úplně stejná gesta. Nejdříve Jirka Strach myslel, že to nepůjde použít, ale nakonec jsme to ještě trochu přiživili a udělali jsme z toho záměr. Velice dobře jsme se u toho bavili a divák záhy pochopí, že ti dva si byli, minimálně jako parťáci, souzeni.

Třenice tedy probíhaly jen na place, v běžném životě si spolu rozumíte?
Během pěti měsíců natáčení jsme si vytvořili tak strašně krásné pouto všichni v celém vyšetřovacím týmu, protože jsme samozřejmě spolu trávili nejvíc času. My jsme do sebe šili pořád všichni, stíraly se věkové rozdíly nebo herecké zkušenosti, všechno. Tam to bylo jedno, každý den to padlo na někoho jiného.

Jak to máte s emancipací v běžném životě?
Myslím, že mě zabijí všichni, kdo to mají jinak. Beru emancipaci na dvě části, ta jedna je ta, kdy jde o právo na vzdělání, rovnocennost v práci, to je jasné. Na druhou stranu jsem pochopila záhy se svým mužem, že nějaké rozdíly tu jsou. Ženská nemůže být stejně dobrý horník, protože nemá takovou sílu a za hodinu neudělá tolik práce. U nás tak emancipace končí v okamžiku, kdy potřebuji do třetího patra vynést skříň.

U vás se tedy nedělíte o domácí práce?
To se samozřejmě dělíme, můj muž není ignorant a ví, že nemůžu přijít po patnácti hodinách práce a ještě vařit, uklízet a prát. On to všechno krásně zvládá, ale jsou jisté věci, které jako ženská neudělám, a ani už nemám tu tendenci, protože vím, že by mi stejně vynadal. Maximálně se u toho vydusím ve vlastní šťávě, kdy mu chci ukázat, jak to dokážu, a nakonec ho prosím o pomoc. Jsou disciplíny, které mu přenechávám, sednu si a usmívám se a je to v pohodě.

Myslíte si tedy, že muži potřebují mít pocit, že je potřebujeme?
To se musíte zeptat jich, ale jak to doma vidím, tak chlapovi to dělá dobře, když cítí, že ho potřebuji, ale stejně tak mi on dává najevo, že potřebuje mě. Je to hezký pocit, my se prostě potřebujeme navzájem.

Čeká vás ještě nějaká dovolená nebo něco, na co se těšíte?
To se zase dostáváme k těm pracím. Zdědili jsme chatu, která je v dezolátním stavu, protože na ni nikdo nejezdil, a my ji dáváme dohromady vlastními silami, protože jsme mladí a nemáme tolik peněz. Můj muž tam dělá stropy a podlahy, kácí stromy a já vařím, uklízím, zařizuji, sekám trávu, sbírám jablka a tak. Je to skvělé, ale peníze na to, někam vyrazit, letos rozhodně nejsou, ale nám to dělá dobře. Jezdíme do jižních Čech a trávíme tam každou volnou chvilku.

 

 

 

720p 360p
DesktopMobile